Existují knihy, které člověku nerozšíří jen slovník, ale i citlivost. Černá ovce rodiny mezi ně rozhodně patří. Teuschelovu knihu jsem otevřela se zvědavostí a zavřela s pocitem, že mi někdo nenápadně přenastavil optiku pro nahlížení rodinných vztahů.

Autor, mnichovský psychiatr a psychoterapeut Peter Teuschel, se tématu věnuje s odbornou jistotou i trpělivostí vypravěče. Jeho předchozí knihu Tajemství předků jsem nečetla; o to větší překvapení pro mě bylo, jak přístupně a přitom nebanálně dokáže uchopit fenomén, o kterém si většina z nás myslí, že mu rozumí, aniž by ho kdy doopravdy promýšlela.

Teuschel rozvíjí koncept „černé ovce“ jako člena rodiny, který se ocitá v jejím skrytém nelaskavém středu — nebo spíše na jeho okraji. Aby se tento fenomén vůbec mohl odehrát, musí mít rodina alespoň tři členy: jinak není kdo by se proti černé ovci „spojil“.

Kniha stojí na kazuistikách a právě díky nim se abstraktní teorie mění v konkrétní lidské příběhy a kniha se díky tomu čte sama. V rámci fenomenu černé ovce jde často o nerovné sourozenecké vztahy, jindy o nefér přístup rodičů k dětem, respektive jednomu dítěti, který se zviditelní až při dědictví. Čtení je místy bolestné, ale spíše svou přesností než dramatičností. Já naštěstí černou ovcí nejsem, nedokázala bych si bez knihy proti představit, jakých rozměrů může vyčleňování v rodině nabýt. Vydědění, celoživotní shazování, nebo i využívání „šikovného“ člena rodiny všemi ostatními i za cenu jeho vyhoření, to jsou jen některé z příkladů, které pod fenomén černé ovce spadá.

Velkou část čtenářského zážitku pro mě tvořila metaforičnost textu. Teuschel má dar přemýšlet v obrazech a metaforách a ty smysluplně předávat čtenáři. Například když radí, abychom byli spíše růží než narcisem — růží, která své trny [hranice] ukazuje, ale neotráví okolí, na rozdíl od narcisu s jedovatou cibulkou — zde vyzývá k autentické sebeochraně. Podobně působí pasáž o zimní krajině, která se pod sněhem připravuje na jaro: povzbuzení pro chvíle stagnace, které si člověk sám často vyloží jako selhání.

Díky překladu Petra Babky si jazyk uchovává svou květnatost. (I) díky tomu mohly vyniknout věty jako tato autorova definice mindfulness:

„Bezpředsudečným prodléváním v přítomnosti si vytvářet větší uvědomění dané chvíle.“

Teuschel dokáže zůstat u tématu s obdivuhodnou disciplínou. Kdykoliv by se mohl rozvětvit do vedlejší teorie, sám sebe zastaví a sdělí proč. To vytváří vzácnou transparentnost myšlenkového procesu, díky níž má čtenář pocit, že autor skutečně stojí po jeho boku.

Méně přehledně na mě působilo rozčlenění knihy do pěti částí. Tituly kapitol jsou sice jednoznačné, ale očekávala jsem, že jejich směřování bude srozumitelněji vysvětlené hned na začátku. Občasné nepřesnosti v překladu (například terapeutická „schůzka“ místo sezení) knihu nepoškozují, ale pár jsem jich zaznamenala.

To jsou ovšem drobnosti. Podstatné je, že kniha otevírá prostor ke sdílení — Teuschel ostatně sám vybízí „černé ovce“, aby se spojovaly, a odkazuje na svůj online projekt Schwarze Herde. Oceňuji tento počin, kterým černým ovcím vzkazuje: Nebýt přijímaný doma neznamená, že jste sami.

Komu bych tuto knihu doporučila? Rozhodně psychologům a terapeutům. Nicméně i všem ostatním, zejména lidem, kteří se cítili ve své rodině „mimo“. Já se k ní rozhodně vrátím. Nejen kvůli tématu, ale kvůli tomu, co se mi při čtení stalo: že jsem se zastavila nad věcmi, které jsem doposud brala jako samozřejmé.