Moderátorka a spoluautorka knihy Co se ti stalo (také jako e-kniha) Oprah Winfrey je ve středoevropském vnímání jakousi bulvární šoumenkou, co má na svědomí kontroverzní rozhovor s princem Harrym a jeho ženou. Pravdou ovšem je, že je daleko víc než to. Pochází z chudé rodiny, zažila bití, opakované sexuální zneužívání, porodila chlapce, který krátce po porodu zemřel, a proto se rozhodla zůstat celoživotně bezdětná. Jako žurnalistka a moderátorka se systematicky začala věnovat problematice týrání dětí, vedla rozhovory s obětmi, pořádala setkání odborníků, a tak se poprvé potkala v roce 1989 s neurovědcem a psychiatrem Brucem Perrym. Ten se v té době jako jeden z mála věnoval dopadům traumatu na vývoj organismu - některé příběhy ze své praxe zpracoval v knize Chlapec, kterého chovali jako psa (také jako e-kniha). Jejich společné setkání vedlo k návrhu zákona o státní ochraně dětí, na jehož základě se měla založit celostátní databáze odsouzených osob, které zneužívaly nebo týraly děti. Dne 20. prosince 1993, po dvou letech prosazování tohoto návrhu, včetně svědectví před senátním výborem pro soudnictví, byl „zákon Oprah“ podepsán.

Oprah a dr. Perry pokračovali v rozhovorech i na půdě dívčí akademie OWLAG (Oprah Winfrey Leadership Academy for Girls ) v JAR, kterou Oprah založila v roce 2007 na pomoc znevýhodněným dívkám s velkým potenciálem. Zároveň ve svém pořadu Oprah Winfrey Show vedla tisíce rozhovorů, které odhalovaly na konkrétních příbězích, jak hluboce nás ovlivňuje trauma, ať už pochází ze ztráty, násilí, zneužívání či rasismu. Současně s tím odkrývala i možnosti hojení a posttraumatického růstu.

Knižní rozhovor Co se ti stalo je esencí více jak 30 let společné práce dr. Perryho a Oprah. Srozumitelně, na konkrétních příkladech a s velkou dávkou porozumění se čtenář dozví nejen, co trauma je, ale i jak ovlivňuje mozek, psychiku, chování a rozhodování. Je to fascinující čtení – nezůstává jen u mapování příčin a následků, ale neustále míří k vysvětlení způsobů, jak se s traumatem vyrovnat a zahojit rány, které způsobilo. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v roce 2019 provedlo výzkum, který zjistil, že šedesát procent amerických dospělých hlásilo nejméně jednu nepříznivou okolnost v dětství (ACE) a skoro čtvrtina hlásila tři nebo více takových okolností. Vzhledem k těmto alarmujícím výsledkům je kniha věnující se traumatu potřebná pro obrovskou část populace.

Dr. Perry k tomu dodává: „Oprah a já jsme přesvědčeni, že tato zásadní otázka „Co se ti stalo?“ může každému z nás pomoci dozvědět se trochu víc o tom, jak nás prožitky – dobré i špatné – utvářejí. Doufáme, že když se s čtenáři podělíme o tyto příběhy a vědecké koncepce, každý pak bude moci, svým vlastním způsobem, lépe porozumět sobě i bližním, což nám všem pomůže žít lepší, plnější život.“

Z anglického originálu What Happened to You : Conversations on Trauma, Resilience, and Healing přeložila Linda Bartošková.

Ukázka:

Oprah: Pojďme si rozebrat, co vlastně myslíte slovem trauma. Tohle slovo sice slýcháme často, ale hodně lidí stále pořádně nechápe, jaká je jeho skutečná definice. Je nepříznivá okolnost v dětství totéž co trauma?

Dr. Perry: Teď jste narazila na opravdu důležité a náročné téma pro nás všechny, kdo tyto věci studujeme. Jak říkáte, trauma je slovo, které se v dnešní době používá velmi volně. Pro většinu lidí to znamená opravdu zlou událost nebo zkušenost, obvykle takovou, která ve vás „ulpí“, kterou nezapomenete a která vás může trvale ovlivňovat.

Víme odedávna, že lidi může změnit smrt a masakr, které viděli v boji. Po staletí popisovali bystří pozorovatelé lidského chování značné potíže s emocemi a chováním, které se objevovaly po válce. V roce 800 př. Kr. popisoval Homér v Íliadě Ajaxovo emoční chátrání spojené s traumatem. O čtyři sta let později řecký historik Hérodotos popsal u válečníků po bitvě u Marathonu symptomy podobné traumatu včetně hysterické slepoty a emoční únavy. Po americké občanské válce vešly ve známost dopady na duševní zdraví spojené s traumatem pod označením „dráždivé srdce“ a po bojích za první světové války to byl „otřes po výbuchu granátu“.

Naše literatura a filmy jsou plné příběhů o „traumatu“; například skoro všechny příběhy o původu superhrdiny obsahují traumatickou ztrátu. Jsem si jistý, že román Ruby od Cynthie Bondové není jediným v Knižním klubu Oprah, jehož příběh se odvíjí od traumatu; vlastně bych se vsadil, že se to bude týkat osmdesáti procent knih doporučených tímto klubem. Například Na východ od ráje, to je mistrovský kus o transgeneračním traumatu. Jenže pro vědecký svět je těžké trauma definovat, a tudíž mu porozumět v plné šíři. Částečně je to tím, že „špatná událost“ je subjektivní.

Uvedeme si příklad. Vezměte si třeba požár v základní škole. Zkušená hasička vejde rovnou do plamenů a uhasí je, pro ni je to běžná práce. Naproti tomu prvňáček, který se stane svědkem toho, jak jeho třídu zachvátí plameny, prožije chvíle intenzivního strachu, zmatku a bezmoci. To ilustruje jeden z klíčových bodů pro pochopení potenciálně traumatické události: jak tu událost prožívá daný jednotlivec? Co se v něm děje, aktivovala se stresová odpověď extrémním způsobem nebo na dlouhou dobu?

Oprah: Jinými slovy, jelikož se niterné prožívání určité události liší od člověka k člověku, liší se i její dlouhodobý dopad. 

Dr. Perry: Přesně tak. Jakékoli dlouhodobé účinky souvisejí s několika faktory včetně charakteru vaší stresové odpovědi (jestli dojde například k aktivaci, nebo disociaci, nebo kombinaci obou) a také jaká bude intenzita a vzorec té odpovědi.

Představte si, že zatímco ten prvňáček reagoval na požár ve třídě tím, že se vyděsil, páťák v jiné části školy si nepřipadal tak ohrožený. Pro něj byl ten požár skoro vzrušující; byl od přímé hrozby dál, takže se po celou dobu cítil v bezpečí. Takže tu máme tři lidi u téže události a každý ji prožívá jinak.

A protože ji každý prožívá jinak, u každého bude stresová odpověď jiná. Hasička má za sebou tři roky zkušeností a výcviku, takže se u ní systémy stresové odpovědi aktivují mírně; celou událost pociťuje jako předvídatelnou a kontrolovatelnou. Pro ni to byl prožitek budující odolnost, nikoli trauma.

U páťáka došlo k dočasné aktivaci stresové odpovědi. Zhruba za týden akutní účinky této aktivace zmizí; chlapec je zpátky ve svém základním nastavení, „v rovnováze“, není traumatizovaný. U prvňáčka se však systémy stresové odpovědi aktivovaly velmi silně; dojde u něj k tomu, že systém stresové odpovědi příliš zcitliví.

Oprah: Takže řekneme, že ten požár byl trauma?

Dr. Perry: Pro toho prvňáčka ano, ale už ne pro páťáka. Páťák měl „akutní stresovou reakci“ a během několika týdnů se vrátil do základního nastavení. A pro tu hasičku, jak už jsme říkali, to byla zkušenost budující odolnost. To je právě náročné při studiu „traumatického stresu“. Jak můžeme studovat dopady traumatu, když nedokážeme vymyslet standardní definici?

Správa zdravotních služeb pro zneužívání návykových látek a duševní zdraví svolala právě kvůli tomuto problému skupinu vědců a lékařů. Přišli s definicí traumatu „tří E“, které vyjadřují to, o čem jsme právě mluvili, totiž že trauma má tři klíčové aspekty: událost (event), prožitek (experience) a účinky (effects). Složitost těchto tří vzájemně souvisejících složek je nutno brát v úvahu při práci lékařů a studovat je při výzkumu.

Já vím, není to moc jednoduché nebo uspokojivé. Dilema definování traumatu není úplně vyřešeno a to vede k tomu, že se ten výraz nadále používá matoucím způsobem.

***

Například zatímco si tu my dva povídáme, jsme uprostřed globální pandemie a někdo napsal, že pro maturanty nebo vysoko školáky po státnicích je traumatické, že neprožili slavnostní předávání vysvědčení nebo promoci. Nebo že děti budou mít z nošení roušky ve škole trauma. Nebo že pandemie je trauma pro každého.

Jiní, jako třeba já, řekli: počkat, to všechno je třeba nepříjemné a obtížné a dokonce tragické, ale není tu nutně traumatické, a rozhodně to není traumatické pro každého. Pandemii v mnoha směrech prožíváme společně, přitom je pro každého z náš jedinečnou zkušeností. Mnoho z nás neonemocní, neztratí práci nebo domov, každého nepostihne smrt rodinného příslušníka nebo přátel. Tato výsada, kterou někteří, jako třeba já, mají, bude odhalena, zatímco u jiných se ukáže zranitelnost. Nerovnosti a nedostatky v našich veřejných systémech se zvětší. Ti, kdo mají nejméně, budou s největší pravděpodobností traumatizováni. Ale pro mnoho lidí bude ten prožitek sice stresující, ale ne traumatický.

Naděje je nejlepší terapie: Rozhovor s Brucem Perrym

Pochopit, co je trauma, bylo pro mě vždy spojené se studováním změn v systémech stresové odpovědi vyvolaných konkrétní událostí. Tyto události můžou být velké a všem zřejmé, jako například tělesné týrání rodičem. Ale podle mě může trauma vzniknout také z menších, méně zřejmých prožitků, jako je ponížení nebo ostouzení nebo jiné citové týrání ze strany rodičů, nebo marginalizace dítěte z některé menšiny většinovou společností (vyrůstání se zkušenostmi „vyloučeného“ může vést ke zcitlivění systémů stresové odpovědi. To může vyústit v dlouhodobé posttraumatické dopady na mozek a zbytek těla.