Kniha Co se ti stalo? Rozhovory o traumatu, psychické odolnosti a uzdravení zaujme již svým grafickým designem, který obsahuje krásný obal a esteticky znázorněná například schémata modelu mozku. Je napsána formou rozhovoru mezi americkým psychiatrem Brucem Perrym a moderátorkou Oprah Winfey. Jejich pasáže jsou odděleny barvou a písmem, což přináší propojení Oprahina životního příběhu, který zahrnula vlastní trauma z dětství, s Perryho vědeckými poznatky o traumatu, mozku, lidském vývoji.

Kniha Co se ti stalo přináší nové perspektivy na trauma, i když už jsem četla dva přechozí Perryho tituly na toto téma. V knize Chlapec, kterého chovali jako psa, kterou moc doporučuji, se Perry zaměřuje na příběhy a kazuistiky ze své praxe, což se v rozhovoru s Oprah tolik neobjevuje. Překvapila a zaujala mě společná pracovní minulost autorů a co všechno už pro ochranu ohrožených dětí udělali. Celkově je kniha inspirativní a přečetla jsem ji téměř jedním dechem.

Není tak snadno čtivá jako Chlapec, kterého chovali jako psa, ale stále je přístupná i těm, kteří nemají hloubkové znalosti o funkcích mozku, traumatu a stresové reakci. I když se kniha může zdát odborná, je v ní vše jasně a jednoduše vysvětlené. Může být zajímavá pro všechny, kteří se zajímají o téma traumatu, i když nemají přechozí znalosti.

Kniha se zabývá různými traumatickými zážitky, jako je rozvod rodičů nebo střelba ve škole. Detailně se zabývá neurobiologií traumatu a vysvětluje, jak se v dětství vytvářejí systémy pro reakci na stres a jak důležitou roli hraje rodinné prostředí. Rovněž popisuje proces disociace jako klíčový mechanismus pro zvládání psychicky náročných situací. V minulosti se coping s traumatem prováděl pomocí společenství a přírody, vyprávěním příběhů a užíváním přírodních halucinogenů. Dnešní psychiatrie se bohužel příliš zaměřuje na psychofarmaka a kognitivně behaviorální terapii a opomíjí sílu komunity, mezilidské vztahy a somatosenzorické zážitky. Autor, Bruce Perry, uvádí, že existují dvě roviny prožitého traumatu: neurobiologická, která ovlivňuje strukturu našeho mozku, a sociální, která se projevuje ve společensky toxickém chování v každodenním životě.

Knihu vnímám jako důležitou pro osvětu traumatu a duševního zdraví. Čtenář si z ní odnese minimálně to, že by se místo otázky “Co je na tobě špatného?” měl ptát na “Co se ti stalo?”, aby pochopil celistvý obraz.

“Co se ti stalo?” bych doporučila jak všem laikům, kteří se zajímají o trauma, tak odborníkům, psychologům, lékařům, sociálním pracovníkům, ale i učitelům.

Hlavním přínosem této knihy je začlenění tématu do oblasti neurovědy a psychologie. Neurovědec Bruce D. Perry přináší čtenáři hluboký vhled do fungování lidského mozku a jeho reakcí na traumatické zážitky. Jeho odborné znalosti jsou výborně prezentovány, umožňují čtenáři pochopit, jak trauma ovlivňuje mozek a formuje dlouhodobé změny v chování jedince. Známá televizní moderátorka Oprah Winfrey přispívá do knihy vlastními příběhy a rozhovory s lidmi, kteří prošli nějakým traumatem. Její osobní zkušenosti přinášejí emocionální rozměr a spojují teorii s reálnými příklady z každodenního života. Její empatický přístup a schopnost naslouchat poskytují knize důvěryhodnost a sounáležitost.

Kniha objasňuje tragédii dětského traumatu a jeho dlouhodobé dopady na osobní vývoj. Autoři se věnují problematice traumatu a jeho vlivu na fyziologii, emoce a sociální zdraví jedince. Nezaměřuje se pouze na identifikaci a pochopení dětského traumatu, ale také na jeho léčbu a rehabilitaci. Autoři nabízejí praktické rady a strategie pro pomoc jednotlivcům překonat trauma a obnovit tak svůj život. Kladou důraz na důležitost podpůrného prostředí, vztahů a profesionální pomoci během procesu hojení.

Kniha je psána srozumitelně pro široké publikum, vyhýbá se odborným výrazům a využívá konkrétních příkladů, což umožňuje čtenářům lépe vcítit se do situací jednotlivců postižených traumatem.

Jedním z klíčových přínosů knihy je její zaměření na prevenci traumatu. Autoři vedou diskusi o tom, jak lze vytvořit bezpečné a podporující prostředí pro děti a rodiny, což by mohlo minimalizovat riziko vzniku traumatu.

Kniha „Co se ti stalo?“ je neocenitelným zdrojem pro odborníky v oblasti psychologie, sociální práce a zdravotnictví, a zároveň nabízí cenné poznatky a inspiraci pro všechny, kdo se s problematikou dětského traumatu setkávají v práci nebo osobním životě.

Od Bruce Perryho jsem už doporučovala knihu “Chlapec, kterého chovali jako psa”, která se mi moc líbila, ale nebyla k dostání v českém překladu (ok, dala se koupit předražená z druhé ruky). Teď je znovu dostupná na webu Portálu za rozumnou cenu a určitě stojí za přečtení. O to víc mě zaujala nová kniha „Co se ti stalo?“, kterou neurovědec a psychiatr Bruce Perry napsal ve spolupráci s Oprah Winfrey.

Kniha postupně, v 10 kapitolách, otevírá čtenáři svět traumatu: od toho, jak trauma vzniká, jaké systémy mozku a těla jsou do toho zapojeny, přes dopady traumatu na společnost jako celek, předsudky a rasismus, po to, jak se trauma dá zahojit a uzdravit. Skoro na každé stránce je něco, co bych chtěla citovat, sdílet, doplnit vlastním komentářem.

Kniha se moc dobře čte. Na začátku každé kapitoly je kratší úvod od jednoho z autorů, ale jinak je to v podstatě rozhovor mezi Oprah Winfrey a Brucem Perry, ve kterém Oprah Winfrey mimo jiné velmi zranitelně mluví o vlastním dětství a Bruce Perry popisuje hodně případů z vlastní praxe.

Hlavním posláním knihy je její název — otázka “Co se ti stalo?”, která by podle autorů měla nahradit otázku “Co je to s tebou?”. Naše minulost definuje hodně naších reakcí na každodenní život, přičemž největší vliv mají vzpomínky z raného dětství, z prvních několika měsíců až let, které doslova “formují” mozek. Existují studie, které říkají, že prvních pár měsíců života mají větší vliv na celý život než to, co se děje později. Pokud dítě v prvních 2 měsících života prožilo silně negativní životní situace, které nebyly zmírňovány vztahem, a na dalších 12 let se ocitlo ve zdravějším prostředí, výsledky těchto děti byly horší než dětí, které to měly naopak — první 2 měsíce byly opečovávaný a dalších 12 letech prožívaly nepříznivé životní situace.

Pokud by se informace z knihy dostaly do státních systémů (zdravotnictví, sociální péče, soudnictví, školství atd.), mohlo by to vést k velké pozitivní změně, efektivnímu předcházení traumatům a zároveň jejich hojení jak u jednotlivců, tak i v celé společnosti. Autoři rovněž mluví o tom, jak je naše společnost nepřirozeně roztříštěna a jak nám všem chybí vřelá komunita, která je základem pro předcházení traumatu a pro uzdravování. Bruce Perry tomu říká “vztahový hlad”, který má hluboké a dlouhotrvající následky.

Kniha, stejně jako hodně jiných knih o traumatu, v průběhu čtení může vyvolávat náročné emoce (o to víc, pokud už máte vlastní děti): úzkost, strach, vinu… Ale, pokud ji hned neodložíme, umožníme si své emoce cítit a prožívat, pak na konci najdeme i cesty k hojení, pokud už k traumatizaci došlo. Cesta „od traumatizovaného přes typický k odolnému“ může být podle Bruce Perryho zdrojem posttraumatické moudrosti, tvoří mimořádnou silu a pohled na svět. A uzdravení je možné vždy, nikdy není příliš pozdě.

Kritiku knihy jsem nechala na konec, protože není moc podstatná, a i přesto ji velmi doporučuji. Vadily mi obrázky, které se objevovaly skoro libovolně na různých stránkách a na které autoři odkazují v různých kapitolách. Mohly by být úplně na konci nebo u každé zmínky by mohla být uvedena i stránka, abych je nemusela hledat a listovat celou knihu. Dotazník ACE byl dán bez vysvětlení jak vypočítat výsledek.

Jako developmentalistce (vývojové psycholožce) mi trochu vadil spíše behaviorální přístup neurovědce, založený na teorii učení. Na jinou stranu se jedná o přístup, který byl hlavním paradigmatem psychologie v druhé polovině 20. století a přetrvává do teď, takže se asi bude líbit většinové společnosti. Jazyk neurovědce zní opravdu hodně vědecky a přesvědčivě. A pokud někdo lépe pochopí význam vazby, vysvětlený z hlediska teorie učení, tak proč ne, budu jedině ráda.