Michelle M. May je uznávaná americká psychoterapeutka, spisovatelka, lektorka a supervizorka. Ve své knize Co svému terapeutovi neříkám boří mýtus o emočně nedotknutelném terapeutovi. Autorka s nečekanou upřímností odkrývá svou vlastní historii traumat a zkušenost v roli klienta. Většina píšících psychoterapeutů se takové autenticitě vyhýbá, May z ní dokázala vytěžit uvěřitelnou hloubku pochopení pro své klienty a posílila text pro čtenáře odhalením neviditelného přediva, ze kterého se splétá terapeutický prostor.

Autorka vychází z přesvědčení, že trauma a rodinné prostředí v raném dětství formují naše takzvané věrné strážce – obranné mechanismy. Pokud naši pečovatelé nedokázali tolerovat naše autentické emoce, jako je hněv, smutek nebo zranitelnost, naučili jsme se tyto části sebe sama odhazovat a pohřbívat do nevědomých krabic s nápisem „nedůležité“, jen abychom si zachovali jejich blízkost a sounáležitost. V dospělosti se však tyhle obrany mění v tyrany. Vyvolávají v nás utrpení, osamělost a psychosomatické poruchy. Walter, který desítky let utápěl úzkost v marihuaně, i Emma, která se stylizovala do role bezproblémové „cool girl“, zatímco si do krve rvala nehtová lůžka a trpěla jícnovým refluxem, ukazují univerzální lidský zápas mezi touhou být spatřen a  zároveň děsem z citové blízkosti. Sledujeme fascinující proces, jak se skrze postupné mírnění úzkosti a neúprosnou konfrontaci s obranami hroutí staré fasády a na povrch vystupují potlačené vlny ozdravného žalu a viny.

Se střídáním dějových linek a rozvíjením příběhů jednotlivých postav včetně sebe samé najdete také teoretické pozadí terapeutických intervencí. May provozuje intenzivní krátkodobou dynamickou psychoterapii (ISTDP) a do vyprávění zapojuje vysvětlení, jak interpretuje tělesné signály, které klient nevědomky vysílá, proč zasahuje právě v této chvíli verbálně a proč někdy mlčí. Pojmenovávání obran nebo úzkostí může pro některé čtenáře působit jako přibrzdění v četbě dějové linky příběhů, pro poučené publikum je kniha oživlým záznamem praktického použití metody ISTDP. Obrazně řečeno, hlavním záměrem takového psychoterapeuta je nenaslouchat pouze „textu písně“ (obsahu toho, co pacient říká), ale také její „hudbě“ – tedy vyjádřené úzkosti, obranám a skrytým citům.

DETEKCE ÚZKOSTI: „Nevolnost je úzkost typu ,hej počkat, musíme trochu zvolnit‘. ... | | Hladké svaly jsou ty, které nedokážeme ovládat vůlí. Obepínají žaludek | | a střeva a nacházejí se ve vylučovací soustavě, v tepnách a v cévách.“ | | – Michelle M. May, Co svému terapeutovi neříkám

May je ve svém pohledu soucitná a neodsuzující, bojující s vlastními démony a přesto pevná ve svém profesním ukotvení. Přesně v duchu jiné známé psychoterapeutky Nancy McWilliams: „…nepředpokládám, že psychoterapeut je nebo musí být emočně zdravější než klient (Psychoanalytická psychoterapie, Portál 2022),“  nepřímo přesvědčuje čtenáře (a možná i kolegy), že osobní boje a osobní uzdravení mohou obohatit práci terapeutů. Jak ocenila ve své recenzi Sandra Ringarp, psycholožka a školitelka metody ISTDP: „Číst o bojích Mayové – jako kolegyně o bojích druhé kolegyně – mi připadalo jako hřejivý dopis od přítele.“

NEVĚDOMÁ DYNAMIKA: Trojúhelník konfliktu | | | | Psychodynamický koncept, který ukazuje, jak potlačené nevědomé pocity | | (hněv, láska, vina) vyvolávají v těle nevědomou úzkost (svalové napětí, | | střevní potíže), což automaticky spouští nevědomé obranné mechanismy | | (racionalizace, útok na vlastní osobu, popírání), jež mají za úkol | | úzkost zmírnit, ale v dospělosti způsobují chronické utrpení.

Poetický jazyk napínavých osudů v kombinaci se srozumitelným vysvětlením metapsychologie nevědomí nemusí být ta správná kombinace pro každého čtenáře psychologické beletrie. Řekněme to jinak: tahle kniha je o hloubce lidské zkušenosti; že úzkost lze nejen tolerovat, ale také vyléčit; že sebeútočení nemusí být neustálou součástí života; že je možné dostat se ke kořenům utrpení.

A co čeští recenzenti? Lucie Zedníková, budoucí psycholožka a krizová interventka, oceňuje, jak je kniha „lidská, léčivá, hluboce emočně nabitá a naplňující. Je skutečným ztělesněním toho, jak odvážné a hojivé je nejen vyhledat psychoterapii, ale být k sobě pravdivý.“

Kdo knihu ocení?

• Začínající (psychodynamičtí) psychoterapeuti: Kniha slouží jako detailní případová studie ISTDP v praxi. Ukazuje, jak budovat vědomou terapeutickou alianci, jak pracovat s úzkostným prahem klienta a jak exaktně rozpoznávat kognitivně-percepční nerovnováhu či úzkost hladkého svalstva.
• Lektoři a koučové: Text nabízí jasný návod, jak propojovat tělesné symptomy s vnitřními emočními konflikty klientů. Pomáhá pochopit, jak chronické napětí v příčně pruhovaném svalstvu ničí lidské tělo, a učí, jak s klienty bezpečně pracovat, aniž by docházelo k přehlížení jejich skutečných potřeb.
• Lidé se zájmem o hlubinnou psychologii: Pro lidi, kteří zápasí s chronickou bolestí, úzkostmi nebo nefunkčními vztahovými vzorci, funguje kniha jako zrcadlo. Nabízí jim odvahu k sebepoznání, odhození falešné fasády dokonalosti a pochopení vlastních vnitřních procesů.

Ukázka

Emma: Zmizet jako duch

Když Emma přišla na další sezení, prozradila, že byla na rande. Už jsem v duchu chystala na její počest tajnou oslavu, když mé úvahy přerušila výzvou, abych se příliš neradovala.

Nelíbil se jí.

Všimla si, jak si sama namlouvá, že se jí nebude líbit, protože není dost vysoký, moc toho namluví a že je divný, a to všechno ještě předtím, než se vůbec sešli. Celou tu dobu, co spolu seděli u stolu, na něm hledala mouchy. Jak to jí? Co si to objednává? Kolik toho vypije? Po chvíli jí došlo, že s ním nechce být. Nebyla to žádná zábava.

„Vypadá to, že pro nikoho se zdravým rozumem by to nebyla žádná zábava,“ řekla jsem jí, když skončila své vyprávění. „Jistě jste si všimla toho devalvačního procesu. Ten muž neměl šanci.“

„Ne, to neměl. Ale víte co? Mně je to fuk!“ řekla a rozhodila rukama. „Před pár týdny se mnou jeden muž náhle a bez vysvětlení ukončil kontakt. Domluvili jsme si schůzku. Dokonce to byla už druhá schůzka a docela se mi líbil. Byli jsme domluveni, že mě vyzvedne, ale on…“ Natáhla ruce před sebe, s dlaněmi proti sobě. „On. Se. Prostě. Vůbec. Neukázal!“ Mezi každým slovem tleskla do dlaní. „A to se mi už stalo, řekněme, třikrát.“

Místo aby čelil realitě rozchodu, její partner prostě zmizel.

„Tak to je opravdu hrozné,“ kroutila jsem hlavou.

„Jak máme s někým chodit, když lidi dělají tohle!“ rozhodila Emma rukama v bezmocném gestu. Co s tím já můžu dělat? Odmlčela se a pohlédla k zemi. „Udělala jsem to samé minulý týden,“ přiznala svým nehtům. Vlasy se jí svezly do čela a skryly výraz její tváře.

Zmateně jsem na ni pohlédla, mžitky před očima z emočního šoku.

„Toho kluka jsem prostě vyghostovala,“ řekla, přičemž si přehodila vlasy nahoru a otočila se na mě.

„Tohohle kluka? Toho, o kterém jste mi právě vyprávěla?“

„Nevím, co se to se mnou děje!“

Byla to opodstatněná otázka. „No, tak nejprve se ujistěme, že prostředí tamhle,“ řekla jsem a ukázala na ni, „je dostatečně bezpečné, abychom tu otázku mohli poctivě zodpovědět. Když se ptáte: ‚Co se to se mnou děje?‘, přichází tím na vás útok. Ta otázka přichází od té ‚strašné mrchy‘. Nevím jak vy, ale já se nerada o sobě něco dozvídám od nějaké mrchy.“ Přikývla a poposedla na pohovce tam a zpátky, jako by se chtěla pohodlně usadit. Překvapila mě její okamžitá ochota. Hlasitě si povzdechla.

„Chcete zjistit, co děláte pro to, abyste sabotovala vztahy. A abyste lidi neodháněla kritikou či ghostováním.“ Zatnula čelisti a začala se rýpat v nehtech. „Ano, to přesně chci.“ Při těch slovech si zaryla do nehtového lůžka a vytrhla z něj kus kůže. „Au,“ zašeptala a prohlížela si ránu.

Bylo bolestivé dívat se na to, co Emmě zřejmě připadalo jako nic. Prohlásila, že chce pro sebe něco pozitivního, což bylo pro Emmu velkým krokem. Zároveň si odtrhla kus kůže. Až do krve.

„Jakmile jste prohlásila, že chcete pro sebe udělat něco pozitivního, tak jste si odtrhla část svého těla.“ Napodobila jsem ten její útok vlastníma rukama a navrch jsem přidala jedno „au“.

„Ach bože, ani jsem si nevšimla.“

Když jsem ji vyzvala, aby pro sebe udělala něco pozitivního, vyvolalo to v ní nevědomé smíšené pocity (jeden vřelý a jeden ne až tak vřelý) vůči mé osobě. Tyto smíšené pocity probudily v Emmě úzkost. Její tělo problém (hněv vůči milované osobě) vyřešilo tak, že hněv přesměrovalo na ni. Kdyby vůči mně měla jen pozitivní pocity, nebyla by úzkostná.

Něco v naší komunikaci – v našem vztahu – vyvolalo smíšené pocity vůči mně. Emma se naučila, že musí některé své části odstranit, aby se mohla připoutat ke svým pečovatelům a zapadnout do naší kultury. Vytvořila si náhradní citové vazby nikoli za sebe, ale za své obranné mechanismy. Cool girl, ta pohodářka. Její syrové pocity, myšlenky, touhy a názory byly nepřijatelné, protože kvůli nim byla příliš nuzná, příliš obtěžující. Aby své problémy vyřešila, vložila všechny své pocity, myšlenky, přání a názory do bedny s nápisem „Nedůležité“, vykopala v sobě hlubokou jámu a tu bednu v té jámě pohřbila.