Irvin D. Yalom se s postupujícím věkem ve svých knihách odhaluje – píše o svém dětství i kariéře psychologa (Stávám se sám sebou, 2018), o umírání manželky Marylin a jejich celoživotním vztahu (O smrti a životě, 2022) a také o tom, jak ho covidový lockdown, jen pár měsíců po smrti první ženy, a nastupující stáří konfrontovaly se změnou psychoterapeutických sezení (Hodina srdce, 2025).

Naprosto autenticky a s obrovskou sebereflexí přichází Yalom do věku, kdy ho zrazuje paměť, nevybavuje si už příběhy svých klientů a detaily jejich života, zároveň nemá možnost se vidět s pacienty naživo, ale stále chce pomáhat a potřebuje být potřebný. Rozhodne se tedy pro velkou změnu – bude nabízet pouze hodinová sezení všem lidem z celého světa. Sám je plný nejistoty, jak to bude celé fungovat, ale lidé se začnou hlásit…a my stojíme na začátku dechberoucích setkání.

Podtitul knihy Spojeni tady a teď je spojený s existenciální psychoterapií. Soustředění na právě žitý okamžik v rámci omezeného času, který spolu může psychoterapeut a klient strávit, umocňuje setkání. Vidíme nejen to, co se odehrává na straně terapeuta, ale i klienti vstupují po ukončené hodině do příběhu svými mailovými reakcemi a obohacují příběhy o další rovinu.  

Yalom vytváří prostor, kde je možné chybovat, plakat, přiznat slabost, stinné stránky, se kterými bojujeme nebo vyjádřit zklamání. A právě díky tomu, jak otevřený dokáže být, otvírá i druhé a spojuje se s nimi v poutu důvěry, péče, úcty a radosti. Sdílené břemeno je poloviční, zatímco sdílená radost dvojnásobná.

Z anglického originálu Hour of the heart přeložila Linda Bartošková.

 „O lidech, které jsem přijal na konzultaci, píšu jako o pacientech. Tento výraz je trochu problematický. Obor psychoterapie založili psychiatři, kteří byli vzděláním doktoři medicíny, a tudíž zcela přirozeně hovořili o svých pacientech. V posledních desetiletích se však psychoterapie stala doménou především psychologů, manželských a rodinných terapeutů, sociálních pracovníků a nejrůznějších poradců, a ti většinou používají výraz klienti. Nejsem velký fanoušek ani jednoho toho výrazu – jeden naznačuje chorobu a druhý obchod. Raději se považuji za spolucestujícího – takového, který možná lépe vidí na cestu, po níž putujeme. Přesto jsem v těchto příbězích používal slovo pacienti, i když jsem jim nenabízel dlouhodobou péči a ani nebylo mým záměrem přebírat jakoukoli lékařskou odpovědnost.“

Ukázka:

„To byla jenom část, to vaše naléhání,“ odpověděla Rose rychle. „Přidejte k tomu, že vaše knížka o skupinové terapii je základní učebnicí jednoho přednáškového kurzu, v jiném čteme vaši knihu o skupině na lůžkovém oddělení, a Láska a její kat je kniha, která ve mně vzbudila zájem stát se terapeutkou. Mít s vámi sezení bylo něco, co jsem opravdu moc chtěla. Jenže upřímně řečeno, na výslech jsem nebyla připravená.“

Jauvajs! Udělalo se mi slabo. Při našem prvním sezení se zmínila, že studuje, ale nějak mi to nedocvaklo. Proč mi to nepřipomněla? pomyslel jsem si. Proč mi neřekla, že studuje moje učebnice?

Odněkud z hlubin se okamžitě vynořila odpověď: PROTOŽE SE TĚ BOJÍ, TY BLBČE!

„Rose,“ řekl jsem, „najednou se ta záhada vyjasňuje. Není to tak, že se nedokážete zapojit; je to tím, že se mě mimořádně bojíte! Obraz doktora Irvina Yaloma musel nabýt ve vašich představách ohromných rozměrů.“

Rose se na mě dlouho dívala.

„Mám pravdu? Záhada se vyjasňuje?“

Rose přikývla. „Souhlasím. Ano, naprosto. Mluvit s autorem našich učebnic, kterého moji učitelé velmi obdivují, bylo děsivé. Tak děsivé, že jsem nedokázala ani říct, že je to děsivé.“

„Teď se něco mění. Myslím, že děláme pokroky,“ řekl jsem. „Když teď chápu, jak je pro vás obtížné odpovídat na moje vytrvalé otázky, mám návrh. Pojďme zkusit něco jiného, ano? Vy můžete být tím… vyšetřovatelem. Můžete mi pokládat otázky.“

Rose se na mě tázavě podívala.

„Myslím to naprosto vážně, Rose. Zkuste to. Slibuji, že odpovím na každou otázku, kterou mi dáte.“

Rose na chvíli zavřela oči a pak se do toho pustila. Zeptala se mě, jako už několik pacientů, jak se vyrovnávám s manželčinou smrtí, a já jí začal vyprávět, jako už mnohokrát, o tom, jak jsme byli s Marilyn od mládí nerozluční, jak jsou dnes mé vyhlídky na štěstí a zdraví chabé, jak mi pomáhá, když mě děti navštěvují, když tu mě přerušila.

„Děkuji vám, Irve. Ale dovolte, abych se vyjádřila zřetelněji, méně ‚vatovitě‘. Když jsem se vás ptala, jak se s tím vyrovnáváte, skutečně jsem se zajímala, co děláte, abyste se se zármutkem vypořádal? Jak prožíváte svoje dny?“

„Aha. Na to se mě ještě nikdo nezeptal. Já…“

Musel jsem se na chvíli zastavit, abych si to promyslel. Bylo to pro mě trochu citlivé a všiml jsem si nutkání ochránit se tím, že toho moc neřeknu. Vzal jsem tuto neochotu jako znamení, že mám být co nejvíc transparentní.

„Děkuji vám za tu náročnou otázku, Rose. Většinou píšu. Marilyn ve svých posledních měsících chtěla, abychom spolu napsali knihu o její nemoci a smrti. Střídali jsme se v psaní kapitol o je jích posledních měsících, a když zemřela, napsal jsem druhou polovinu. Rozhodli jsme se ji nazvat O smrti a životě – tedy o Marilynině smrti a mém životě poté. Práce na té knize mě zaměstnávala natolik, že mě trochu rozptýlila. A protože pojednávala o její smrti, asi pro mě byla známým nástrojem, který mi umožňoval přemýšlet o nejméně známém a děsivém prožitku. Bál jsem se tu knihu dokončit, ale nakonec jsem ji musel předat vydavateli. Teď nabízím konzultace lidem jako vy, což mi přináší velké potěšení. A o některých těch setkáních píšu. Jinak, abych k vám byl naprosto upřímný, Rose, jsou moje dny osamělé a dost chmurné.“

Odmlčel jsem se a několik palčivých chvil jsme jen tak seděli. „Teď mi dovolte jednu otázku, Rose, na tady a teď. Jaký máte pocit z toho, co jsem vám právě řekl?“

„Jsem dojatá. Cítím se… nevím, jak to vyjádřit. Možná trochu poctěná tím, že jste se mi tak svěřil, že jste byl tak upřímný. Nevím jistě, jestli si to zasloužím.“

„Proč?“

„No, dal jste mi mnohem víc než já vám.“ Něco se mezi námi drasticky změnilo a řekl jsem jí to. „Při naší první konzultaci, která dopadla katastrofálně, jste vždy strnula, když jsem se vás zeptal, jak si spolu vedeme. Neustále jsem na vás dotíral otázkami – velmi úporně, jak jste to vyjádřila – a došel jsem k závěru, že nedokážete probírat bezprostřední přítomnost, nedokážete zvládnout intimitu, ať už z jakéhokoli důvodu. Ale naprosto jsem se mýlil. Ve skutečnosti se dělo to, že jste se mě nesmírně bála, natolik, že jste mi ani nedokázala říct, že se bojíte.“

„Ano. Byla jsem vyděšená. A vy jste udělal chybu. Překvapuje mě, že jste ochoten to uznat. Dobrá lekce. Děkuji vám.“