Nová knížka úspěšné autorky Hany Zobačové ČOKOLÁDA PLNÁ PŘÁNÍ je vánoční příběh pro děti od 7 let, ve kterém se kouzlo adventního času prolíná s každodenními, nenápadnými zázraky. Příběh dvojčat Ondry a Marka a jejich malé sestřičky zavádí čtenáře do současného rodinného a školního prostředí, kde se děti těší na Vánoce a zároveň prožívají kouzelné okamžiky spojené s adventním kalendářem. Na první pohled obyčejný kalendář bez speciálních figur nebo velkých sladkostí skrývá tajemství – čokoládová okénka totiž mohou plnit přání.

Jak se Vánoce blíží, příběh postupně odkrývá zvláštní události, které vedou k naplnění snů dětí. Vánoční přání, často považovaná za obyčejná, se mění v něco víc, když si uvědomíme, že to, co opravdu chceme a potřebujeme, máme často přímo vedle sebe. Kniha čtenáře jemně upozorňuje na to, že zázraky nemusí být velkolepé – často se skrývají v každodenních okamžicích a v radosti, kterou sdílíme s našimi blízkými. Nabízí tak dětem nejen krásně ilustrovaný pohled do předvánoční atmosféry, ale také jim přináší důležité poselství o důležitosti rodinné soudržnosti.

Knížka je vhodná pro děti od 7 let a bohatě ji obrázky ozdobila populární ilustrátorka Komára.

Ukázka:

Vánoční jarmark

„S áčákama se dneska vůbec nedalo vydržet,“ vypálil Ondra, jakmile se jich maminka zeptala, jak bylo dnes ve škole. Přišla je vyzvednout odpoledne ze družiny a Markétku si nesla v šátku na hrudi jako balíček.

„A co dělali tak strašného?“ usmála se na Ondru maminka.

„Furt otravují, co předvedou na jarmarku, co mají všechno nachystaného, že budou s rodiči zdobit perníčky, že to bude velké překvapení a že budou mít nejlepší vánoční vystoupení z celé školy,“ přidal se k bratrovi Marek.

Jako každý rok se před Vánoci ve škole konal vánoční jarmark. Jako každý rok si na něj každá třída připravovala nějaký program. A jako každý rok se všechny třídy snažily, aby jejich představení bylo to nejpovedenější. Alespoň tedy mezi dětmi na prvním stupni to tak bylo.

„A přitom my máme taky hezký program,“ nedal se Ondra.

„Už se moc těším. Co budete dělat?“ byla maminka zvědavá.

„To ti nemůžeme říct, je to překvapení,“ zakroutil hlavou Marek. „Jen teda mám strach, že se nám moc nepovede…“

„Ale zase já si posledně přál, aby učitelka zapomněla na básničku, a splnilo se mi to. A ty sis předtím přál živého Mikuláše a taky se ti to splnilo. Tak si můžeš teď přát, aby se nám vystoupení povedlo, a bude to. Asi umíme čarovat,“ rozumoval Ondra. „Ale musíš si to přát až večer, přes den to nefunguje, to mám odzkoušené,“ poučoval bratra dál.

Marek jen mávl rukou a nakopl pořádnou hroudu sněhu na kraji cesty. Áčáci jedni pitomí.

Celé odpoledne ho trápil nadcházející jarmark a nálada se mu zlepšila, až když si večer u adventního kalendáře opravdu přál, aby se jim vystoupení na jarmarku povedlo.

Maminka ho musela zahnat do postele, když už Ondra dávno ležel: „Čokoládu z kalendáře už máš v sobě, tak vyčistit zuby a šup do pelechu. Ať na tom vašem jarmarku nemáš zítra kruhy pod očima.“

Druhého dne ráno hned první hodinu paní učitelka vybírala od dětí předměty potřebné na chystané vystoupení. Kluci měli donést dva tvrdé loupáčky a kožešinu. Místo loupáčků donesli rohlíky a místo kožešiny tátovu chlupatou vestu, ale paní učitelka je i tak pochválila. Míša donesl velký modrý šátek, Týnka panenku, Tobík klobouk, Jirka zavinovačku s nažehlenými volánky. A hlavně Anička donesla krásnou dřevěnou vyřezávanou kolíbku! Páni!

Odpoledne, hodinu před jarmarkem se všichni dali do díla.

Jirka s Týnkou se snažili do zavinovačky uložit panenku, paní učitelka jim ji pomohla zabalit a Týnka pak převázala celý ten načechraný balíček velkou červenou mašlí. Ježíšek byl na světě!

Uložili ho opatrně do kolíbky a schovali všechno ve třídě až dozadu za lavice, aby to nikdo neviděl. A teď hurá stavět betlém.

Společně s panem školníkem dostrkaly děti z tělocvičny na chodbu před třídu gymnastickou kozu. Kluci přes ni přehodili tátovu kožešinovou vestu jako srst, přivázali k ní smeták na místo hlavy, ten pak ozdobili dvěma rohlíky jako rohy. Přes skříňku na chodbě přehodila Týnka šátek a nahoru připnuli s Tobíkem papírovou kometu. Anička s Jonášem postavili před to všechno dvě stoličky, pro Marii a pro Josefa, někdo rozházel po zemi trochu sena, Adam zase nazdobil košík jablíčky a pomeranči. Celá třída odstoupila od společného výtvoru.

Všichni si ho pochybovačně prohlíželi.

„Vypadá to jako vůl?“ škrábal se Marek na hlavě a ukazoval na kozu se smetákem.

„Moc ne, teda,“ odfrkl si Jirka.

„Vypadá to jako chlév?“ drbala se Anička na bradě a ukazovala na šátek s kometou.

„Nooo, nevím,“ povzdechl si Jonáš.

„Co to tady stavíte?“ táhl zrovna David z áčka kolem obrovskou krabici plnou perníčků.

„Betlém…?“ zaváhal Ondra.

„Fakt? Tohle, jo? No teda, to by mě nenapadlo,“ uchechtl se David.

***