Jaké je typické chování lidí trpících depresí? Depresivní lidé jsou méně aktivní, bez iniciativy, rezignovaní. Překážky jsou pro ně nepřekonatelné. I sebemenší rozhodnutí je obtížné. To se projevuje navenek v chování. Psychické tempo je obvykle sníženo. Soustředění na aktivitu je zhoršené – pokud něco začnou, nevydrží u toho – pozornost je odváděna depresivními myšlenkami. Pociťují nadměrnou únavu a tíži – proto často nemají chuť činnost ani začít. Přestávají se zabývat tím, co by je zajímalo nebo těšilo, vykonávají jen to nejnutnější. Depresivní chování zahrnuje celou řadu projevů: od pláče přes nerozhodnost, odkládání činností, celkovou zpomalenost při nedostatku energie, nesoustředěnost a roztěkanost, netrpělivost, uzavírání se do sebe, vyhýbání se kontaktům, pasivitu až po monotónní depresivní řeči, naříkavost, sebelítost, neustálé stěžování si na příznaky a sebevražedné pokusy. Toto chování je reakce na depresi, která zaskočila a ohrožuje. Faktem je, že unést depresi je těžké. Sám depresivní mívá následně pocity viny a vzteku na sebe za své chování, což vede k dalšímu stupňování deprese.

• Nízká úroveň aktivity. Depresivní osoby jsou během depresivní nálady pasivní. Často nemají chuť do práce, přestanou se zabývat tím, co by je zajímalo nebo těšilo, a vykonávají jen ty povinnosti, které jsou nejnutnější. Někdy typický den depresivních osob sestává jen ze „sezení“ a „nicnedělání“, anebo z toho, že se zaobírají víceméně pasivními aktivitami, jako je sledování televize, jídlo nebo polehávání. Zdá se jim, že chození do práce nebo starost o domácnost vyžaduje nadměrné úsilí.
• Odkládání činnosti. Velmi typické je odkládání činnosti pod jakoukoliv záminkou. Pak následují sebevýčitky. Pokud v příznacích převládne deprese, typický den se může skládat jen ze „sezení“ nebo polehávání.
• Vyhýbavé chování. Lidé trpící depresí se vyhýbají celé řadě aktivit. V prvé řadě jsou to aktivity rekreační a příjemné. Dále jsou to všechny nepříjemné činnosti týkající se kontaktu s lidmi, větší úkoly, činnosti vyžadující větší námahu apod. Vyhýbavé chování se někdy objeví i u některých běžných činností, jako je nakupování, cestování dopravními prostředky, použití výtahu apod. Toto vyhýbání souvisí většinou s nepříjemnými pocity v daných situacích (úzkost, stud, trapnost, bezradnost, pocity nedostatečnosti nebo záchvaty paniky).
• Vyhledávání pomoci a ujištění. Obavy, starosti a úzkost vedou k hledání pomoci a ujišťování. Pomoc je hledaná u blízkých, někdy u dobrých přátel a často u lékařů různých oborů medicíny. Konkrétní pomoc ani ujištění však nepomohou, protože starosti a obavy si ihned najdou jiné důvody, kterým se mohou věnovat. Pokud se obavy týkají zdravotního stavu, žádné vyšetření je nemůže uspokojit. Uklidnění funguje vždy jen na krátkou chvíli. Téměř vždy paradoxně s množstvím vyšetření dochází k nárůstu úzkosti.
• Zanedbávání příjemných a rekreačních aktivit. Postižení se přestávají zabývat tím, co by je zajímalo nebo těšilo, a vykonávají jen ty povinnosti, které jsou nejnutnější.
• Izolace. Pocity méněcennosti vedou k vyhýbání se lidem, zpočátku jen cizím, postupně i nejbližším. Nedostatek kontaktů pak druhotně vede k pocitům osamělosti.
• Sebevražedný pokus. Při vystupňovaných příznacích deprese ztrácí řada lidí naději na vyléčení. V zoufalství se objevují myšlenky na smrt, chuť uniknout z trápení, které se zdá nekonečné. Naštěstí deprese vede také k nerozhodnosti a často převládne silný pocit zodpovědnosti k druhým lidem, kterým depresivní osoba nechce ublížit. Při myšlenkách na smrt, nebo dokonce při přemýšlení o způsobu, jak si život vzít, je velmi důležité svěřit se lékaři. Sebevražedné myšlenky patří k příznakům deprese a zmizí s ústupem deprese při léčbě. Někdy mohou být však zrádné první známky zlepšení, kdy najednou má člověk více energie (a může ji použít proti sobě), ale nálada zůstává zatím špatná.

Tělesné příznaky deprese

Během deprese se často objeví tělesné příznaky, které mohou imitovat tělesnou nemoc. Někdy se ohlásí již před objevením depresivní nálady, jindy přetrvávají ještě nějakou dobu po jejím odeznění. Biologické pochody v organismu jsou velmi úzce spjaté s naší náladou. Centra v mozku, která jsou odpovědná za prožívání nálady, jsou spojena s centry pro regulaci hormonů a vegetativního systému. Proto při změnách nálady dochází často k pestrému obrazu tělesných potíží. Objevuje se únavnost, nevýkonnost, napětí nebo slabost ve svalech, bolesti hlavy, páteře, břicha, nespavost, snížená nebo zvýšená chuť k jídlu, hubnutí, pocení, zácpa, bolesti žaludku, zhoršuje se schopnost zapamatovat si i výbavnost paměti, závratě, bušení srdce, tlaky v hlavě, v krku, třes končetin, poruchy menstruace, nechuť k sexu apod. Pro špatnou koncentraci mívá řada depresivních pocit, že si nic nepamatují. Dalším projevem deprese může být pocit „prázdna v hlavě“. Psychické tempo se snižuje, myšlení zpomaluje. Častým příznakem je bolestivý tlak na hrudi, pocit sevření, jako by se člověk nemohl ani nadechnout. Tento pocit je nesmírně trýznivý a ochromující. Často jsou tělesné příznaky zdrojem automatických myšlenek, přesvědčení, že jde o vážnou tělesnou nemoc, a výrazného strachu o zdraví. Všechny tyto příznaky však odeznívají po odeznění deprese. Dalším typickým projevem deprese je nespavost. Obtížné je zejména předčasné ranní probouzení a nemožnost již dále usnout. Depresivní člověk zůstává ležet na lůžku a honí se mu hlavou nejčernější myšlenky. Předem se obává všeho, co den přinese, a předpokládá, že se mu nic nepodaří. Dalším typem je večerní nespavost. Po ulehnutí do postele se člověk převaluje, probírá všechny nedostatky dne, připomíná si, v čem neuspěl, obviňuje se. Má na sebe vztek, že nemůže spát, obává se, jak bude další den unavený a neschopný. Časté je i opakované probouzení během noci. Spánek je mělký a postižený má pocit, že vůbec nespal. Někdy se probouzí díky hrozivým snům, jindy si sny nepamatuje. S noční nespavostí je často spojena denní nadměrná ospalost a únavnost. Je důležité vědět, že s věkem potřeba spánku klesá, takže většina lidí nad 65 let má fyziologickou potřebu spánku kolem 5–6 hodin denně a u lidí nad 75 let to může být i méně než pět hodin denně. Méně často je deprese spojena s nadměrnou spavostí jak během noci, tak i během dne. Člověk jako by chtěl zaspat všechno trápení a sebevýčitky. Většinou je však jeho spánek mělký a nevede k odpočinku, i když trvá déle než obvykle. Je pochopitelné, že tělesné příznaky deprese mohou vést k častějšímu zabývání se vlastním zdravím, zvláště u starších lidí, kteří trpívají tělesnými nemocemi častěji než mladí. V depresi však lidé mívají sklony vidět i banální tělesné nemoci tragicky. Nadměrně se soustředí i na minimální příznaky, které si vykládají jako hrozící smrtelnou nemoc: drobné pupínky na kůži jako rakovinu, únavu jako srdeční selhávání. Zvýšené soustředění na tělesné příznaky vede k tomu, že člověk začne pociťovat i běžné automatické tělesné funkce, kterých si dříve nevšímal. Začne cítit tlukot srdce ve spáncích a na hrudi, vnímat trávicí pohyby žaludku a střeva apod. Všechny tyto normální projevy si pak může vykládat jako poruchu.

Zkouška, nebo rakovina?

„Jsi budižkničemu!“ opakoval si už snad po sté. „Jsi nemocný, možná brzy umřeš, a nic jsi nedokázal! Také o tebe nikdo nestojí!“ Pavel odložil učebnici, aniž by se do ní podíval. Chybějí mu ještě dvě zkoušky, ale není schopen se na ně soustředit. Bylo to krátce poté, co mluvil s bratrem. Bratr začal rozjíždět už třetí vlastní firmu. Tvářil se spokojeně, chtěl se před Pavlem pochlubit a „dodat mu síly“. Povedlo se mu obrat ho o zbytek. Bylo to také krátce poté, co mu volala Mirka a naléhala do telefonu: „Vzchop se, Pavle, jsi teď někdo jiný, než když jsme spolu začali chodit. Obdivovala jsem tě, kolik máš nápadů a energie, a teď jen naříkáš a ležíš v posteli a jsi na mě zlej!“ Pavel ležel v posteli a přemýšlel o sobě. To dělal už několik týdnů. Přestal chodit hrát fotbal, odmítl jít s Mirkou do společnosti i do kina, snažil se vyhnout bratrovi i otci s tím, že se musí učit na zkoušku do školy. Nicméně z rozložených skript se mu dělalo špatně. Bylo mu jasné, že se nic nenaučí. „Proč se jen narodil tak schopnému otci a bratrovi? Proč je taková citlivka po matce?“ Pavel si rozžal malou stříbrnou lampičku, kterou měl nad postelí. „I tuhle lampičku mi musel přidělat táta. Jak já jsem neschopnej!“ Potom však jeho pozornost strhly úvahy o nemoci. „Co když mám rakovinu? Jsem tak zesláblej, mám zácpu, stále se potím. Co když mám rakovinu? Co když zemřu? Tak mladej!“ Představil si sám sebe v nemocnici s infuzemi a z úzkosti se mu rozbušilo srdce, polilo ho horko a začal se silně potit. Uvědomil si, že už s otcem navštívil celou řadu lékařů. Kromě praktického lékaře byli na interně i na neurologii a nic se nenašlo. Ale co když se lékaři pletou? Jak si jinak vysvětlit, že tak mladý kluk, dříve plný síly a energie, je najednou tak „down“, unavený, zesláblý. Úvahy o nemoci úplně vytěsnily myšlenky na otce a bratra – bolestné srovnávání zmizelo, když se Pavel začal věnovat představě o své možné nemoci.

„Nikdy nedokážu to co brácha! Když se podívám na bratra a na otce, jak jsou schopní, plní energie, optimističtí, dělá se mi ze sebe na nic!“ říkal pak Pavel psychiatrovi, kam byl přiveden otcem ve chvíli, kdy už několik týdnů jenom ležel v posteli, a svěřil se, že se mu nechce dále žít.

Bludný kruh depresivního prožívání

Depresi je možné pochopit jako následek bludného kruhu negativního myšlení, depresivních emocí, pasivního a vyhýbavého chování a tělesných příznaků deprese. Depresivní porucha je tedy onemocnění celého organismu, které postihuje tělo, náladu, myšlení i chování. Ústřední problém při určitém zjednodušení by se dal popsat jako celkový pokles energie. Je způsoben změnou neurotransmise některých biogenních aminů (serotoninu, noradrenalinu a dopaminu) v mozku. Tento stav depresivní člověk vnímá zejména v celkové únavnosti, nesoustředěnosti, ochablosti těla, zpomalení myšlení i pohybů. Nedostává se mu energie ani na to, aby mohl spát (spánek je proces, kdy mozek spotřebuje nejvíce energie za celých 24 hodin) a radovat se. Emoční rejstřík se ochudí jen na negativní emoce, které však vedou k dalšímu vyčerpání. Pokles energie vede ke snížení výkonnosti, což je následováno dalším snížením aktivity a nárůstem depresivních myšlenek.

Automatické depresivní myšlenky (náš „vnitřní kritik“) tedy hrají důležitou roli při vzniku a udržování bludného kruhu deprese. Sama představa činnosti, která vzbuzuje myšlenky na to, že ji depresivní člověk nezvládne, může vyvolat podobné vegetativní prožitky a emoce, jako když k situaci došlo. Automatické depresivní myšlenky prohlubují depresi, depresivní emoce vedou ke zvýraznění depresivních tělesných projevů, tělesné projevy posilují depresivní chování, což si člověk v depresi interpretuje dalšími depresivními myšlenkami. Takto se může míra deprese v bludném kruhu postupně zvyšovat nebo udržovat.

Přečtěte si i další ukázky z této knihy:
Měsíce prázdna
Poporodní deprese
Deprese v pozdním věku
Co dělat a co nedělat v průběhu deprese
Deprese a blízcí