Zaoceánský parník Queen Mary vyráží v létě 1936 na cestu z Anglie do Ameriky. Na palubě plné cestujících, přepychu, obchodů i zvířecích miláčků se ocitá i dvanáctiletá Alice, která se těší na dobrodružství svého života. Spolu se svým tatínkem, důstojníkem na lodi, plánuje poznávat její tajemství, procházet všechny paluby a možná zahlédnout i nějakou slavnou hvězdu stříbrného plátna. Místo bezstarostné plavby ji ale čeká Nebezpečí v Atlantiku. Nečekaná záhada, která ji přivede do světa špionáže, lží a nebezpečných her.

Alice při svých toulkách po lodi zahlédne něco, co neměla. Společně s novým kamarádem Sonnym se rozhodne přijít věci na kloub. Z obyčejného prázdninového dobrodružství se stává napínavé vyšetřování. Kdo je záhadným pachatelem? A proč se snaží zamést stopy? Příběh se s každou kapitolou více zaplétá a napětí roste. Děti se samy pouští do akce, v níž jde o čas – i o život.

Ann-Marie Howellová je autorkou oceňovaných historických detektivek pro děti, v nichž vždy propojuje silný příběh s důsledně nastudovaným historickým pozadím. Ani Nebezpečí v Atlantiku není výjimkou – prostředí zaoceánské lodi 30. let působí autenticky a každá drobnost od nábytku po stravování vychází z dobových reálií. Queen Mary, inspirovaná slavnými plavidly typu Titanik, se stává nejen kulisou, ale i živým účastníkem příběhu.

Kniha je určena dětem od devíti let, které mají rády detektivní zápletky, silné hrdiny a napínavý děj. Ať už ji budou číst kluci nebo holky, s Alicí a jejím pátráním se nudit nebudou. Dospělí navíc ocení historickou přesnost a propracovanost kulis, které přibližují atmosféru předválečného světa.

Z anglického originálu Peril on the Atlantic přeložila Petra Diestlerová.

Ukázka:

Když Alice bazén spatřila, otevřela pusu úžasem. Prostor byl dvakrát vyšší než ostatní paluby, obložený dlaždicemi v barvě slámy, s občasnými smaragdovými a šarlatovými pásy, a tyčily se v něm nekonečně vysoké sloupy. Zvrátila hlavu, aby se podívala na strop, a zalapala po dechu. Byl přesně tak velkolepý, jak Pearl slibovala. Perleťové dlaždičky jiskřily a odraz vodní hladiny po nich rozháněl vlnky světla. Bylo to oslnivé a rozhodně šlo o nejúžasnější bazén, jaký Alice kdy viděla.

Za skokanským prknem vedlo dvojité schodiště k převlékárnám na galerii. Ačkoli to bylo proti pravidlům, zatoužila to místo prozkoumat důkladněji, a tak vyběhla po schodech nahoru a pozorovala, jak se voda v bazénu rytmicky přelévá v souladu s pohyby lodi. Představovala si nadšené výkřiky lidí skákajících z prkna. Sama nebyla moc dobrá plavkyně. Tento sport se jí znechutil během let, kdy se musela i za těch nejchladnějších dní nořit do ledového školního bazénu. Ale chápala, že na takovémhle místě by si plavání mohla užívat i ona.

Z myšlenek ji vyrušilo klapnutí vchodových dveří.

Alice mrkla na hodinky. Pro cestující se bazén otevře až za půl hodiny. Možná přišel nějaký člen posádky, aby tady uklidil. Neměl by ji tu přistihnout. Bez dlouhého rozmýšlení otevřela dveře nejbližší převlékárny, vklouzla dovnitř a tiše zasunula zástrčku. Pak se posadila na dřevěnou lavičku a přitáhla si kolena k tělu, aby v mezeře pode dveřmi nebyly vidět její nohy. Srdce jí splašeně bilo. Tichounce naslouchala krokům na dlaždicích. Ten člověk šel stejnou cestou jako ona, nahoru po schodech na galerii a k převlékárnám.

Vstupní dveře se ještě jednou otevřely a zavřely a ona úzkostlivě čekala, že ji tu každou chvíli někdo odhalí. Přitiskla si kolena výš k hrudi. Dovnitř přišel někdo další.

Kroky na galerii se zastavily.

„Co tady děláte? Vy mě sledujete?“ uslyšela něčí poplašený hlas. Byl mladý, mužský a ozval se blízko, jen kousíček od místa, kde se schovávala.

 Alice se pevně zakousla do spodního rtu, aby potlačila nával úzkosti.

 „Sledoval jsem tě. Co jsi s tím udělal?“ zeptal se jiný hlas. Byl taky mužský, ale starší, a mluvil se strohým britským přízvukem.

 „Nepomůžu vám,“ prohlásil ten mladík. Alice poznala, že se snaží být statečný, ale jeho roztřesený hlas prozrazoval, jak se skutečně cítí.

„Měli jsme dohodu,“ opáčil starší muž úsečně. Když na schodišti ke galerii zaduněly jeho kroky, přitiskla se Alice ke stěně kóje. Připletla se k něčemu, co neměla slyšet, a nyní nebylo kam utéct.

„Vyřídíš to U Prasete s píšťalkou?“ zeptal se starší muž, nyní z těsné blízkosti.

„Už jsem vám to řekl. Změnil jsem názor a nedoručím to. Prosím. Přestaňte s tím,“ odpověděl ten mladší. Hlas se mu lámal a zněl velmi vyděšeně.

Na okamžik se rozhostilo ticho a napětí se ve vzduchu dalo skoro nahmatat.

„Jestli neuděláš, co jsme si dohodli, tak mi ten balíček vrať. Hned!“ nařídil starší muž tomu druhému.

Alici srdce v hrudi divoce bilo a hluboce litovala svého rozhodnutí vydat se na průzkum.

„Ne,“ odpověděl roztřeseně mladší hlas. „Já… já někomu řeknu, co děláte,“ vyhrkl zoufale.

Zazněly rychlé kroky.

„Nic neřekneš, rozumíš?“ zavrčel starší muž.

„Prosím, neubližujte mi… prosím…,“ škemral mladík.

Alice si zděšením tiskla kolena až k bradě.

„Nedáváš mi jinou možnost,“ sykl ten starší.

Mladík se prudce přerývaně nadechl a pak se ozvalo těžké buch-buch-buch-buch-buch. Znělo to, jako by něco – nebo někdo – padalo ze schodů. Vzápětí se rozhostilo hrozivé ticho a pak už Alice slyšela jen šplouchání vody v bazénu a monotónní vibrace lodi.

Předklonila se, všechny svaly v těle napjaté a připravené. Lavička, na níž seděla, vrzla a ten zvuk se v okolním tichu hlasitě rozlehl.

„Kdo je tam?“ zeptal se ostře starší muž.

Alice zadržovala dech, dokud se jí před očima neroztančily černé tečky. Následovala další dlouhá pauza a pak ke své úlevě zaslechla, jak se kroky staršího muže spěšně vzdalují a dveře bazénu se tiše otevírají a zavírají.

Alice čekala.

Čekala.

A čekala.

V puse měla úplně vyschlo. Napínala uši a snažila se zaslechnout nějaký náznak, že mladší muž taky odchází. To se ale nestalo a ona měla hrozné tušení, že ví proč.

 ***