Heinz Kohut je další z dlouhé řady význačných psychologů, kteří studovali či začínali svou kariéru před druhou světovou válkou ve Vídni, odkud museli uprchnout před nacisty. Tou neslavnější z těchto osobností byl samozřejmě Freud: a o dvě generace mladší Kohut (narodil se roku 1913) byl po většinu života jeho oddaným následovníkem a oddaným freudovským analytikem. V Chicagu, kde po emigraci žil, opakovaně zastával funkci prezidenta Chicagského psychoanalytického institutu, stal se dokonce i prezidentem Americké psychoanalytické asociace i viceprezidentem Mezinárodní psychoanalytické asociace. Proto, když již ve zralém věku přišel s vlastními teoriemi, které se v mnoha bodech zásadně odvracely od klasické freudovské psychoanalýzy, bylo to vnímáno téměř jako hereze. Díky tomuto odklonu ale vstoupil do psychologické historie jako zakladatel psychologie self.

Kohut se odchýlil od klasické freudovské orientace na pudy a intrapsychické (tj. vnitřní) konflikty. Především zcela přeformuloval klasický Freudův koncept primárního narcismu, přičemž do středu zájmu místo freudovského id, ega a superega postavil pojem self. Podle Kohuta je self organizačním centrem psychologické zkušenosti. Není to ani ego, ani reprezentace objektu, nýbrž základní struktura, jež poskytuje pocit celistvosti, vitality a identity. Self  není vrození, ale vzniká ve vztazích mezi jedincem (novorozencem) a matkou, resp. selfobjekty - osobami, které narcistické self malého dítěte vnímá jako rozšíření sebe sama. Rodiče (a jiné významné osoby později) pak musí dítěti poskytnou tři typy zkušeností: zrcadlení, idealizaci a dvojnictví. Pokud se tak nestane a tyto potřeby nejsou naplňovány, dochází k poruchám self, které ústí do patologického narcismu (na rozdíl od zdravého narcismu coby výrazu zdravého a sebevědomého self, které chce rozvíjet své schopnosti a uspokojovat své potřeby). Self  tedy pro svůj rozvoj potřebuje příznivé myšlenky: pokud je nemá, jeho růst je přerušen nebo selže, hovoříme o patologii. Z toho vyplývá i Kohutův názor na terapii: úkolem terapeuta je empatie, tedy schopnost vcítit se do prožitků pacienta a umožnit narušenému self opětovný růst a rozvoj. 

Výbor Dvě analýzy pana Z. a další práce, jehož autory jsou PhDr. Jiří Jakubů, Ph.D. a Mgr. Martin Babík, se zaměřuje na Kohutovy pozdní texty. Jeho jádrem je legendární stať Dvě analýzy pana Z. z roku 1979: první analýza probíhá klasickým způsobem, druhá se blíží sebeanalýze. Tato práce se stala výukovým textem, na kterém Kohut demonstroval svůj inovativní přístup: posun od freudovské psychologie duševního aparátu a pudů k psychologii self. Dále ve výboru naleznete práce Čtyři základní koncepty psychologie self (1979), Vybrané problémy selfpsychologické teorie (1980) a Introspekce, empatie a půlkruh duševního zdraví (1981). Do výboru je zahrnuto i několik Kohutových dopisů.

Texty z anglického originálu Search for the Self vybrali Jiří Jakubů a Martin Babík a přeložila Pavla Le Roch.

Ukázka:

Dvě analýzy pana Z.

Klinická data

Když přišel pan Z. ke mně do analýzy, byl postgraduálním studentem a bylo mu okolo 25 let. Byl to pohledný, dobře stavěný a svalnatý muž. Jeho bledá a citlivá tvář snílka a myslitele byla v ostrém protikladu k jeho sportovnímu vzezření. Mluvil tichým hlasem a často se v řeči zadrhával.

Pacient žil se svou ovdovělou matkou a fi nančně na tom byl velmi dobře, jelikož jeho otec, který zemřel asi o čtyři roky dříve, nebyl jen velmi úspěšný podnikatel, ale sám zdědil značné jmění. Pan Z. byl jedináček.

Potíže, kvůli nimž vyhledal pomoc, se zprvu zdály vcelku neurčité. Stěžoval si na několik mírných tělesných příznaků – extrasystoly, pocení dlaní, pocity plného žaludku a období, kdy se u něj střídala zácpa a průjem. Také se zmínil, že se cítí sociálně izolovaný, protože není schopen navazovat vztahy s dívkami. I když ve studiu se mu podle známek a reakcí pedagogů dařilo, domníval se, že má na víc. Od pocitů osamělosti si pomáhal čtením a chozením do kina, divadla a na koncerty – buď sám, nebo v doprovodu nesezdaného přítele, s nímž si byl blízký od střední školy a který měl, jak se zdálo, také určité problémy ve vztahu k ženám. Celkem často je doprovázela pacientova matka, žena s rozličnými uměleckými zájmy, mezi něž patřila malba a psaní poezie. Zdálo se mi, že tento způsob života je sice pro inteligentního a pohledného mladíka před třicítkou patologický a neuspokojivý, ale rovnováha, jíž ve vztahu k matce a příteli dosáhl, mu znemožňovala se naplno konfrontovat s jeho inhibicemi. Říkal jsem si, jaká událost ho asi vedla k tomu, že vyhledal terapii právě nyní. Jak jsem později zjistil, skutečně došlo k něčemu, co narušilo rovnováhu, již mu tato obranně utvořená trojice poskytovala: několik měsíců předtím, než za mnou pacient přišel, si jeho přítel vytvořil pouto k mnohem starší ženě. Nejenže pacienta z tohoto vztahu zcela vyloučil – pan Z. tu ženu nikdy nepotkal ani neznal její jméno –, ale také měl mnohem menší zájem se s panem Z. vídat. Společenských a kulturních akcí, na které chodila i matka pana Z., už se neúčastnil, i když do jisté míry s oběma udržoval telefonický kontakt.

Problémy pana Z. se zpočátku vyjevovaly velmi pomalu a přes odpor motivovaný pocity zahanbení. Zvlášť těžké bylo pro pacienta odhalit nejen to, že často masturbuje, ale i že jsou jeho masturbační fantazie masochistické povahy. Nikdy se své fantazie nepokusil realizovat, ale submisivně v nich vykonával podřadné práce ve službách dominantní ženy. Díky příběhu o tom, že je k sexuálnímu aktu donucen ženou, kterou si představoval jako silnou, náročnou a neukojitelnou, vždy dosáhl sexuálního vyvrcholení. Ve chvíli ejakulace zpravidla prožíval pocit, že se zoufale snaží vyhovět ženiným nárokům podobně jako kůň, jenž je nucen táhnout náklad těžký nad jeho síly a padá vysílením pod bičem kočího, nebo jako římští otroci, které během námořní bitvy bičuje dozorce.

Vývojová data získaná během první fáze analýzy lze rozdělit do dvou skupin: materiál z dětství pana Z. a materiál z jeho puberty a rané adolescence.

Z vnějších důkazů a celkového ladění osobnosti pana Z. bylo nadmíru zřejmé, že v rané fázi života během prvního roku či roku a půl, kterou si nepamatoval, byl šťastný. Jakkoli vážně byla asi osobnost jeho matky narušená, jak probereme později, byla v době narození pacienta docela mladá a intenzivní vztah s nemluvnětem mužského pohlaví v ní možná podnítil zdravější postoje, dokud byl malý a úzce s ní provázaný, jak odpovídá této fázi. V každém případě se zdálo, že je jejím miláčkem a že i otec je s ním spokojený, alespoň podle záznamů v dětském deníčku, fotografi í a domácích videí, které tento mladý pár zaznamenal. Ať už ho na fotografi i držela matka nebo otec, podle výrazu jeho tváře a celkového vzezření to bylo šťastné a zdravé nemluvně. A i když se v druhé analýze mnohá data z dětství vyjevila v jiném světle, celkový dojem, který jsme měli z této rané fáze jeho života, zůstal stejný: v jádru byla osobnost pana Z. plná života, hravosti a podnikavosti, a tak přetrvala od raných dní navzdory narušením, jež ji postihla později.

Když bylo pacientovi asi tři a půl roku, stalo se něco, co mělo dalekosáhlý dopad. Otec pana Z. vážně onemocněl a byl na několik měsíců hospitalizován. Už samotná otcova nemoc by byla dost pádným důvodem k znepokojení. Ještě větší význam však mělo to, že se otec během hospitalizace zamiloval do zdravotní sestry, která o něj pečovala, a po zotavení se rozhodl, že se nevrátí domů, ale bude s ní žít. Tento vztah trval asi rok a půl a během té doby otec navštěvoval svou rodinu jen zřídka. Přesto se rodiče nerozvedli, a když bylo pacientovi pět let, otec vztah se zdravotní sestrou podle matky ukončil a vrátil se domů. I když byla rodina navenek opět pohromadě, není pochyb, že od té doby nebylo manželství rodičů šťastné. (Po citové stránce se vztah mezi rodiči trochu zlepšil během posledního roku otcovy terminální nemoci, kdy o něj matka pana Z. pečovala.)

Během prvního roku analýzy byl nejvýraznějším tématem regresivní přenos na matku, zejména proto, že byl spojen s pacientovým narcismem; tj. jak jsme to tehdy chápali, s jeho nerealistickou a bludnou grandiozitou a jeho požadavky na to, aby psychoanalytická situace znovu nastolila pozici výlučné kontroly, obdivu a péče slepě milující matky. Vzhledem k tomu (a s touto rekonstrukcí jsem pacienta konfrontoval mnohokrát), že pacient neměl sourozence, kteří by představovali preoidipské rivaly, a že otec, který by byl oidipským rivalem, byl v klíčové fázi pacientova dětství také nepřítomen, věnovala matka pacientovi veškerou pozornost. Pacient tyto interpretace dlouho odmítal formou intenzivního odporu: opakovaně proti mně vybuchoval vzteky a jeho klinickému obrazu během prvního roku a půl vévodil právě tento vztek. Tyto útoky se objevovaly buď v reakci na mé interpretace jeho narcistních požadavků a arogantních pocitů „nároku“, nebo kvůli nevyhnutelné frustraci vyvolané například přerušením analýzy o víkendech, příležitostnou změnou termínů našich sezení, nebo zejména mou dovolenou. Je namístě dodat, že v posledně jmenovaných případech reagoval pacient také depresivním laděním, doprovázeným hypochondrickými starostmi a přechodnými suicidálními myšlenkami. Asi po roce a půl se náhle uklidnil a přestal tak okatě a naléhavě trvat na tom, že jeho hněv vyvolaný mým neporozuměním je oprávněný. Když jsem tuto změnu pozitivně komentoval a řekl, že propracování narcistních bludů začíná přinášet ovoce, pacient toto vysvětlení sice odmítl, ale přátelským a klidným způsobem. Řekl, že za touto změnou nestojí primárně změna v něm, ale něco, co jsem udělal já. Prý jsem jednu ze svých interpretací týkajících se jeho neukojitelných narcistních požadavků uvedl slovy: „Samozřejmě to bolí, když člověk nedostane, co mu podle něj náleží.“ V té době jsem význam své poznámky nechápal, alespoň ne vědomě, a dál jsem věřil, že pacient se nyní vzdává svých narcistních požadavků a jeho hněv a deprese se zmírňují vlivem kumulativního účinku procesu propracování jeho narcismu. A říkal jsem si, že aby si pacient zachoval tvář, tuto změnu, jak se mi zdálo, přičítá nevinné a bezvýznamné větě, kterou jsem nedávno uvedl jednu interpretaci. Vzpomínám si, že jsem dokonce zvažoval, zda pacienta neupozornit na to, že popírání účinnosti mé interpretace je jeho poslední zoufalý pokus o odpor, než plně přijme bludnou povahu svých narcistních požadavků. Viděno zpětně bylo šťastné, že jsem tento krok neučinil, protože jsem nechtěl narušit pokrok v analýze, která se nyní vydávala novými směry a dle mého tehdejšího názoru postupovala k jádru pacientovy psychopatologie.

Od té chvíle se analytická práce soustředila kolem přenosových jevů a jeho vzpomínek na patogenní konfl ikty v oblasti infantilní sexuality a agrese (jak jsem je tehdy vnímal). Na jedné straně jsme se u něj zaměřili na oidipský komplex, kastrační úzkost, dětskou masturbaci, fantazie o falické ženě, a zejména na jeho zaujetí primární scénou. Na druhé straně jsme se zabývali jeho sdělením, že měl v jedenácti letech homosexuální zkušenost se starším vedoucím a asistentem ředitele na letním táboře, kam ho rodiče poslali.

Musím zde podrobněji vysvětlit, jak jsem výše uvedená témata chápal, jelikož to bylo plně v souladu s klasickým pojetím psychoanalýzy. Jako hlavní formy pacientova odporu jsem vnímal obranný narcismus a mechanismus popření. Snažil jsem se pacientovi ukázat, že se už odedávna snaží popírat skutečnost, že se jeho otec skutečně vrátil domů, když mu bylo pouze čtyři a půl nebo pět let, a že to, jak trvá na tom, že neměl oidipského rivala a jeho preoidipské vlastnictví matky bylo i po návratu otce absolutní – a v přenosu to vše odehrává –, je blud. Jinými slovy, jeho vytrvalý obranný narcismus jsem interpretoval jako obranu proti bolestnému uvědomění, že má mocného rivala, který jeho matku sexuálně vlastní, a proti kastrační úzkosti, jíž by ho vystavilo uvědomění si vlastních soupeřivých a hostilních impulzů vůči tomuto rivalovi.

V reakci na tyto interpretace se vynořily dva trsy vzpomínek: jeden se poprvé ohlásil ve snech a týkal se situace, kdy byl pan Z. svědkem pohlavního styku rodičů; a pak druhý, který odhaloval jeho dětskou masturbaci a důmyslně rozvinutý soubor fantazií, jež ji doprovázely. V tomto bodě bych mohl doplnit skutečnost, která začala dávat smysl až po letech během druhé analýzy pana Z., tedy že dětská masturbace během latentního období neustoupila, pouze dočasně ustala během jeho vztahu s táborovým vedoucím a pak opět pokračovala. Podstata fantazií, které masturbaci doprovázely,

Pan Z. byl bez pochyby opakovaně svědkem pohlavního styku rodičů od doby, kdy mu bylo pět let, až asi do osmi, kdy mu přidělili samostatný pokoj. Než se otec vrátil, spal v otcově posteli vedle matky. Poté do ložnice rodičů přestěhovali gauč a umístili ho příčně u nohou manželské postele tak, aby mu zdánlivě dost vysoké čelo bránilo vidět rodiče, pokud se z gauče nezvedl, a přitom tak blízko, že na něm cítil, jak se postel rodičů třese.

Už jsme si toho hodně řekli o dopadu, který na něj tato zkušenost nutně měla: děsivé zvuky, úzkostná sexuální stimulace. A soustředili jsme se zejména na skutečnost, že vzpomínky na časté hádky mezi rodiči, jichž bylo dítě svědkem, a na primární scénu se objevovaly v mnoha jeho následných asociacích a umožnily rekonstrukci, podle níž pohlavní styk nevnímal jako milování, ale jako boj.