Publikace s názvem Rodokmen v příbězích: Psychologické bádání v rodové historii představuje zcela originální pohled na odkrývání rodinné minulosti, v němž se prolíná historická věda s moderními psychologickými směry. Autor Evžen Panovský čtenářům ukazuje, že lidské podvědomí dokáže vyvolat minulé příběhy našich předků podobně, jako malíř postupně odkrývá abstraktní krajinu na plátně. Celý text je koncipován jako jedinečná syntéza, ve které vedle sebe stojí exaktní vědecká fakta i hluboká lidská intuice a představivost. Spisovatel zde prakticky demonstruje postupy rodinného pátrání přímo na příkladu svého vlastního dlouholetého bádání. Kniha tak srozumitelně vysvětluje základní pilíře, na kterých stojí klasický genealogický výzkum. Výklad jde ovšem podstatně dál a zapojuje do kontextu rodové historie také moderní vědecké poznatky z oblasti epigenetiky. Velmi zajímavým tématem, kterým se publikace detailně zabývá, je rovněž rozbor jedincova příjmení a jeho význam pro rodinnou identitu. Klíčový přínos díla však spočívá v tom, že autor aplikuje na rodinnou kroniku hlubinné a narativní psychoterapeutické přístupy. Zkoumá skrze ně, jaké nevědomé vzorce a prožitky si po svých předcích neseme ve své vlastní psychice. Právě pochopení těchto nově odkrytých životních příběhů se stává funkčním nástrojem k tomu, jak můžeme mnohem lépe porozumět sami sobě.

Titul je svým specifickým zaměřením určen pro: amatérské badatele v oboru genealogie, zájemce o psychologii a historii a všechny ty, které profesně či osobně zajímá rodinná terapie.

UKÁZKA

1.4 Co nám může napovědět naše příjmení?

To, co dědíme, nejsou jenom geny. V lepším případě se k tomu přidává nějaký majetek, v horším případě dluhy, ovšem také rodné příjmení.

Znát původ svého příjmení je pro lidi toužící objasnit svoji rodinnou historii její nedílnou součástí – příjmení o ní může leccos vypovědět. Stačí, když někde v davu zaslechneme svoje jméno, hned zbystříme pozornost a otáčíme se k místu, odkud zaznělo. Je to něco, čeho jsme nositeli, s čím se identifikujeme, co máme při sobě. Příjmení samo o sobě je tedy významnou informací. S příjmením vstupujeme do tohoto světa a příjmení budeme mít také napsáno u rakve, až se naše životní pouť uzavře.

Tady můžeme bádání vést několika směry. Zaměříme se postupně na:

1. místo a četnost výskytu příjmení;
2. původ příjmení;
3. příjmení ve spojení s genetikou.

Než si tyto tři nabídnuté cesty představíme, je třeba připojit několik faktických poznámek. První by se mohla týkat časového rámce neboli doby, kdy se příjmení začala v našich zemích poprvé oficiálně užívat. Stalo se to v roce 1786, a to po vydání patentu Josefa II. (1741–1790) o přijetí neměnného dědičného příjmení, tzv. Familienname. Do té doby se užívala křestní jména a tzv. příjmí (přízvisko), aby se rozlišilo, o kterého že Jana se v té které obci jedná, když jich tam žilo více. Byl to např. Jan „kovář“, Jan „od Vojtěcha dolejšího“ nebo Jan „z Trocnova“ (přídomek u šlechty).

K tomu připojím vzpomínku na dobu svého dětství, kdy jsme jezdili z Pardubic na venkov k mým prarodičům z matčiny strany. Děda se jmenoval František Kopecký (1902–1986) a babička Marie (1904–1980). Když jsem chodil se džbánkem pro pivo, často se mě chlapi v hospodě U Schejbalů ptali: „Japak ti říkaj?“, „A ty seš kerej?“ anebo: „Vodkaď že ty seš?“ Moje příjmení jim nic neříkalo, a tak jsem jim pověděl, že jsem na prázdninách u dědy a jak se můj děda jmenuje. A nato se mě ptali dál: „A u kterýho že Kopeckýho, ‚krátkýho‘, nebo ‚dlouhýho‘?“ To proto, že dědův soused se jmenoval také Kopecký, byl přibližně jeho věku, a přitom vůbec nebyli příbuzní. Opravdu vypadali dost jinak. Děda byl menší postavy, drobný a hubený (švec), zato soused byl hřmotný a vysoký (zedník). Jediné, co měli společného, bylo, že oba pili pivo, ale Kopecký „dlouhý“ mnohem, mnohem více. A protože těch otázek jsem nezávisle na sobě slýchával více, naučil jsem se na ně odpovídat: „Já jsem Kopeckýho ‚krátkýho‘,“ a byli jsme hned doma a zvídavým vesničanům to stačilo. A tak si laicky představuji, jak asi taková příjmí vznikala a jak se nakonec ustálila.

Ale vraťme se k onomu patentu. Po jeho vydání v roce 1786 se příjmí uzákonila patřičným zápisem do úředních knih. Tato příjmení přecházela z otce na děti, přičemž manželka přijímala v přechýlené podobě příjmení manžela. V podstatě se tím ale uzákonil stav, ke kterému se v tomto ohledu přirozeně dospělo. V českých zemích se příjmení objevují hlavně ve městech už v 16. století a na venkově asi o 100 let později. V 18. století již příjmení používala většina obyvatel (i ti nejchudší bezzemci a čeleď). Dlouho byla ovšem rozkolísaná jejich grafická podoba, protože se zapisovalo podle zásady „piš, jak slyšíš“, takže každý zapisovatel (často neznalý češtiny) mohl zapsat jméno různě.

První cesta, kterou může projít každý a poměrně snadno, je cesta zkoumání výskytu a počtu nositelů daného příjmení.