Hraniční porucha osobnosti je poruchou „na hranici“ mezi psychózou a neurózou. Odtud i její název. Zařazena mezi psychické poruchy byla teprve v roce 1980, ale od té doby zažila nebývalý „rozkvět“, a to takový, že se podle autora knihy, známého belgického psychiatra Dirka de Wachtera (autora knihy Umění být nešťastný) stala „populární diagnózou“ dnešní doby a pomalu hrozí, že se stane souhrnným označením pro celou škálu patologií. 

Podle de Wachtera vykazují příznaky této poruchy nejenom jedinci, kterým byla oficiálně diagnostikována, ale velkou měrou každý z nás, lidí moderní doby a společnosti. Autor postupně zkoumá devět kritérií, podle kterých se hraniční porucha osobnosti určuje, a za pomoci mnoha filozofů, spisovatelů či umělců v čtivém, ale vydatném textu ukazuje, jak je naše doba „nemocná“: nemocná všeprostupující individualizací a z ní plynoucího rozpadu vztahů (kritérium separační úzkost), hédonismem a zaměřením na „jednorázovost“ našich vztahů (kritérium nestabilní a intenzivní vztahy), agresivitou v kultuře i společnosti (kritérium nepřiměřená agresivita), zánikem tradičních vzorů a rozostřením různých hranic (kritérium porucha identity), povrchností, touhou po pomíjivém a stále novém (kritérium afektivní labilita), užíváním návykových látek a hédonistickou sexualitou (kritérium impulzivita), epidemií sebepoškozování (kritérium sebepoškozování a suicidalita) a ztrátou smyslu a koncem velkých ideologií (kritérium pocit marnosti a prázdnoty). Kniha ale nevyznívá pesimisticky, protože nachází i prostor pro hledání naděje: může nás zachránit umění, hledání smyslu, pouto s druhými či každodenní drobné laskavosti? 

Kniha Hraniční doba propojuje psychologii, psychiatrii se sociologií, a činí tak způsobem velmi sugestivním a čtivým, byť se nejedná o úplně lehkou četbu. 

Z nizozemského originálu Borderline times přeložila Milena Nováková.

Ukázka:

KRITÉRIUM 2

Nestabilní a intenzivní vztahy

(…) nemá cenu si z toho dělat hlavu, skoro nikdy se to nestává; přesto k tomu v některých případech, téměř zázračných – nicméně nesporně doložených – může dojít. (Annabelle) aniž o to usilovala, dokonce aniž po tom skutečně toužila, se ocitla v blízkosti „velké lásky“.
Michel Houellebecq: Elementární částice, s. 56

TEZE: Všichni máme nestabilní a intenzivní vztahy.

Zatímco vztahy, které navazuje postmoderní člověk se svým bližním, jsou mnohem intenzivnější než vztahy lidí v minulých dobách, vyznačují se zároveň dalekosáhlou nestabilitou.

Není tomu více než 30 let, kdy jistý člověk představil na recepci novou partnerku známého novináře belgického rozhlasu – z důvodu ochrany soukromí ho nazveme panem X – slovy: „A toto je životní družka pana X.“ Řečník na chvíli zaváhal, než vyslovil „životní družka“, protože na začátku málem řekl „manželka“. V obrazu světa našeho řečníka (před 30 lety mimochodem rozšířený obraz světa) byli muži a ženy, kteří k sobě patřili, automaticky pokládáni za manžele, protože si ale najednou uvědomil, že před touto paní byla v životě pana X jiná žena, začal horečnatě hledat slovo, jež by vystihlo skutečnost lépe, aniž by někoho urazil, a protože naprosto bezpečné a neutrální slovo „partner“ – i pro jiné formy vztahu, než je klasický scénář muž a žena – v tehdejší době ještě nebylo v módě, uchýlil se ke slovu „životní družka“, které v jeho očích znělo lichotivě. (Toto pojmenování bylo později ostatně plně přejato, aby označilo silné pouto často trochu starších lidí, kteří našli v poslední kapitole svého života lásku, ale nikdy nevstoupili do manželského svazku.) Načež dotyčná dáma, která hrála hlavní roli v životě pana X pouze po dobu několika měsíců, ad rem odpověděla: „Životní družka? Životní družka! Ale život je dlouhý, že…!“

Před 30 lety se jednalo o anekdotu, která kolovala dlouhé měsíce a v mnoha skupinách lidí vyvolávala pohoršení. Dokáže si dnešní generace dvacetiletých něco takového vůbec představit?

Celý život postmoderního člověka je prostoupený hnací silou „raději krátce a intenzivně než dlouze a nudně“. Kdo jsou hrdinové dneška? Amy Winehouseová, Michael Jackson a další, jako jsme my měli kdysi Serge Gainsbourga, Jacquese Brela a jiné. Všichni do jednoho jsou to umělci, kteří nám zanechali pořádný kus kulturního dědictví, aby to však dokázali, zaplatili za to vysokou cenu rozvráceným životem, nestabilními a příliš intenzivními vztahy, nadměrným užíváním alkoholu, nikotinu, kokainu a jiných povzbuzujících látek. Zatímco tato nestabilita patřila dříve k umělcům, bohémům, outsiderům – na něž se kvůli tomu pohlíželo se směsicí závisti a nesouhlasu, touhy a odsuzování –, vypadá to, že se tyto „okrajové“ životní volby nyní staly „mainstreamem“: každý je umělec!

Zhýralý život (nepřestávejme si dávat pozor na laciné morální soudy) je nyní normou, něčím normálním pro nás všechny. Neexistuje prakticky žádné propojení s jakýmkoli tvůrčím talentem.

Kde máme hledat příčiny této nové reality, změny, která nastala v tak krátké době a byla tak hluboká?

1 Romantická láska

Pochopil jsem, že Esther budu milovat, že ji budu milovat násilně, bez opatrnosti či naděje na návrat. Pochopil jsem, že náš vztah bude tak silný, že jakmile mě Esther přestane milovat, mohlo by mě to zabít. Přece jenom totiž jsou jisté hranice, každý z nás může nakrásně dokázat mnohému odolat, nakonec ale stejně všichni umíráme na lásku, nebo spíš z nedostatku lásky, ten je nevyhnutelně smrtelný.

Michel Houellebecq: Možnost ostrova, s. 125

Na začátku 19. století jsme v naší západoevropské kultuře přišli na myšlenku, že vztahy může naplnit „vzájemná láska“, a ideálem se stala romantická láska. Původně byla záležitostí buržoazie, rychle se však rozšířila i mezi dělnickou třídou a jako poslední posun: pronikla – a byla přijata – v řadách vyšší šlechty. Velká očekávání, která tak ohledně vztahu vznikla, předtím nepřicházela v úvahu. Sňatková ujednání se začala uzavírat na jiné úrovni než dohody o materiálních náležitostech ve společnosti. V 19. století se „láska“ stává vodítkem, nezbytným základem, podmínkou a rovněž trvalým hodnoticím kritériem vztahu. Vztahy získávají pozitivní rozměr, přestávají být ekonomickými fakty. Čím dál více romantických prvků, jako je láska, se stává i součástí umění: například v písních skladatelů Franze Schuberta (1797–1827) a Roberta Schumanna (1810–1856) a později Huga Wolfa (1860–1903). Vzpomeňme si na mistrovská díla jako „Abends unter der Linde“, „Die schone Mullerin“, „Nimmersatte Liebe“…

Zajisté pozitivní výdobytek: Kdo by lásku jako téma nechtěl bránit? Ale stejně jako většina pozitivních výdobytků má i tento svou odvrácenou stranu: tím, že se „láska“ prohlásí za ústřední téma spojení muže a ženy, muže a muže, ženy a ženy, stala se realita našeho vztahu o něco křehčí. Vztahy se zintenzivnily – nastoupíme spolu na loď, „protože cítíme vzájemnou lásku“ –, zároveň ale ztratily něco ze své stability: jakmile se jeden z páru přestane držet nepsaného základního pravidla, že láska je základem jejich soužití, je eticky a společensky zcela přijatelné, když loď přirazí ke břehu a někdo z ní vystoupí. Sociologická realita nelže: manželství v naší zemi trvá průměrně 12,5 roku (7,5 roku u lidí žijících ve městě), soužití neoddaných párů trvá ještě kratší dobu. Zdá se, že je obtížné proměnit lásku v udržitelné dobro. Ze sexu a partnerské věrnosti se dělají dvě odlišné věci. Vášeň je zřejmě to, co chceme.

2 Kultura „po použití vyhoďte“

Dva týdny po mém příchodu Fox pošel, stalo se to chvíli po západu slunce. Ležel jsem v posteli a on přišel, stěží mohl ke mně vyskočit; nervózně vrtěl ocasem. Už delší dobu se ani netkl žrádla; hodně zhubl. Pomohl jsem mu, aby se u mě natáhl; několik sekund se na mě díval se zvláštní směsicí vyčerpání a omluvy; pak se zklidnil a položil mi hlavu na prsa. Dýchal pomaleji, zavřel oči. Po dvou minutách vydechl naposledy. Pohřbil jsem ho uvnitř rezidence, na západním konci prostoru obehnaného ochranným plotem; poblíž jeho předchůdců. V noci obratem doručili z Centrálního města totožného psa; znali kódy i způsob fungování plotu, nemusel jsem se obtěžovat a chodit jim naproti. Přiběhl ke mně bílorezavý oříšek, vrtěl ocasem (…).

Michel Houellebecq: Možnost ostrova, s. 137

V individuální svobodě, v nezávislosti nemá láska místo, opak je pouhou lží, a navíc jednou z nejhorších, jaké se dají vymyslet; láska existuje jedině v touze po popření, splynutí, zmizení individuálního ega, v takzvaném oceánském pocitu, jak se dříve uvádělo, prostě v něčem, co mělo být, alespoň v blízké budoucnosti, odsuzováno.

Michel Houellebecq: Možnost ostrova, s. 298

Druhá příčina, proč vznikají nestabilní a intenzivní vztahy, má své kořeny v ekonomice. Žijeme v kapitalistické společnosti, což znamená, že k tomu, aby se naše společnost udržela při životě a fungovala, je nezbytný růst. Když se peníze netočí, když střádáme své přebytky, ekonomika upadá. Jinými slovy, musíme spotřebovávat. A to, co člověk spotřebuje, se nejprve musí vyrobit.

Co teď můžeme vidět? V posledních letech jsme výrobu nejen navýšili, ale i výrazně zrychlili. Technologický pokrok nám na jedné straně v mnoha ohledech usnadnil život – vezměte si vynálezy, jako je pračka, lednička nebo vysavač –, když ale technologie umožní stále lepší, rychlejší, snadnější výrobu spotřebního zboží a člověk toho dokáže více vyrobit, uzavře se také rychleji cesta zpátky k menší, pomalejší či méně sofistikované výrobě. Představte si, jak byste se zesměšnili, kdybyste se například rozhodli, že si pořídíte počítač, jaký se vyráběl v úplných začátcích: potřebovali byste na něj celou místnost! Nebo že byste z nostalgie chtěli úplně první telefon, který si ani nemůžete vzít s sebou – jako dekorativní předmět, to by ještě šlo, ale jako předmět k použití?

***