Před pěti sty lety přišel svatý Ignác z Loyoly s novátorskou myšlenkou ohledně této starobylé tradice modlitebního rozjímání. Udělal z něho způsob, jak zakoušet Boha a zároveň hodnotit své chování. Jim Manney, někdejší redaktor nakladatelství Loyola Press, v knize MODLITBA, KTERÁ ZMĚNILA MŮJ ŽIVOT zevrubně představuje ignaciánský examen a ukazuje, jaký vliv může mít na život člověka, který tuto modlitbu pravidelně používá. Examen je pro něj způsobem, jak se pravidelně setkávat s Bohem, který, jak nám říká Písmo, "není daleko od každého z nás" - s Bohem, jehož přítomnost v našem životě může změnit všechno na světě.

Kniha začíná pojednáním o pozadí této modlitby a o tom, jak zapadá do ignaciánské spirituality. Poté věnuje každou kapitolu jedné z pěti částí modlitby:

1. Požádejte Boha o světlo.

Chci se na svůj den dívat Božíma očima, nejen svýma vlastníma.Požádejte Boha o světlo. 

2. Děkujte.

Den, který jsem právě prožil, je Božím darem. Jsem za něj vděčný.

3. Zhodnoťte uplynulý den.

Pečlivě se ohlížím za právě prožitým dnem, veden Duchem svatým.

4. Postavte se čelem ke svým nedostatkům.

Postavím se čelem k tomu, co je špatné – v mém životě i ve mně.

5. Pohleďte vstříc nadcházejícímu dni.

Ptám se, kde v nadcházejícím dni potřebuji Boha.

Postupně čtenáře detailně provází každým z těchto pěti kroků, přičemž uvádí autorův pohled na věc a také citace z původního učení svatých a příklady ze života praktikujících. V samotném závěru knihy pak čtenář najde ještě další doporučovanou literaturu a zdroje, ze kterých autor čerpal pro svou knihu.

 Z anglického originálu A simple, life-changing prayer přeložil Martin Bedřich.

Ukázka

Hřích jako selhání

Problém jsem já. Chování, kterého lituji, je projevem skutečného problému, příznakem nemoci. Nejlepší metaforou pro hřích je selhání. Nedosahujeme svých vlastních ideálů. Neubližujeme ani tak Bohu jako sami sobě.

Před lety jsem pracoval jako reportér v novinách. Moje noviny psaly o jakési krajské agentuře, která údajně jednala s lidmi povýšeným a možná i neetickým způsobem. Několik reportérů (já mezi nimi nebyl) pracovalo na tom příběhu měsíce. Jejich články vyvolaly po otištění rozruch a měly pozitivní efekt. Agentura změnila své postupy a někteří krajští úředníci byli sesazeni a přeloženi. Během vyšetřování se ale vyskytly problémy. Ukázalo se, že reportéři podali některá důležitá fakta špatně. Nedali veřejným činitelům šanci, aby sdělili svou verzi příběhu. Nejhorší ze všeho (alespoň pro mnohé) bylo, že reportéři v průběhu vyšetřování lhali o tom, kým jsou a co chtějí.

Vzpomínám si, jak jsem o tom průšvihu mluvil s jedním z redaktorů. Pevně věřil v ideály žurnalistiky a byl zděšen tím, co jeho kolegové udělali. Řekl: „Opravdu bolí, když se veřejně hlásíte k vysokým ideálům a pak je takto veřejným způsobem nedodržíte.“

To vystihuje pocit selhání, který si spojuji s hříchem. Jsme důvěrně seznámeni se selháním, je to velmi konkrétní. Nějaký osobní projekt nedopadne; nedostaneme práci; malé děti se chovají špatně a dospělé děti dělají špatná rozhodnutí; přítel přeruší kontakt; rozpadá se manželství. Někdo jednou řekl, že hrát baseball je výborný trénink pro život, protože ta hra je o neúspěchu. Hráči udělají tři outy v každé směně – minimálně padesát jedna outů v každé hře. I ti nejlepší pálkaři selžou ve dvou třetinách případů. Stejně tak to vypadá i v životě. Většina věcí nefunguje tak, jak bych si přál. Většinu času nejednám tak, jak bych chtěl, navzdory svým velkým nadějím, tvrdé práci a horlivým modlitbám.

Jim Manney je americký publicista a redaktor, působil jako vedoucí redaktor nakladatelství Loyola Press, kde spolupracoval s mnoha velkými současnými spisovateli vycházejícími z ignaciánské tradice, jako je např. James Martin. Napsal řadu knih o duchovním životě vycházejících z moudrosti ignaciánské spirituality.

Jak v tom pomáhá examen?

Examen nám pomáhá napravit to, co je špatně, tím, že si věci ujasníme. Selhání je všudypřítomný, všezahrnující životní stav. Někdy je to naše zodpovědnost, někdy ne. Někdy přijímáme odpovědnost, i když bychom neměli, jindy se jí vyhýbáme, ačkoli bychom měli. Jak říká Joseph Tetlow: „Examen často identifikuje hřích jako zdroj zdánlivě bezchybného selhání.“

Jsou situace, ve kterých pro sebe rychle hledáme omluvu: „odplata“ někomu, kdo nám ublížil; plané tlachání, které je ve skutečnosti útokem na něčí charakter; rozzlobené výstupy pod záminkou toho, že „to ze mě musí ven“. Při pečlivé sebereflexi můžeme dokonce objevit vinu, která se tváří jako ctnost. Jednou jsem mlčky přihlížel, jak jeden známý rozzlobeně urážel několik mých přátel. Myslel jsem si, že jsem se choval obezřetně a zdrženlivě, ale později jsem si uvědomil, že jsem byl prostě zbabělý. Nechtěl jsem riskovat nepříjemnosti (nebo ještě něco horšího) tím, že bych udělal správnou věc a ozval se.

Funguje to i obráceně. Můžeme se mylně obviňovat, stejně jako omlouvat sami sebe. Nejsme zodpovědní za názory a chování jiných lidí. Můžeme si špatně vyložit své motivy a posuzovat se příliš přísně. Někdy je rozumné, nikoli zbabělé držet jazyk za zuby. Někdy je moudré, nikoli líné vzdát se projektu, který vás vysává a nikam nevede.

Otec Tetlow říká, že examen nám pomáhá odpovědět na otázku: „Je ona zkušenost mým hříchem, hříchem, anebo hříchem ve mně?“ Když se něco nedaří, tato otázka pomáhá přesně určit, o jaký problém se jedná.

Jste například na schůzce a šéf se ptá, proč se zmeškal termín. Vy se kvůli tomu pohádáte s kolegyní. Diskuse se trochu rozproudí. Šéf zasáhne a vrátí diskusi zpět do jejích kolejí. Na konci schůzky se omluvíte za svůj podíl na roztržce. Později se při examenu zamyslíte nad tou potyčkou.

Byl to hřích – přestoupení morálního zákona, něco, co je vždy špatné? Pravděpodobně ne. Zvýšené hlasy a vášnivé diskuse samy o sobě hříchem nejsou. Byl to můj hřích – tedy způsobil jsem, že se stalo něco špatného? Možná. Mohli jste být zodpovědní za to, že se nestihl termín (což poškodilo firmu), a neprávem obviňujete svou spolupracovnici (poškozujete ji). Pravděpodobně jste jednali špatně, když jste na té schůzi vyletěli. Byl to hřích ve mně – špatné postoje, chyby, charakterové vady? To je opravdu zajímavá otázka. Když se nad tím zamyslíte, ukážete prstem na některé nepřitažlivé rysy: závist vůči kolegyni, lenost, která je odhalena tím, že se promeškal termín, a strach z veřejného ztrapnění. Takové zamyšlení nám může pomoci dosáhnout skutečného pokroku v tom, stát se takovým člověkem, jakým chceme být.

***