Jeden z těch, na které v knize Nebát se narazíte, je Petr Pavel. Ještě před tím, než ohlásil svou kandidaturu na prezidenta, řekl: „Mít strach je normální.“ V knize rozhovorů, která vznikla díky Skautskému institutu a jejich podcastové sérii, totiž nejde o nějakou absenci strachu. Výzva Nebát se z titulu je spíše formulí přicházející ve zlomových okamžicích života, kdy je potřeba sesbírat odvahu, naději či odhodlání a vykročit do naprosto neznámých vod.

Při četbě se často dostanete do bodu, kdy vás jako čtenáře budou rozhovory konfrontovat s vlastními zážitky a životní cestou, na které byl možná podobný uzel. A stejně často vás text inspiruje k nahlédnutí do zákrut života, jenž je na hony vzdálený tomu vašemu, a přesto se vás dotkne. „Přeju vám ze srdce, aby vás odvaha inspirovala,“ píše v předmluvě ke knize moderátorka Lucie Výborná.

Autoři rozhovorů Jiří Pasz a Mariannna Stránská se ptají s odvahou a neuhýbají před hloubkou. Proč je to důležité? Protože právě oni vytvářejí prostor, ve kterém zpovídaní mohou říct nahlas věci, o kterých se běžně nemluví, nejsou lesklé ani hladivé, zato nesou opravdovost. Vybranou společnost osobností tvoří: Bára Trojak, Daniel Stach, David Böhm, Erik Tabery, Fatima Rahimi, Honza Vojtko, Janek Rubeš a Honza Mikulka, Jirka Čeloud, Johanna Nejedlová, Lenka Hrabalová, Michaela Duffková, Mikuláš Minář, Miroslav Bárta, Petr Glogar, Petr Pavel, Terezie Nvotová, Zuzana Kirchnerová, Zuzana Vránová.

Miloš Říha, ředitel Skautského institutu, v úvodu vysvětluje, co se podle něj skrývá v tom se nebát: „Zápas o povahu světa se odehrává v každodenním životě nás všech. Probíhá v tom, jak přistupujeme ke všedním překážkám i velkým výzvám, které před nás každá doba klade. Ve Skautském institutu věříme, že úkolem skautů a skautek, obecně pak všech lidí dobré vůle, je v kterékoli chvíli umět říct všem, kteří to potřebují slyšet: ‚Nebojte se, společně to určitě zvládneme.‘ “

Ukázka:

HONZA VOJTKO: Partner vám štěstí nezařídí. Štěstí je vaše práce

Jak souvisí odvaha a strach s mezilidskými vztahy obecně?

Velmi. Mám rád slovo kruciální. Je to kruciální vlastnost, postoj a samozřejmě emoce. Strach s odvahou jsou spojené. Bez strachu se nedá žít, je to základní emoce. Když teď někde přednáším, říkávám: „Zkusme nepojmenovávat emoce negativní nebo pozitivní. Zkusme spíše komfortní a nekomfortní.“ Je to možná slovíčkaření, ale říkám to proto, že strach je zásadní. Odvaha a postoje nám pomáhají s tím strachem pracovat. Záměrně se vyhýbám slovu bojovat, protože v tu chvíli vzniká nějaká tenze či tlak – ale s tím je potřeba pracovat. Já se něčeho bojím, ukazuje mi to, čeho se bojím, dává mi to otázky, proč se toho bojím. Odvaha do toho vstupovat, strachu se nevyhýbat, začít ho zkoumat – to je přesně to dospělé. Když jsem dítě a vyvíjím se, a skauti o tom budou mnoho vědět, mám určité úkoly, které musím splnit, k něčemu mě vyzývají. A vztahy jsou neustálou zkouškou, testování mého strachu a odvahy. Ve vztazích není jen to hezké, je tam i to ošklivé. Je toho součástí. Pokud si dokážu ve vztahu všímat nekomfortních a nepříjemných věcí, pomáhá mi to paradoxně vztah budovat, pomáhá do něj vstupovat a nořit se. Pak se můžu divit, co se ve vztazích děje, a buď si na to můžu zvyknout, protože zvyk je všechno možné, jenom ne odvaha. Můžu si na věci zvyknout, můžu je tolerovat, můžu na ně kývat a pak někde nadávat. Někde u kamarádů, nebudu nadávat svému partnerovi nebo partnerce, nebudu to řešit. Zvyknout si můžu. Zvyk je železná košile, to je pravda, ale trochu nás svazuje. Je to trochu svěrací kazajka.

Máte terapeutickou praxi, kde se setkáváte se spoustou reálných příběhů, partnerství i jejich krizí a výzev. Co je současným trendem?

V tom trendy úplně nejsou. Krize vždy z něčeho vyplývá. Třeba z mnoha věcí, u kterých lidé ani netuší, že se jim měli věnovat. Mnohé páry, které potkávám, jsou překvapené, že vůbec jsou v krizi. Ale většina má pocit, že dělá všechno dobře. Komunikujeme, chodíme na výlety, jezdíme na samostatné víkendy, a přesto máme krize a děje se něco nekomfortního a nepříjemného. Jak je to možné, když na to vědomě myslíme? Jenže intimní vztahy se dotýkají našich nevědomých struktur, o kterých nevíme nic. A přesto mají nějaký vliv. V intimních vztazích se buduje důvěra, otevíráme se hlavně na nevědomé úrovni, i svému protějšku. Pak je snadné, aby se mě dotknul. Stokrát si můžu vědomě říkat, ne, mně to nevadí, je taková, je takový – a přesto to něco udělá. Mnoho klientů přijde s tím, že spoustu problémů neřešili, odmítali, řešili to nevěrami, pitím, skončili v práci… Tuší, že je to problém a nejsou překvapení, že je tu něco krizového. Možná jsou v bodě nějakého horizontu události, v černé díře, a když to překročí, už nebude cesty zpět. Jediná cesta bude jít od sebe.

Ve vztazích trendová témata existují: polyamorie, konsenzuální nemonogamie, pseudopsychologizace vztahů… Každý v tom má téma toxických vztahů a narcistních lidí, takže narcis je každý druhý. Všichni se učíme a já mám radost, že psychologie i ostatní humanitní obory se dostávají do povědomí a popularizují se. Ale bohužel, kvůli tomu, že neumíme s těmi informacemi pracovat, používáme je jako zkratky. Když jdeme s kamarádem či kamarádkou na víno, vyprávíme tam příběhy, co se nám děje doma, a hned dostaneme odpověď: „O tom jsem četla, to je typický narcis, to je toxický vztah, měl nebo měla by ses ho zbavit.“ Ty rady mohou být nebezpečné.

Teď mě napadá: je dobré občas být odvážný a těm kamarádům nastavit hranici. S odvahou říct: „Slyším tě, díky, ale nemyslím si, že to je toxické, nemyslím si, že to je narcis.“ Oni to s námi myslí samozřejmě dobře – i když někdy ani to ne, někdy to myslí dobře hlavně sami se sebou. To téma může zrcadlit jejich osobní téma. Poruch osobnosti je v populaci pár procent. Aby každý druhý měl poruchou osobnosti – to nejde, není to tak. „Vím, že to mezi námi dvěma není dobré, můžeš jen poslouchat, můžu si ti vylít srdce, než mi rovnou budeš říkat, co s tím mám dělat?“ Nastavit hranice s odvahou, je něco, co se musíme ve vztazích učit. I když se milujeme, občas říct „ne, už dost“, to chce velkou odvahu.

V Americe je jedno z nejvyhledávanějších slov roku gaslighting – forma psychické manipulace. Pozoruji okolo sebe, že máme laické znalosti psychologie, ale můžeme je použít pouze tak, jako jsme schopni laicky použít skalpel – na operaci to úplně nestačí. Ve své knize Vztahy a pasti píšete, ať si na to dáme pozor.

To je důležité, je to moc hezký příměr. V psychologických procesech, jež se mezi námi dějí – jedno, v jakých vztazích, kolegiálních, kamarádských, rodinných, intimních –, jakékoli slovo může mít a má velký vliv. Když se bavím s někým, kdo je citlivější, něco řeší nebo není v psychické kondici, opravdu mu můžu ublížit. Emoce jsou samozřejmě jeho, emoce spouštějí proces myšlení o tom, co se děje kolem. Tohle pravidlo platí. Ale ve vztazích, sociálních, mikro i makro, v rodinných i společenských je dobré mít na zřeteli, že některá slova je lepší neříkat, nebo je nějakým způsobem vysvětlit, legalizovat a přinést kontext: „Já to říkám proto, a proto by to mohlo být velmi užitečné.“ Gaslighting je trendová věc, o které se nejen mluví, ale ona opravdu existuje. Spočívá v tom, že někdo druhého člověka zmanipuluje až do pozice blázna.