Přestože Ludmila Javorová svou kněžskou službu nemohla nikdy vykonávat zcela veřejně, platí pro ni věta Ty jsi kněz navěky. Své kněžství vnímá jako poslání a v rozhovoru se Zdeňkem Jančaříkem odkrývá nejen své úvahy o smyslu kněžské služby, ale také o spiritualitě, postavení žen v církvi či o přínosu ženství do všeobecně mužského prostředí katolického kléru.  

Historie skryté církve tehdejšího Československa v rozhovorech s Javorovou nabývá nových obrysů a je autentickým svědectvím o době, kdy byly běžnou součástí života kněží výslechy, pobyty ve vězení a neustále přítomné špiclování ze strany státní moci. Celou knihou se prolíná osobnost biskupa Felixa Davídka (1921–1988), který byl vůdčí osobností skryté církve u nás a skupiny Koinotés, jejímž hlavním záměrem bylo realizovat ideu univerzitního vzdělávání pro kněží a hledání vhodných kandidátů. Davídek po svém 14 let trvajícím věznění připravil a vysvětil v 60. a 70. letech na kněze řadu mladých mužů, a to celibátních i ženatých. Rozhovor s Javorovou vedl salesián, spisovatel a kněz Zdeněk Jančařík.

Dostupné i jako e-kniha.

Úvahy Zdeňka Jančaříka o sv. Janovi i současném kněžství aneb Jak být miláčkem Páně

Ukázka:

Tenkrát se vlastně cosi jako ženská a mužská spiritualita nenosilo.

My jsme nebyly vůbec zvyklé, že by nás někdo bral v potaz, tedy ženy jako takové. Chápete? Takže se do toho nikomu nechtělo. Zůstaly dvě, které nám pomáhaly. Ty modlitby byly ve stylu rozhovorů. Vyjadřovaly jsme v nich potřeby žen. Liba teď nedávno zemřela, ta tam měla také modlitby.

Kdo byla Liba?

Jedna ze skupiny ROVES.53 Bylo jí devadesát čtyři let. Ty ženy kdysi přišly za Felixem, aby se jich někdo ujal. Felix k jejich doprovázení určil biskupa Provazníka a později Krpálka. Jedna z nich mi později řekla, že už by podruhé nechtěla takové zklamání prožít. Moc jsem ale o nich nevěděla, protože jsme žily v utajení a nepropojovaly jsme se. Později se tato skupina rozpadla.

Rozhovory se sestrou Angelikou, která zvládá výchovu kluků, rozhlas i službu v řádu

Kdo vlastně svolal Kobeřický koncil a z jakého důvodu?

Felix Davídek. Viděl v ženách potenciál, který leží ladem…

Nemohla byste to přiblížit?

Poznání ženy. Ženy, která má jiné vnitřní ustrojení – intuici, empatii, které dnešní ženy nemají tak rozvinuté. Muž netouží po plnosti tolik jako žena, protože žena je předavatelka života a to už nese v sobě. Tyto vnitřní dary, které jsou ženám přirozené, pomalu mizí. Žena má v sobě touhu po komunikaci, tvořivost, potřebuje vyjadřovat své pocity, budovat vztah. Má v sobě tendenci ke spojování, propojení. Své poslání a povolání rozvíjí v rodině, předává víru, něhu a vztah – to je poslání Matky.

Felix Davídek se tedy rozhodl svolat na první vánoční svátek 25. prosince 1970 pastorální synod Koinótés (říkal tomu shromáždění „koncil“), který se měl věnovat postavení ženy v církvi. Konal se na kobeřické faře poblíž Brna u jeho přítele, faráře Josefa Klusáčka.

Jsme Sami na této zemi, ptá se ve své knize Ladislav Heryán

Předtím byly semináře, které věnovaly pozornost lidství jako takovému. Tam se promítala „ženská otázka“. Když pak někteří členové koncilu namítali, že na to nebyli připraveni, že tomu mělo být věnováno více, oponoval Davídek slovy: Jak to, že ne? Argumentoval těmi semináři. Na koncilu nešlo o dialog – oni to nechtěli slyšet. V nich bylo mužství postaveno tak, že žena není připravena na to, aby v současné době přijala kněžství. Davídek říkal, že se nejedná o nějaké „masové“ přijímání kněžství u žen. Jeho představa o ženském kněžství byla připravena naším setkáním ve Znojmě s představenou tamního kláštera, boromejkou Vojtěchou Antonií Hasmandovou.

(…)

Co jste dělali s Davídkem ve Znojmě?

Byli jsme tam na „vizitaci“, chtěli jsme diskutovat s tamními boromejkami o situaci žen v tehdejší církvi. Vzali jsme s sebou mou neteř, malou Barboru, která je dnes učitelkou ve Zlíně, aby to nebylo nápadné, že jedeme muž a žena do kláštera...

A koho jste vizitovali?

Zdeněk Jančařík je salesián, kněz a autor spirituální literatury. V Portále vyšly jeho knihy Plátno z Turína a Miláček Páně nebo rozhovory se Zuzanou Roithovou - Vidět srdcem.

To nebyla nějaká formální vizitace jako v normálních časech svobody. To bylo takové setkání mezi námi (mezi Davídkem, mnou a matkou Vojtěchou Hasmandovou), chtěli jsme se s ní poradit. Vyprávěla nám o tom, jak to vypadalo se ženami a sestrami v kriminálech. Ať si uvědomíme, jak věřící ženy trpěly. A proč s tím církev nic nedělá! Ať se někdo chytne za nos, vždyť kněží měli vlastně naprostý duchovní komfort! Mohli si odcelebrovat mši, debatovali spolu a modlili se, prostě všechno. 

Inspirace ke svěcení žen tedy vyšla od Hasmandové?

(velmi naléhavě) Pro naši situaci ano, určitě! Felix to nosil v sobě a přenášel to do svých seminářů. Nedělal o svěcení žen samostatné přednášky, ale spíš o ženách a církvi. A všechno to vykrystalizovalo u těch boromejek. Hasmandové namítal, že na to myslí, ale že netušil, jak konkrétně duchovní nouze žen ve věznicích vypadá – proto jim dával absoluci „přes zeď“, když byly ve věznici za zdí také ženy. Vždycky ho za to zavřeli do korekce. Ona mu tehdy mnohokrát opakovala: „Ale dělejte něco pro to!“ Ty ženy jsou opravdu ve velké nouzi, to vám dosvědčuji! Matka Hasmandová nás poslala na Slovensko k nějaké sestře boromejce, ale tam už jsme nejeli. Byli jsme tehdy ve Znojmě tuším na podzim roku 1969.