"Všechny tyto definice [duševního zdraví, šílenství, neurózy nebo normálnosti] vycházejí z předpokladu, že normální část naší populace našla naprosto uspokojivou odpověď na problém lidské existence a každý, kdo nedokáže tuto odpověď taktně a zdvořile přijmout nebo hledá nějaké zvláštní řešení, je prostě nemocný a basta." (str. 29)

Frommova Patologie normálnosti předkládá jasnou otázku: co je normální? Není náhodou to, co se v moderní západní  společnosti považuje za normální, a tedy i zdravé a prospěšné, naopak ve skutečnosti patologické, poškozující duševní zdraví člověka? Svou kritiku zaměřuje především na moderní posindustriální kapitalistickou společnost, která přes mnohé nezpochybnitelné úspěchy, dospěla podle Fromma až k popření různých principů, z nichž vyrostla: nereflektovaná ideologie "trhu" vede k tomu, že se člověk začal považovat za zboží, které prodává co nejlepší obal - zatímco nitro chátrá. Místo, aby Evropané a Američané stavěli na myšlenkách všestranného osobního rozvoje vedoucího ke společnosti autonomních jedinců, kteří svými schopnostmi přispívají k rozvoji celku, odcizili se své práci, rodině, druhým lidem a nakonec i sami sobě a v honbě za povrchním úspěchem rezignovali na hledání životního smyslu. Možnosti seberealizace v západní společnosti upadly v šedivou každodennost, navzdory proklamovanému individualismu se člověk dostal do vleku neosobních sil trhu, člověk ztratil schopnost mít sám sebe rád, protože uvěřil, že jeho hodnotu a kvality neurčuje jeho nitro, svědomí a dobrý pocit ze sebe sama, ale soud ostatních. Ale právě takovýto člověk, vykazující při nezaujatém pohledu množství patologií, je výborně integrován do moderní společnosti a jeho patologie jsou něco, co tato společnost oceňuje a po svých členech vyžaduje - a tedy považuje za normální.

 Kniha Patologie normálnosti  je souborem několika rozdílných textů: první část tvoří čtyři Frommovy přednášky, které pronesl na začátku roku 1953 na New School of Social Research v New Yorku, dále následuje přednáška Pojetí duševního zdraví z roku 1962 a programová stať "nové vědy o člověku" z roku 1957 - Fromm totiž zamýšlel založit Institut pro vědu o člověku - a konečně rozsáhlý vědecký příspěvek na téma axiomu o tom, že člověk je od přírody líný z let 1973-74.

Knihu z anglického originálu The Pathology of Normalcy přeložili Petr Babka (předmluva) a René Souček (zbytek).

Doslov ke knize, který z licenčních důvodů nemůže být součástí vytištěného svazku, napsal JUDr. Jan Kosek, PhD.

Ukázka:

Je člověk od přírody líný?

1. Axiom vrozené lenosti člověka

a) Sociálně -ekonomické aspekty tohoto axiomu

Nikdo nemůže uniknout vlivu axiomu, kterému se všichni učíme od dětství a který se týká vrozené lenosti člověka. Tento axiom souvisí s řadou dalších věcí. Je součástí obecnějšího předpokladu, že člověk je od přírody zlý, a proto potřebuje církev nebo státní moc, aby se zlo v něm pokusily vymýtit, přestože toho lze docílit jen do určité míry. Pokud je člověk od přírody líný, chamtivý a destruktivní, potřebuje vládce, duchovní i světské, kteří budou jeho spády krotit.

Historicky správnější je však pořadí obrátit: Pokud instituce a vůdci chtějí vládnout člověku, je jejich nejúčinnější ideologickou zbraní přesvědčit ho, že své vlastní vůli a rozumu nemůže věřit, protože obojí je v něm řízeno ďáblem. Jak nikdo neviděl jasněji než Nietzsche, pokud se podaří člověka naplnit trvalým pocitem hříchu a viny, nedokáže být svobodný, být sám sebou, neboť jeho skutečné já je zkažené, a proto mu nesmí být dovoleno, aby se prosadilo. Člověk může na toto zásadní obvinění reagovat podřízením nebo proti němu protestovat, a tím ho násilnou agresí zdánlivě dokazovat, ale nemůže být svobodný, nemůže být pánem svého života, nemůže být sám sebou.

Než se pustíme do zkoumání otázky samotné, je dobré kromě výše zmíněného zvážit ještě jeden důsledek naší odpovědi. Pokud je člověk od přírody líný, zahálčivý a pasivní, pak ho k nějaké činnosti motivují pouze podněty, které nevyplývají z vlastní vnitřní podstaty této činnosti, ale existují vně, tedy mimo ni, což je v podstatě pouze odměna (slast) a trest (bolest).

Je-li člověk od přírody líný, lze se ptát, jaké podněty jsou nutné k překonání této jeho vrozené apatie. Jestliže je člověk od přírody aktivní, lze se ptát, jaké okolnosti ochromují jeho přirozenou živost a činí ho líným a bez zájmu.

Myšlenka, že člověk je od přírody líný a že jeho aktivita se musí podněcovat vnějšími podněty, je, jak všichni víme, základem obecně přijímaných představ o vzdělávání a práci. Žáka je třeba k učení přimět nejrůznějšími odměnami nebo tresty. Teprve relativně nedávno jsme (například Friedrich Wilhelm Fröbel nebo Maria Montessori) začali objevovat, že dítě se chce učit, pokud je pro něj samotný proces učení zajímavý. Tento názor však nadále není všeobecně přijímán a hlavní úsilí ve vzdělávání se vynakládá spíše na hledání lepších vnějších podnětů než zkoumání metod výuky, které by podněcovaly přirozenou touhu žáků učit se, poznávat a objevovat. Nelze však ani říci, že by přesvědčení o výlučné účinnosti odměn a trestů bylo nějak staromódní. Behaviorismus, zejména ve své nejnovější a nejpropracovanější podobě Skinnerova neobehaviorismu, učinil princip výlučné účinnosti vnější kompenzace základním kamenem celého svého systému. Pokrok oproti starším názorům představuje pouze pochopení, že správně načasovaná odměna je účinnější než trest.

Není třeba dokazovat, že průmyslová společnost přijímá stejnou zásadu i v oblasti práce. O tom, že práce, zejména práce průmyslového dělníka, je nepříjemná a protivná, před sto lety nikdo nepochyboval, protože to bylo zcela zřejmé. Její délka (až 14, nebo dokonce 16 hodin denně), fyzické nepohodlí a nutnost vynakládat velké množství fyzické energie v nezdravém prostředí z ní zcela jistě dělaly velmi odpudivou činnost. Dnes se mnohé změnilo: Pracovní doba se značně zkrátila, lidskou energii nahrazují stroje, pracoviště již není temné a nezdravé místo, navíc to, co zbylo ze „špinavých prací“, vykonávají především ty nejnižší vrstvy obyvatelstva, ve Spojených státech černošští dělníci, v Evropě italští, španělští nebo turečtí „gastarbeiteři“ a také ženy.

Poté, co se viditelnější negativní aspekty práce výrazně zmírnily, se dnes do popředí dostala jedna její nepříjemná stránka: nuda. Ta je vlastní nejen práci vykonávané dělníky, ale také práci kancelářských zaměstnanců a úředníků, s výjimkou těch, kteří se podílejí na plánování a rozhodování.

Ať již však nuda způsobuje fyzické, nebo psychické nepohodlí, obě strany, dělníci i zaměstnavatelé, se shodují, že práce je nutně nepříjemná. Aby k ní dělník měl vůbec motivaci, musí se bát hladu, a aby pracoval lépe a produktivněji, je třeba ho odměňovat vyšší mzdou a kratší pracovní dobou. Přestože se však obě strany na tomto principu shodují, zaměstnavatelé se mzdy zvyšovat zdráhají a zaměstnanci je k tomu často musí „namotivovat“ svou schopností stávkovat. Současně se zásadními změnami v ekonomickém systému se zvyšování odměn stalo výhodným i pro zaměstnavatele. Pokud docházelo mezi dělníky a jejich šéfy ke konfl iktům, týkaly se především mezd a délky pracovního dne. Na to, že by se mohla změnit kvalita pracovního procesu, aby se zajímavější stala samotná práce, ani jedna ze stran vůbec nepomyslela.

Je pozoruhodné, že to nenapadlo dělníky, přestože Marx, tak vlivný v mnoha jiných ohledech, uznával, že zásadním problémem je povaha práce. Práce dělníka nebo zaměstnance v kapitalismu je podle Marxe prací odcizenou (zvnějšnělou). Dělník prodává svou energii tomu, kdo ho najímá, a dělá, co se mu řekne, jako by byl součástí stroje. Zboží, které vyrábí, stojí nad ním a proti němu, on sám se jako jeho tvůrce neprožívá. Odcizená práce je nutně nudná, a tudíž úmorná a nepříjemná. Aby takovou práci dělník přijal a vykonával, musí být motivován a odměňován materiálními kompenzacemi, které v podstatě spočívají ve zvýšené spotřebě. Konfl ikty nejsou způsobované tímto principem, ale pouze výší kompenzace.

Situace by byla zcela jiná, kdyby práce nebyla odcizená, ale vnitřně odměňující, protože je zajímavá, podnětná, oživující, a kdyby nešlo o práci samotnou v užším slova smyslu, ale o odpovědnou účast na činnosti pracovní jednotky (závodu, nemocnice a podobně) jako společenské organizace.

Teprve v posledních letech se dělníci zabývají Marxovými názory, přestože jistě ne pod přímým vlivem jeho spisů. Tento nový přístup je velmi patrný ve Spojených státech a v Německé spolkové republice. Již několik let se stížnosti na nudu v práci a požadavky na výrobní metody, které umožňují dělníkovi projevit větší zájem a vliv na pracovní proces, případně decentralizace příliš specializovaného pracovního procesu, stávají ústředními tématy jednání mezi dělníky a zaměstnavateli, přestože čistě ekonomické požadavky na vyšší mzdy (nebo alespoň stabilní mzdy z hlediska jejich kupní síly) jsou stále stejně důležité. Ze strany průmyslu se tyto požadavky na uspokojivější práci setkaly s určitým pochopením a v tomto směru byly učiněny některé, alespoň experimentální a nesmělé, pokusy.

Zásadní význam této otázky pro budoucnost by měl být zřejmý. Čím více je práce mechanizovaná, neosobní, a tedy odcizená, tím větší musí být vnější odměna: Tato odměna znamená vyšší mzdy, tedy vyšší spotřebu. Právě to vede k vývoji, kdy moderní člověk musí nalézat duševní rovnováhu pomocí stále větší spotřeby jako kompenzace za stále větší nudu v práci a ve volném čase.

Pokud si uvědomujeme nebezpečný úpadek člověka, který mu konzumní způsob života přináší, pak je otázka, zda je člověk skutečně od přírody líný, jednou z nejdůležitějších psychologicko -antropologických otázek, jaké si lze položit.