Herbert Marcuse v knize Jednorozměrný člověk ostře kritizuje konzumerismus moderní industriální společnosti, který považuje za formu společenské kontroly. A zatímco se společenský systém těchto společností může tvářit demokraticky, je to podle Marcuse ve skutečnosti systém totalitní, v němž jistá forma technologické racionality prodchla všechny aspekty kultury i společenského života a stala se tak hegemonem. A tím, že my se s touto vládnoucí ideologií technologické racionality ztotožňujeme, přestává být pouhým "falešným vědomím", ale stává se skutečností. Moderní společnosti totiž vytvořily skutečně společnosti blahobytu, v nichž rostoucí pohodlí zastřelo vykořisťovatelské rysy a upevnilo tak nástroje nadvlády a kontroly. Moderních blahobytné společnosti tak omezují příležitosti pro politickou revoluci proti kapitalismu: to, na co spoléhal Marx, se nedostavuje a pracující třída se integruje do kapitalistické společnosti, kterou přijímá za svou.
Podle Marcuse má navíc v těchto modernách konzumních společnostech malá skupina lidí moc diktovat ostatním, jak budou vnímat svobodu, a to tím, že jim dají možnost "koupit" si štěstí. Prostřednictvím masových médií, reklamy, mechanismů řízení a myšlenkových návyků podsouvají lidem "falešné potřeby", a to i potřeby vyloženě individuální, nikoliv pouze společenské. Jde o stav nesvobody, v němž se lidé chovají iracionálně - navzdory vší technologické racionalitě ovládající společnost - a pracují více, než by museli pro uspokojení svých základních potřeb. Při tom opomíjejí zhoubné psychologické i environmentální dopady, které takové jednání má.

Společnost zabředává do ještě iracionálnějšího bludného kruhu, kdy produkce nových materiálních statků vyžaduje ničení již existujících, "starých", což pohání ekonomiku a nutí pracovat více, abychom si mohli více koupit. Prostřednictvím těchto mechanismů pak člověk ztrácí svou lidskost a stává se jednorozměrným "kolečkem" v industriálním soustrojí konzumu.
Marcuse hledá i alternativy ke konzumnímu způsobu života: protože ale pracující třída tento život přijala za svůj, musí hledat jiné zdroje pro tuto revoltu než klasický marxismus. Marcuse je vidí v komunitách ostrakizovaných menšin a radikální filozofii: skrze tu musí vést návrat k "dvojrozměrnosti" života. Filozofie se musí stát negativní silou oponující všeprostupujícímu pozitivizmu, upozorňovat na to, co je "negativně přítomno" a tak zpochybňovat společnost i sebe samé.

Knihu z anglického originálu One-dimensional Man přeložil Miroslav Rýdl. Doslov napsal Miroslav Petříček.

Ukázka

I.

Nové formy kontroly

V rozvinuté industriální společnosti převládá pohodlná, bezproblémová, uvážlivá, demokratická nesvoboda, jež je znakem technického pokroku. Co by mohlo být ve skutečnosti při mechanizování společensky nutných, ale namáhavých prací racionálnější než potlačování individuality; koncentrace individuálních podniků v efektivnější, produktivnější svazy; regulování svobodné konkurence mezi různými dobře vybavenými ekonomickými subjekty; oklešťování privilegií výsostných národních práv, která omezují mezinárodní organizaci zdrojů. Že s sebou tento technologický řád nese politickou a intelektuální koordinaci, může být politováníhodné, ale zároveň slibné.

Práva a svobody, které představovaly v počátečních a raných stupních industriální společnosti životně důležité faktory, na vyšším stupni této společnosti ustupují: ztrácejí svou tradiční racionalitu a obsah. Svoboda myšlení, slova a svědomí – stejně jako svobodné hospodaření, jehož podpoře a ochraně sloužily – byly v podstatě kritickými idejemi, jejichž posláním bylo nahrazovat zastaralou materiální a duchovní kulturu kulturou produktivnější a racionálnější. Tato práva a svobody, jakmile jsou jednou institucionalizované, sdílejí osud té společnosti, jejíž integrální součástí se staly. Úspěch ruší své předpoklady.

V míře, v níž se stává reálnou možností osvobození od nedostatku, které je konkrétní substancí vší svobody, ztrácejí svobody příslušející nižšímu stupni produktivity svůj dřívější obsah. O svou základní kritickou funkci ve společnosti jsou oloupeny nezávislost myšlení, autonomie, právo na politickou opozici. Zdá se, že tato společnost je stále více s to uspokojovat potřeby jednotlivců způsoby své vlastní organizace. Taková společnost může právem požadovat, aby byly její principy a instituce akceptovány, a může omezovat opozici na diskusi a požadování alternativních politických praktik jen v rámci statu quo. Zdá se, že v tomto ohledu je málo důležité, zda se stále většího uspokojování potřeb dosahuje pomocí autoritativního, či neautoritativního systému. V podmínkách stoupajících životních standardů se jeví nesouhlas se systémem jako takovým jako společensky nesmyslný, a to tím více, čím více by vedl k citelným hospodářským a politickým újmám a ohrožoval hladké fungování celku. Aspoň pokud jde o uspokojování životních potřeb, není, jak se zdá, žádný důvod, proč by se měla výroba a rozdělování statků a služeb rozvíjet prostřednictvím konkurence mezi individuálními svobodami.

Od samého počátku nebyla svoboda podnikání vůbec žádným požehnáním. Jako svoboda pracovat či hladovět znamenala pro převážnou většinu obyvatelstva trápení, nejistotu a strach. Kdyby již jednotlivec nebyl nucen osvědčovat se na trhu jako svobodný ekonomický subjekt a tento druh svobody by vymizel, bylo by to jednou z největších vymožeností civilizace. Technologické procesy mechanizace a standardizace by mohly uvolňovat individuální energii pro ještě neznámou sféru svobody, rozprostírající se za hranicemi nutnosti. Změnila by se vnitřní struktura lidské existence; individuum by bylo osvobozeno od cizích potřeb a možností, které mu ukládá svět práce. Individuum by mělo svobodu rozhodovat o svém životě autonomně a to by také bylo jeho charakteristickým rysem. Kdyby mohl být výrobní aparát organizován a řízen k uspokojování životních potřeb, mohla by být jeho kontrola centralizována; taková kontrola by individuální autonomii neomezovala, nýbrž umožňovala.

To je cíl daný schopnostmi rozvinuté industriální civilizace, „účel“ technologické racionality. Ve skutečnosti se však uplatňuje tendence protikladná: aparát prosazuje v pracovní době i ve volném čase v hmotné i duchovní sféře jako ekonomický a politický požadavek svou ochranu a expanzi. V důsledku toho, jak tato civilizace organizovala svou technickou bázi, směřuje současná industriální společnost k totalitní. Neboť „totalitní“ neznamená jen teroristickou politickou organizaci společnosti, nýbrž i neteroristickou ekonomicko-technickou organizaci, která se uplatňuje manipulováním potřeb prostřednictvím tradičních zájmů. Vyhýbá se vzniku určité opozice vůči celku. Totalitarismus znamená nejen zvláštní formu vlády nebo stranického panství, nýbrž i zvláštní systém výroby a rozdělování, který je zcela slučitelný s „pluralismem“ stran, novin, „vyrovnávajících se sil“ a podobně.3

Politická moc se dnes prosazuje prostřednictvím své nadvlády nad strojovým procesem a technickou organizací aparátu. Řízení rozvinutých a rozvíjejících se industriálních společností se může potvrzovat a zabezpečovat jen tehdy, když se jim podaří mobilizovat, organizovat a využívat veškerou technickou, vědeckou a mechanickou produktivitu, kterou má industriální civilizace k dispozici. A tato produktivita mobilizuje společnost jako celek víc než všechny partikulární či skupinové zájmy i mimo ně. Strohý fakt, že fyzická (jen fyzická?) síla stroje překonává sílu jedince či každé zvláštní skupiny jedinců, činí ze stroje v každé společnosti, jejíž základní organizace je organizací strojového procesu, nejúčinnější politický nástroj. Politickou tendenci však lze obrátit; moc stroje je v podstatě jen nahromaděnou a projektovanou mocí člověka. V té míře, v níž je svět práce chápán a v důsledku toho i mechanizován jako stroj, stává se pro člověka potenciální bází nové svobody.

Současná industriální civilizace dokazuje, že dosáhla stupně, na němž již nemůže být „svobodná společnost“ adekvátně definována v tradičních pojmech ekonomických, politických a duchovních svobod; ne proto, že by tyto svobody přestaly mít význam, nýbrž proto, že mají příliš velký význam, aby mohly zůstat omezeny na tradiční formy. V souhlase s novými schopnostmi společnosti jsou potřebné i nové způsoby realizace.

Takové nové způsoby lze jen naznačovat v negativních pojmech, protože směřují k negaci vládnoucích pojmů. Ekonomická svoboda by tak znamenala osvobození od ekonomie – od kontroly ekonomickými silami a prostředky; osvobození od denního boje o existenci, od nutnosti vydělávat si na své živobytí. Politická svoboda by znamenala osvobození individuí od politiky, která by už neprováděla žádnou účinnou kontrolu. Podle toho by duchovní svoboda znamenala restauraci individuálního myšlení, které je nyní vstřebáváno masovou komunikací a indoktrinací, došlo by k odbourání „veřejného mínění“ i s jeho tvůrci. Nerealistické znění těchto tvrzení není dáno jejich utopickým charakterem, nýbrž velikostí sil, které brání jejich realizaci. Nejúčinnější a nejhouževnatější forma boje proti osvobození spočívá v tom, že se lidem naočkovávají hmotné i duchovní potřeby zvěčňující zastaralé formy boje o existenci.

Intenzita, uspokojování, a dokonce charakter lidských potřeb překračujících biologickou úroveň jsou vždy určeny a priori. Je-li možnost něco dělat či nedělat, z něčeho se těšit či to ničit, mít nebo odmítat, chápána jako potřeba, nebo ne, závisí na tom, zda může být pro vládnoucí celospolečenské instituce a zájmy brána jako žádoucí a nutná, nebo nikoli. V tomto smyslu jsou lidské potřeby potřebami historickými a v té míře, v níž společnost vyžaduje represivní vývoj individua, podléhají jeho potřeby i jejich uspokojování kritickým měřítkům přehlížejícím jedince.

Můžeme rozlišovat potřeby pravé a nepravé. „Nepravé“ jsou ty, které individuu ukládají partikulární společenské síly mající zájem o jeho potlačení: ty potřeby, jež zvěčňují dřinu, agresivitu, bídu a nespravedlnost. Jejich uspokojování může být pro individuum vrcholně radostné, avšak toto štěstí není stavem, který se musí uchovávat a chránit, neboť slouží tomu, aby tlumil vývoj schopnosti (své vlastní a schopnosti druhých) poznávat nemoc celku a využívat šancí k léčení této nemoci. Výsledkem pak je euforie v neštěstí. Do této kategorie patří většina převládajících nepravých potřeb, jako například uvolňovat se v souhlase s reklamou, radovat se, oddávat se tomu, čemu hoví druzí, konzumovat, nenávidět a milovat to, co milují a nenávidí jiní.

Takové potřeby mají společenský obsah a společenskou funkci a jsou determinovány vnějšími silami, nad nimiž nemá individuum žádnou kontrolu; vývoj a uspokojování těchto potřeb jsou heteronomní. Je zcela lhostejné, nakolik se staly potřebami samotného individua a nakolik jsou reprodukovány a upevňovány podmínkami jeho existence; je zcela lhostejné, nakolik se s nimi identifikuje a v jejich uspokojování se opětovně nalézá. Zůstávají tím, čím byly od samého počátku – produkty společnosti, jejímž dominantním zájmem je potlačování.

Převládání represivních potřeb je hotovou skutečností, která byla přijata jako neznalost a porážka, ale je to skutečnost, která musí být odstraněna v zájmu šťastnějšího jedince i všech těch, jejichž bída je cenou za toto uspokojení. Jediné potřeby, které mají neomezený nárok na uspokojování, jsou potřeby vitální – obživa, odívání a bydlení na dosažitelné kulturní úrovni. Uspokojování těchto potřeb je podmínkou realizování všech potřeb ostatních, nesublimovaných i sublimovaných.

Pro každé vědomí a svědomí, pro každou zkušenost, která nebere vládnoucí společenské zájmy jako nejvyšší zákon myšlení a chování, je běžné univerzum potřeb a jejich uspokojování snadno zpochybnitelnou skutečností – a to v ohledu na pravdu a nepravdu. Tyto pojmy jsou naprosto historické, stejně jako je historická jejich objektivnost. Soud o potřebách a jejich uspokojování zahrnuje v daných podmínkách měřítka priority – měřítka, která se týkají optimálního vývoje jedince, všech jedinců při optimálním využívání materiálních i duchovních zdrojů, jež má člověk k dispozici. Tyto zdroje lze spočítat. „Pravda“ a „nepravda“ potřeb označují objektivní podmínky v té míře, v níž jsou obecně platnými měřítky všeobecné uspokojování životních potřeb a mimo ně postupující zmírňování dřiny a chudoby. Avšak jako měřítka historická se nemění jen podle sféry a stupně vývoje, určovat je lze jen ve (větším či menším) protikladu k měřítkům vládnoucím. Jaký tribunál si může činit nárok na to, být při takovém rozhodování autoritou?