Ukázka je z knihy Irvina D. Yaloma Pohled do slunce, kterou můžete koupit na našem e-shopu.

Lidé se stále znovu ptají: Jaký účel má život, když je všechno předurčeno rozplynout se? Přestože mnozí z nás pátrají po odpovědi na tuto otázku ve svém okolí, uděláte lépe, když se budete řídit Sokratovou metodou a svůj pohled obrátíte dovnitř. Jill, pacientka, která se dlouhou dobu utápěla v úzkosti ze smrti, obvykle kladla rovnítko mezi smrt a bezesmyslnost. Když jsem se jí ptal na historii vývoje této myšlenky, živě si vzpomínala, kdy se objevila prvně. Zavřela oči a popisovala scénu, v níž jí je devět let, sedí ve své houpačce na přední verandě a truchlí nad smrtí rodinného psa. „Tehdy a tam,“ řekla, „jsem si uvědomila, že když musíme všichni umřít, nic nemá smysl – moje hodiny piana, dokonale ustlaná postel, zlaté hvězdičky ve škole za vzornou docházku. Jaký smysl mají zlaté hvězdičky, když všechny zlaté hvězdičky zmizí?“ „Jill,“ řekl jsem, „máte malou dcerku, které je asi devět. Představte si, že by se vás zeptala: ,Jestli máme stejně umřít, tak proč nebo jak bychom měli žít?‘ Jak byste jí odpověděla?“ Bez zaváhání odpověděla: „Pověděla bych jí o té spoustě radostí života, o kráse lesů, o tom, jak příjemné je být s přáteli a s rodinou, o dokonalém štěstí z rozdávání lásky druhým a z toho, že opouštíme svět, který se stal lepším místem.“ Když skončila, opřela se zády do židle a vykulila oči, překvapená vlastními slovy, jako kdyby chtěla říct: Odkud se tohle vzalo? „Skvělá odpověď, Jill. Máte v sobě tolik moudrosti. Není to prvně, co jste dospěla k velké pravdě při představě, že radíte své dceři, jak žít. Teď se musíte naučit být svou vlastní matkou.“ Úkolem tedy není nabízet odpovědi, ale najít způsob, jak druhým napomoci k tomu, aby své vlastní odpovědi objevili sami. Stejná zásada platila v léčbě psychoterapeutky a malířky Julie, jejíž úzkost ze smrti pramenila z nedostatečné seberealizace a ze zanedbávání uměleckých sklonů jen proto, aby soutěžila s manželem ve vydělávání peněz (viz třetí kapitolu). Při naší práci jsem uplatnil tutéž strategii, když jsem ji požádal, aby se na věc podívala s odstupem, a navrhl jí, aby si představila, jak by odpověděla klientce, která se chová jako ona.12 Juliina okamžitá poznámka – „Řekla bych jí: Žijete absurdní život!“ – signalizovala, že potřebuje jen nepatrné vedení, aby objevila vlastní moudrost. Terapeuti vždycky pracovali s předpokladem, že pravda, kterou si člověk objeví sám, má daleko větší sílu než pravda dodaná druhými.

Doporučujeme také další knihy Irvina D. Yaloma a především jeho poslední knihu Stávám se sám sebou.

Naplnění života 

U mnoha lidí, tak jako v případě Julie, je úzkost ze smrti živena zklamáním z toho, že nikdy nenaplnili svůj potenciál. Lidé si často zoufají, protože se nesplnily jejich sny, a ještě víc si zoufají z toho, že to byli oni, kdo je nenaplnili. Zaměření na toto hluboké zklamání bývá výchozím bodem v překonávání úzkosti ze smrti – tak jako v Jackově příběhu:

Úzkost ze smrti a neprožitý život: Jack 

Vysoký, dobře oblečený šedesátiletý právník Jack přišel do mé ordinace zničený ochromujícími symptomy. Poněkud plochým, nevýrazným hlasem mi řekl, že nutkavě myslí na smrt, nemůže spát a ve své profesi trpí prudkým poklesem výkonnosti, která mu výrazně snížila příjmy. Každý týden promarní hodiny nutkavým prohlížením statistických tabulek pojišťovacích matematiků a vypočítáváním pravděpodobného počtu měsíců a dnů, které mu v životě ještě zbývají. Dvakrát nebo třikrát v týdnu ho probudí děsivé sny. Příjmy mu poklesly proto, že už nedokázal pracovat se závěťmi a pozůstalostmi, jež tvořily značnou část jeho praxe: Byl natolik fixován na svou vlastní poslední vůli a vlastní smrt, že ho hrozící panický záchvat obvykle přinutil konzultaci předčasně ukončit. Při jednáních s klienty se často ztrapnil koktáním, někdy dokonce neschopností vyslovit výrazy jako „zemřít jako první“, „skonat“, „pozůstalý partner“ a „pozůstalostní dávka“. Během našich prvních sezení Jack působil nepřístupně a rezervovaně. Vyzkoušel jsem mnoho myšlenek, jež jsem popsal v této knize, abych se k němu přiblížil nebo mu nabídl úlevu, ale bez úspěchu. Mou pozornost upoutala jedna podivnost: ve třech z jeho snů figurovaly cigarety. Například v jednom snu procházel podchodem zaneřáděným spoustou nedopalků. Přesto mi řekl, že už pětadvacet let nekouří. Když jsem na něj naléhal kvůli asociacím s cigaretami, s ničím nepřišel, až potom na samý závěr třetího sezení prozradil třesoucím se hlasem, že jeho žena, s níž žije čtyřicet let, po celou dobu jejich manželství denně kouří marihuanu. Položil si hlavu do dlaní, ztichl, a když vteřinová ručička na jeho hodinkách ohlásila konec padesáti minut, bez rozloučení vyrazil ze dveří. Při dalším sezení mluvil o velké hanbě. Bylo pro něj bolestné připustit, že on, vzdělaný, inteligentní, uznávaný odborník, je tak hloupý, že zůstává čtyřicet let ve vztahu s narkomankou, jejíž rozumové schopnosti se zhoršují a která o sebe tak málo dbá, že se stydí objevit se s ní mezi lidmi. Jack byl otřesený, ale před koncem sezení cítil úlevu. Za celé ty roky své tajemství nikomu neprozradil; nějakým zvláštním způsobem si ho stěží přiznával sám. Při dalších sezeních připustil, že se spokojil s narušeným vztahem, proto že nevěřil, že si zasluhuje něco víc, a přiznal dalekosáhlé důsledky svého manželství. Jeho pocity hanby a potřeba udržet tajemství vyloučily jakýkoli další společenský život. Rozhodl se nemít děti: Jeho žena nebyla schopna během těhotenství abstinovat, ani se stát odpovědným vzorem pro děti. Byl si naprosto jistý, že by ho každý považoval za hlupáka, když s ní zůstává, a tak se nesvěřil vůbec nikomu, dokonce ani vlastní sestře. Když mu teď bylo šedesát, byl pevně přesvědčen, že je příliš starý a příliš izolovaný, aby svou ženu opustil. Dal mi naprosto jasně najevo, že jakékoli diskuse o ukončení nebo hrozbě ukončení jeho manželství jsou nepřípustné. Navzdory manželčině závislosti ji upřímně miloval, potřeboval ji a svou manželskou přísahu bral vážně. Věděl, že by bez něj nemohla žít. Uvědomil jsem si, že se jeho úzkost ze smrti vztahuje k tomu, že žije jen částečně a že zadusil své vlastní sny o štěstí a naplnění. Jeho hrůza a noční můry byly důsledkem pocitu, že mu dochází čas a život mu uniká. Zvlášť silně mne zasáhla jeho izolovanost. Potřeba udržet tajemství vylučovala jakýkoli důvěrný vztah mimo problematický a ambivalentní vztah s vlastní ženou. K jeho problémům s důvěrností jsem se přiblížil zaměřením na náš vztah a začal jsem objasněním toho, že ho nikdy nebudu považovat za hlupáka. Naopak jsem se cítil poctěn tím, že byl ochoten mi toho tolik svěřit, a vyjádřil jsem pochopení pro jeho morální dilema, které vyplývalo ze života s narušenou partnerkou.

Knihu Pohled do slunce koupíte na našem e-shopu.