Knihy amerického psychoterapeuta židovského původu si již získaly značnou popularitu u českých čtenářů. Publikace autora, který je v současné době emeritním profesorem na Standfordově univerzitě v Kalifornii a zároveň aktivně provozuje psychoterapeutickou praxi, oslovují širokou čtenářskou obec, a to zdaleka nejen odbornou. Díky schopnosti autora popsat i složité aspekty vědy slovníkem srozumitelným laikům, jsou jeho knihy dobrým pomocníkem při studiu prakticky všech humanitních oborů, mnoho poučení přinášejí pracovníkům pomáhajících profesí a v neposlední řadě kterémukoliv čtenáři zpřístupňují tajemství lidské psychiky a mezilidských vztahů.
Po úspěšných publikacích Lži na pohovce (1999; 2002; 2006), Máma a smysl života (2001; 2002; 2007), Když Nietzsche plakal (2000), Láska a její kat (2004; 2006), Chvála psychoterapie (2003; 2004), Každý den o trochu blíž (2005), Léčba Schopenhauerem (2006), Existenciální psychoterapie (2006), Teorie a praxe skupinové psychoterapie (2007), je v roce 2008 prezentována kniha Pohled do slunce. O čtenářské popularitě svědčí fakt, že kniha o překonávání strachu ze smrti, se v dubnu 2008, ihned po svém prvním českém vydání, stala nejprodávanější publikací nakladatelství Portál. Autor v ní odkazuje na řadu příběhů a statí z knih předcházejících, avšak jejich znalost není bezpodmínečně nutná. Teorii psychoterapie doplňují poutavé příběhy pacientů, kteří prošli ordinací dr. Yaloma. Otevřeně autor rozebírá také svůj osobní postoj k finalitě.
Dnešnímu člověku, který je od myšlenek na smrt a vlastní konečnost většinou značně izolován a nerad jim ponechává prostor, autor otevírá důležité téma, jenž se dotýká každého a je nesmírně náročné. Sám sebe prezentuje čtenáři jako partnera či průvodce, nikoliv jako odtažitého profesionála. Nabízí širokou škálu myšlenek nejrůznějších filozofů, v mnohém vychází z Epikura (341 – 270 př. n. l), a spolu s tímto, v mnohém dosud nepochopeném představiteli atomismu, nabízí cesty ke zmírnění utrpení pramenící z vědomí vlastní smrtelnosti. Ta poskytuje bohatý, a dodnes ještě nevyčerpaný a nepřekonaný, zdroj inspirace. Bravurně autor čtenáři prezentuje Heideggerovo pojetí fundamentální ontologie a existencialismu. Sám však upozorňuje, že svoji terapii nepodřizuje pouze existenciální filozofii a nesnaží se založit existenciální psychoterapii, třebaže je autorem stejnojmenné učebnice. Neodmítá ani jiné myšlenkové okruhy, pracuje například s mnoha známými Nietzscheho epigrafy, jejichž kořeny nacházíme již u Aristotela, Spinozy, Leibnitze, Ibsena, Goetha, Horneyové, Maslowa, Frankla, a v tomto duchu pokračujícími psychologickými směry 60. let dvacátého století až k současné myšlence seberealizace s přijetím vlastní odpovědnosti.
Setkání se smrtí je vždy stresujícím zážitkem, pohledět do její tváře je děsivé a bolestivé, stejně jako pohled do slunce. Se smrtí je možné pokoušet se vyrovnat, úplné vítězství je však nemožné. Se zvyšujícím se věkem a blížícím se koncem života kladou myšlenky na smrt nemalé požadavky na osobnost člověka v celé její komplexnosti. Způsobují tak řadu psychických problémů. Místy, poněkud paradoxně, po kritice Freudova extrémního postulátu, že prakticky veškeré psychické poruchy jsou způsobeny kumulací nesaturovaného libida, autor prezentuje úzkost ze smrti jako skutečný, a mnohdy solitérní, původ veškerých traumat. To lze připsat autorově situaci a snaze eliminovat úzkost ze smrti bez pomoci jakékoliv naděje spočívající v transcedenci, bytí po smrti či náboženství.
Publikaci lze doporučit všem, kdo pracují ve zdravotnictví, sociálních službách a nutně jsou konfrontováni s koncem lidského života, který již medicína není schopna odvrátit. Přínosem je však pro široký okruh čtenářů, kteří nejsou lhostejní k lidskému utrpení a s tématy smrti se setkávají. Vnímavost k životu je podmíněna vědomím jeho konečnosti.

Mgr. Jana Neudörflová

Zdroj: Časopis lékařů českých, Praha (Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně, 2009, roč. 147, č. 12.)

Irvin D. Yalom, emeritní profesor Stanfordské univerzity, je autorem celé řady psychologických bestsellerů, ve kterých dokáže podat mnohdy i složité případy z psychoterapeutické praxe tak, že se i pro laického čtenáře stávají dobrodružným příběhem, jehož vyústění však mívá právě na psychiku čtenáře často nemalý vliv.

 

Kniha Pohled do slunce má podle mého názoru na psychiku čtenáře vliv obrovský. Otevírá totiž téma, které je jedním z nejpalčivějších, diskutovaných pravděpodobně stejně dlouho, jako lidstvo samo. Přesto je to až příliš často téma, které je úmyslně tabuizováno. O smrti se, zvlášť v západní civilizaci, mluví málo a s umírajícími ještě méně. Irvin D. Yalom ve své knize otevírá témata, která mnohé děsí a mluvit o nich je pro ně téměř nepředstavitelné.

Všichni musíme žít s vědomím vlastní smrtelnosti a jen málo z nás je s existencí vlastní smrti skutečně vnitřně smířeno. Většina lidí hledá nejrůznější psychické mechanismy, jak hrůzu ze smrti potlačit, ta se však nezřídka dostává na povrch a působí často až palčivá psychická muka. Kniha ovšem ani zdaleka není psána tak, že by měla ve svém čtenáři zanechat depresivní strach ze smrti. Právě naopak. Yalomův beletristický styl nezatěžuje čtenáře přehnanou dramatičností či vypjatostí popisovaných příběhů pacientů (kterých v knize není málo) - v každém „příběhu" Yalom zručně podává čtenáři vysvětlení, jak svému pacientovi pomohl překonat jeho nesnesitelnou úzkost.

„Starý člověk - každý starý člověk - je posledním skladištěm obrazů mnoha lidí. Když zemře velmi starý člověk, vezme s sebou celý zástup."

 

Yalom se také v knize obrací k filozofickým kořenům a na některé otázky, týkající se smrtelnosti, hledá odpovědi u klasických autorů jako je Epikuros, Friedrich Nietzsche nebo Milan Kundera.

Kniha pro mne měla hned několik silných a nosných myšlenek. Autor hovoří o tom, že strach ze smrti se může často „krčit" za jiným psychickým problémem, jeho správné odhalení je však teprve cestou, která může vést k úlevě pacienta. Velmi silná pro mne byla kapitola, ve které Yalom, obohacený zkušenostmi s prací s umírajícími, prosazuje myšlenku, že umírajícího člověka nutně nemusí zachvátit zoufalství z blížícího se konce, ale naopak mu vědomí blížící se smrti může pomoci k úplnějšímu zbytku života. Yalom prosazuje přístup, kdy by neměl terapeut před pacientem zastírat své vlastní zkušenosti a obavy a v knize popisuje i svůj vlastní způsob vyrovnávání se se svou smrtelností. V závěru pak přináší rady terapeutům pro to, jak co nejlépe pracovat s pacienty trpícími vědomím smrtelnosti.

Knihu bych bez váhání doporučila všem, kteří, byť jen trochu, vnitřně cítí potřebu, postavit se alespoň na chvíli strachu ze smrti.

 

Gabriela Šimková
inflow.cz