Kniha lesní moudrosti od legendárního Ernesta Thompsona Setona (1860–1946) poprvé vyšla v češtině v roce 1970. Toto první vydání bylo vydáno v specifickém historickém kontextu – jako „labutí píseň“ krátkého uvolnění poměrů v socialistickém Československu na konci 60. let. Paradoxně se tak stalo v roce, kdy byl znovu zakázán Junák a začaly se utahovat šrouby normalizace.

První české vydání Knihy lesní moudrosti se v mnohém lišilo od originálu. Překladatel Miloš Zapletal, sám legendární skaut a spisovatel, nevytvořil klasický překlad, ale spíše autorský výběr a úpravu původního textu. Původní kniha The Book of Woodcraft and Indian Lore má totiž specifické dějiny a vyvíjela se v souvislosti se spory uvnitř woodcrafterského hnutí. Zapletal například vynechal některé části, jako například oddíly věnované organizační a hierarchické stránce hnutí. Nové vydání, vycházející v edici Klasici, se proto snaží o autentičtější zprostředkování Setonova díla. Zachovává však i ducha, kterého knize vtiskl Miloš Zapletal, a který z ní udělal kultovní dílo pro několik generací českých čtenářů.

Kniha lesní moudrosti je rozsáhlé dílo, které v sobě spojuje několik tematických rovin. V první části se autor věnuje oslavě indiánské kultury a jejího duchovního bohatství. Čtenář je uveden do základů lesní moudrosti. Seton obdivně líčí indiánské ctnosti jako je zbožnost, čistotnost, statečnost, šetrnost, ale i smysl pro humor a úctu ke starším. Nechybí ani pohled na společenské zvyklosti, vztah k ženám a důraz na poctivost a pravdomluvnost. Autor se nevyhýbá ani temnějším stránkám historie a kritizuje útlak a nespravedlnosti, kterým indiáni čelili.  

Další část knihy je věnována programu woodcrafterského hnutí. Seton představuje historii a ideály tohoto hnutí, jeho sedm tajemství a principy. Čtenář se dozví, jak se stát členem kmene lesní moudrosti, jak takový kmen funguje a jaké jsou jeho základní principy, jako je zákon lesní moudrosti. Nechybí ani popis poct (činy a velké činy) a hodností a symboliky znaků.  

Třetí stěžejní část knihy je praktická a zaměřuje se na tábornické dovednosti a aktivity v přírodě. Čtenář zde najde návody na rozdělávání ohně, stavbu přístřešků, orientaci v terénu, signalizaci a indiánské značky. Kniha poskytuje rovněž rady ohledně táboření, vybavení, stavby tábořiště, táborového života a vaření. Nechybí ani nápady na hry a aktivity pro tábor. Zvláštní pozornost je věnována stopování a umění čtení stop zvířat.  

V závěru knihy se Seton vrací k indiánské tématice v části „Příběhy od táborového ohně“, kde přináší nejen moudrost a poselství indiánských náčelníků, ale i drsné svědectví o tragických událostech a nespravedlnostech, kterým indiáni čelili. Kniha lesní moudrosti tak není jen praktickou příručkou, ale i cenným kulturním a historickým dokumentem.  

Kniha lesní moudrosti je určena širokému spektru čtenářů. Osloví všechny milovníky přírody, táborníky, skauty a trampy, kteří hledají inspiraci pro život v souladu s přírodou a praktické návody pro pobyt v ní. Je cenným zdrojem informací pro zájemce o kulturu a tradice původních obyvatel Severní Ameriky. Pedagogové a volnočasoví instruktoři v ní naleznou inspiraci pro svou práci s dětmi a mládeží. A konečně, je to kniha pro všechny, kteří se chtějí zamyslet nad vztahem člověka a přírody a nad dějinami střetu různých kultur.

Z anglického originálu The Book of Woodcraft and Indian Lore přeložil Miloš Zapletal.

Ukázka:

Indiánské značky

Indiáni, zálesáci a bílí lovci si označovali cestu v pralesích především záseky sekerkou do kmenů. Některé značky se od sebe v různých krajích velmi liší, ale jednu z nich jsem viděl všude a všude byla skoro stejná. Je to prostá bílá ploška, která znamená: „Cesta vede tudy.“

Když ji dělá indián, odloupne nožem třeba jen nepatrný kousek kůry, lovec ji udělá sekerkou snad velikou jako mince, osadník možná odsekne velkou sekyrou půlku kmene – ale je to v podstatě stejná značka, a ať už je na kmeni, na kládě, nebo na větvi, má stejný význam od Atlantského až po Tichý oceán, od Hudsonova zálivu až po Rio Grande. „Tohle je tvoje stezka,“ říká srozumitelně v univerzální řeči lesů.

Tyto značky můžeme dělat dvojím způsobem. V prvním případě je děláme na stromech vpředu i vzadu, takže podle nich lze jít oběma směry; v druhém případě je děláme na stromech jen z jedné strany – to je slepá stezka, po níž lze jít jen jedním směrem. Slepou stezku dělávají často lovci a prospektoři, kteří si nepřejí, aby šel někdo po jejich stopách.

V našich krajích můžeme dělat zásekové značky jen na kmenech padlých nebo odumřelých stromů, nikdy nesloupáváme kůru z živých kmenů.

V některých oblastech však nejsou žádné stromy, a přesto si musíme značit cestu. Tam je třeba užít jiné metody (obrázek na s. 205).

V krajině zarostlé křovinami si značívají indiáni cestu tím, že lámou větvičky a nechávají je viset (druhá řádka na obrázku).

V kamenitém terénu a ve skalách tvoří značku kámen položený na jiný kámen (horní řádka) a v oblastech, kde není nic jiného než tráva, bývá zvykem svazovat trsy stébel do uzlu (třetí řádka).

Těchto značek se také všeobecně užívá.

Když sledujeme takto značenou stezku, hledáme další značku pochopitelně přímo vpředu; jestliže stezka bez označení náhle mění směr, můžeme ji snadno ztratit. Ale postupem času se vyvinula určitá zabezpečovací opatření. Na druhém kmenu ve čtvrté řadě je značka „doprava“; na třetím kmenu je značka „doleva“. Značka ohlašující změnu směru chce větší délkou patrně zdůraznit své poselství na rozdíl od stejné značky čtvercového tvaru. Proto si ji vyložíme takto: „Pozor, je tu něco zvlášť důležitého!“ Ve spojení s dlouhým postranním zásekem znamená: „Velmi důležitá zpráva, zde odboč!“ Často se užívá ve smyslu „tábor je nablízku“. A další značka – tři záseky vedle sebe – se dělá v různých kombinacích, ale vždy hlavně vyjadřuje „varování“ nebo „něco zvlášť důležitého“. (Je na čtvrtém kmenu ve čtvrté řádce.) V tom spojení, jak ji ukazuje první kmen v nejdolejší řádce, by se měla číst: „Teď dávej pozor, něco zvlášť důležitého je vpravo.“ Často jsem viděl, že této značky užívají lovci k označení pasti a tajné zásobárny.

Podobné značky užívají často zeměměřiči – tři malé záseky a jeden dlouhý. Znamená to „nablízku je mezník“. Stejný zásek na dalším nedalekém stromě znamená, že mezník leží na spojnici mezi těmito dvěma stromy.

Značky z trávy a větviček

V trávě nebo v rákosových porostech upravíme hořejší část trsu svázaných stébel tak, aby ukazovala do směru, kterým máme jít; na zvlášť důležitých místech svážeme tři trsy a horní konečky necháme vzpřímené, pokračuje-li stezka rovně; jinak je natočíme do směru, kam stezka odbočuje.

Odžibvejové i jiné kmeny lesních indiánů dělávají většinu těchto značek z větviček (viz druhá řada na obrázku). Visící zlomená větvička říká stejně jako prostý zásek: „Jdi tudy.“ Čistě odlomená větvička položená na zem napříč přes směr pochodu znamená: „Dál už nejdi rovně, ale odboč směrem, kam ukazuje silnější konec větvičky.“ Má-li to být zvláštní varování, větvička je trochu zvednuta. Spočívá ve vidlici a míří silnějším koncem proti tomu, kdo jde po značené stezce. Kdyby byl silnější konec větvičky zvednut a ukazoval doleva, znamenalo by to: „Pozor, tím směrem je tábor“ nebo „my“, „nepřítel“ či „zvíře, které jsme ulovili“. U některých značek je silnější konec větvičky zvednut proto, aby tím byla naznačena vzdálenost určitého místa; když je zvednuta jen malinko, ta věc je nablízku, když je zvednuta hodně vysoko, k cíli máme ještě hodně daleko.

To jsou tedy hlavní pochodové značky, jak jich užívají indiáni, lovci a zálesáci. Jsou už všeobecně známé, a kdo táboří v lesích, jistě se s nimi setká.

Na obrázku jsou v první řadě značky z kamenů, ve druhé z větviček, ve třetí z trávy a ve čtvrté značky na stromech. První značka v každé řadě znamená „jdi tudy“, druhá „odboč vpravo“, třetí „odboč vlevo“ a čtvrtá „důležité – výstraha“.

Kouřové signály

Navíc tu uvádím užitečný druh značek, o nichž jsem se už zmínil – kouřové signály. Užívali jich hlavně prérijní indiáni, ale občas i Odžibvejové.

Rozdělali čistý silný oheň a pak ho přikryli zelenou trávou a listím nebo shnilým dřevem, takže z něho začal stoupat mohutný sloup černého dýmu. Když rozprostřenou pokrývkou oheň střídavě zakrývali a odkrývali, rozdělili souvislý sloup kouře na delší nebo kratší díly a podle napřed dohodnutého klíče si tak sdělovali zprávy.

Uvádím zde nejprostší kouřové signály, které se mohou hodit i vám (5. řádka na obrázku):

Jeden souvislý sloup dýmu – „tady je tábor“.

Dva souvislé sloupy dýmu – „zabloudil jsem, přijďte mi na pomoc!“

Tři souvislé sloupy dýmu vedle sebe – „dobré zprávy“.

Čtyři sloupy dýmu vedle sebe – „všichni se dostavte na sněm“.

Zvláštní značky

Indiáni z kmene Ute často užívali jako značky tří husích hejn letících stejným směrem. Znamenala: „Všude vládne mír.“ Ale dvě hejna letící jedním směrem a třetí hejno jiným znamenala: „Pozor, vzplály boje.“

Jinou indiánskou značku představovala hromádka kamení a znamenala: „Tábořili jsme tu proto, že jeden z nás onemocněl.“ Tato značka vznikla z horkých kamenů, kterých se užívalo k výrobě páry pro potní chýši, tak oblíbenou mezi indiánskými lékaři.

Indiáni někdy označovali zvlášť významná místa lebkou jelena nebo horské ovce, kterou zasadili hluboko do živého stromu, takže rohy trčely ven na obou stranách. Lebka za čas zarostla do dřeva a kůry a vznikl tak „kouzelný strom“. Některé z těchto stromů nabyly historického významu. Pozoruhodnou ukázkou byl „beraní strom“, který byl jednomyslně uznáván jako mezník oddělující loviště Černonožců od lovišť kmene Nez Perces. Tito indiáni k němu měli posvátnou úctu, dokud jakýsi bílý vandal neudělal kanadský žertík, při kterém tento strom úmyslně zničil.

Mohli bychom tu snadno zaznamenat mnoho jiných indiánských značek; značku „první vrána na jaře“; značku „bizon v dohledu“; značku „blíží se válečná výprava“; značku, že jistý muž „potřebuje šípy“, které mu jiný muž dluží, a značku, že vlastník teepee „se modlí a nesmí být rušen“. Ale tyhle věci rychle mizí a sami indiáni je zapomínají.

V poslední řadě na obrázku na straně 205 jsou některé zvláštní zásekové značky, jichž užívají lovci a zeměměřiči: past vpravo, past vlevo, tábor je vpravo, tábor je vlevo, zvláštní značka, zvláštní značka z pohoří Adirondack, zeměměřičská značka.

Popsali jsme nejdůležitější značky a signály, kterých užívají lidé v divočině. Jsou to zajímavé, primitivní začátky psaného písma. Tyhle věci se líbí většině chlapců. Učit se nejprostší písmo je pro ně příjemná zábava. Kromě toho v minulosti nejeden člověk vděčil za svůj život svým zálesáckým vědomostem a není třeba pochybovat o tom, že i v budoucnosti poskytnou nejednomu cestovateli stejně významnou službu.

***