Syndrom podvodníka je psychologický jev, při němž člověk i přes prokazatelné úspěchy trvale pochybuje o vlastních schopnostech a žije v obavě, že ho okolí dříve či později odhalí jako neschopného. Britská klinická psycholožka Jessamy Hibberd se tomuto fenoménu věnuje ve své knize Lék na syndrom podvodníka, která čtenáři nabízí nejen srozumitelné vysvětlení jeho příčin, ale především konkrétní nástroje, jak z tohoto myšlenkového kruhu vystoupit.

Pocit, že si své místo nezasloužíme, že jsme měli prostě štěstí a že nás okolí dříve či později prokoukne, zažívá podle metaanalýzy publikované v BMC Psychology přibližně 62 procent lidí. Přesto o něm většina mlčí. Právě tohle mlčení syndrom podvodníka živí: protože se o pochybnostech nemluví, každý si myslí, že je jediný, koho trápí. Hibberd ukazuje, že opak je pravdou, a toto zjištění samo o sobě může být prvním krokem k úlevě.

Syndrom podvodníka přitom nesouvisí s tím, jak jsme skutečně schopní. Hibberd vysvětluje, že jde o myšlenkový vzorec, který vzniká hluboko pod povrchem a řídí se vlastní logikou. Lidé trpící tímto syndromem si typicky vypěstují dvě protichůdné strategie přežití: buď se přepracovávají, aby si svou hodnotu průběžně „dokazovali", nebo se naopak vyhýbají situacím, v nichž by mohli selhat. Obě strategie krátkodobě ulevují, dlouhodobě však pochybnosti o sobě jen prohlubují.

Klíčovou otázkou, kterou kniha otevírá, je proč si lidé svá přesvědčení o sobě prostě neaktualizují, když mají před sebou důkazy vlastních úspěchů. Odpověď leží v tom, jak mozek zpracovává informace, které jsou v rozporu s tím, čemu už věří. Úspěch si člověk se syndromem podvodníka vysvětlí štěstím, příznivými okolnostmi nebo tím, že ostatní přeceňují jeho schopnosti. Neúspěch naopak bere jako konečný důkaz toho, co o sobě celou dobu tušil. Tento mechanismus Hibberd popisuje na konkrétních případech klientů a ukazuje, jak pevně může být takový způsob myšlení zakořeněný, aniž si ho dotyčný vůbec uvědomuje.

Kniha postupně boří jednotlivé mýty, na nichž syndrom podvodníka stojí. Patří mezi ně přesvědčení, že ostatní jsou přirozeně nadanější, že úspěch musí přijít snadno, nebo že chyba znamená selhání celého člověka. Hibberd zde pracuje s nástroji kognitivně-behaviorální terapie a vede čtenáře k tomu, aby svá přesvědčení začal aktivně testovat, nikoli jen přijímat jako fakt. Důležitou roli hraje také sebesoucit, který autorka staví jako protiváhu sebekritice. Nejde o prázdné sebechválení, ale o schopnost zacházet se sebou s podobnou laskavostí, jakou bychom nabídli dobrému příteli ve stejné situaci.

V závěrečné části pak Hibberd nabízí konkrétní postupy, jak přepracovávání a vyhýbavost nahradit zdravějšími vzorci chování a jak postupně budovat stabilnější sebeobraz. Nástrojů je celá řada, jedním z nich je například Deník úzkostných předpovědí: čtenář si zapíše obávaný scénář ještě před tím, než se do nějaké situace pustí, a po jejím skončení porovná, co skutečně nastalo. Opakovaně tak získává důkazy, že realita bývá příznivější než to, co si syndrom podvodníka namlouvá. Hibberd pracuje také s mindfulness a dechovými technikami jako nástroji pro zklidnění úzkosti, která pochybnosti provází. Nestanovuje přitom žádný ideální cíl ani nedává návod na dokonalost. Ukazuje, že zdravé sebevědomí nevzniká z absence pochybností, ale ze schopnosti jednat i přes ně.

Lék na syndrom podvodníka je určena všem, kdo někdy pochybovali o vlastních schopnostech a přitom objektivně odvádějí dobrou práci. Osloví studenty i zkušené profesionály, lidi v kariérních přelomech i ty, kdo pochybnosti o sobě považují za svůj trvalý osobní rys. Užitečná může být také pro psychology, kouče a poradce, kteří s podobnými tématy pracují se svými klienty.

Lék na syndrom podvodníka je určena všem, kdo někdy pochybovali o vlastních schopnostech a přitom objektivně odvádějí dobrou práci. Osloví studenty i zkušené profesionály, lidi v kariérních přelomech i ty, kdo pochybnosti o sobě považují za svůj trvalý osobní rys. Užitečná může být také pro psychology, kouče a poradce, kteří s podobnými tématy pracují se svými klienty.

Z anglického originálu The Imposter Cure: Beat insecurities and gain self-belief přeložil Jan Škrob.

Ukázka:

V rauši pocitu

Pojďme to zasadit do kontextu toho, co se děje ve vašem životě. V předešlé kapitole jste se dozvěděli, že syndrom podvodníka může aktivovat jakýkoli úkol související s úspěchem nebo uznáním. Když děláte něco obtížného nebo zkoušíte něco nového, vystupujete z komfortní zóny.

Tváří v tvář nové výzvě se zvyšuje úzkost a je přirozené, že pociťujete určitý strach.

Tento nepříjemný pocit zažíváme všichni; je to normální reakce – prožitek, když se zkřiveným nosem, mírně zaťatými zuby a sevřeným žaludkem řeknete „fuj“. Částečně to způsobuje nejistota. Zvládnu to? Jsem na tuhle práci ten pravý? Tyhle otázky jsou pochopitelně znepokojivé.

Velkou otázkou je, proč z toho někteří lidé vyvozují, že jsou podvodníci, zatímco jiní můžou tenhle nepříjemný pocit prožít a nepřikládají mu žádnou váhu.

Odpověď souvisí s tím, jak daný nepříjemný pocit interpretujeme. Když ho prožívají podvodníci a podvodnice, berou ho jako znamení, že ve skutečnosti švindlují, mylně se domnívají, že kdyby byli dost dobří nebo se na výzvu dostatečně připravili, necítili by se tak, a představují si, že sebejistí lidé se cítí jinak.

Pravda je taková, že tyhle věci jsou obtížné pro každého; všichni se někdy cítíme nejistí, ale imposteři to špatně interpretují, místo aby to brali jako normální a přirozenou součást lidské povahy. Jako podvodník si myslíte, že nejste pro danou práci dost dobří a že jste se tam navíc dostali podvodem a nemáte na to – trochu jako Poppy.

Poppy tomu nemohla uvěřit. Podařilo se jí získat smlouvu na knihu, o jaké vždycky snila, a navíc od skvělého nakladatelství. Konečně přišla příležitost, na kterou čekala. Jakmile si ale uvědomila, co to znamená, zaplavil ji pocit strachu, který počáteční radost přehlušil. Jak má knihu napsat? Co je to napadlo, že s tím souhlasili, když ona nemá s psaním žádné zkušenosti? Je skvělé, že jsem získala smlouvu s nakladatelstvím, říkala si Poppy, ale teď musím doopravdy něco napsat.

Podívala se na ostatní knihy na trhu – byly napsané vybroušeným stylem a velmi poutavé; bylo jí jasné, že něco takového nedokáže. Jak se jí povedlo je přesvědčit, že to zvládne? Celou ji zaplavila nervozita a najednou se cítila velmi napjatá. Ukousla si moc velké sousto. Nedocházelo jim, že je jen obyčejný člověk, který má co dělat, aby zvládal týdenní online nákupy a praní, natož aby k tomu ještě přidával psaní knihy?

Všichni její přátelé byli nadšení a ohromení, ale to všechno jenom zhoršovalo. Jakkoli se snažila vysvětlit, že to bylo dané jen správným načasováním a velkou dávkou štěstí, neposlouchali ji. Když se pokoušela popsat, jakou prožívá úzkost, nebrali ji vážně a říkali, že si dělá zbytečné starosti.

Kdyby jen věděli, jaké vnitřní boje prožívala. Ale ať se snažila sebevíc, nedokázala jim to vysvětlit. Nakonec přesvědčování vzdala. Kdyby si mohla vybrat, nikomu by novinu neprozradila; takhle se jen mohlo víc lidí stát svědky ztroskotání, které bylo nevyhnutelné.

Poppy začala pracovat na knize a hlásek se utišil, ale pořád se nemohla zbavit neodbytných pochybností, že to bude katastrofa. Nějak se jí podařilo dodržet termín. Když knihu odevzdala k redakci, pocítila úlevu, ale když jí knihy v krabicích dorazily až ke dveřím, místo nadšení převládl tíživý pocit. Co když se nikomu nebude líbit? Napsat knihu, která se neprodává, není žádný úspěch. V době před oficiálním vydáním skoro nespala: myslela si, že recenze budou příšerné a že všichni uvidí, jaká je podvodnice.

Postupně začaly vycházet recenze a kniha vzbudila opravdu pozitivní ohlas. Poppy zavolala její agentka, aby jí sdělila, že nakladatelství je spokojené, a zeptala se, jestli by se s ním chtěla domluvit na další knize. Pocítila napětí v celém těle a projela jí vlna horka. Tato kniha zjevně náhodou slavila úspěch; při představě, že by to měla celé prožít znovu, se jí udělalo fyzicky špatně – nebylo možné, aby měla takové štěstí i podruhé.

Komukoli kromě Poppy by bylo jasné, že kniha měla pozitivní ohlas, protože byla dobrá. Bylo by dost obtížné všechny přesvědčit, aby tomu uvěřili, kdyby to nebyla pravda, ale Poppy od samého začátku špatně interpretuje svůj pocit strachu, jehož hladina dosahuje takové výše, až mění její vnímání situace. Místo aby dění vnímala racionálně, předpokládá, že to bude katastrofa, a její vnitřní hlas dostává velmi negativní tón.

Pokaždé když dosáhne nějakého cíle – dodrží termín, získá dobré recenze, dostane nabídku napsat druhou knihu –, má možnost změnit názor, ale vyhne se tomu tím, že posune laťku. Výsledkem je, že pro ni nic z toho nemá význam, necítí se o nic lépe a cyklus pokračuje, protože další knihu začíná psát se stejným pocitem strachu.

Strach ze selhání

Proto je tak těžké se ze syndromu podvodníka vymanit; své závěry zakládáte na tom, jak se cítíte, a ne na tom, co jste skutečně udělali. Tento pocit zkresluje vaše myšlenky, a tak ignorujete všechny informace, které se s vaším názorem neshodují, a shromažďujete pochybné důkazy, jež ho potvrzují. Bez ohledu na to, kolik projektů dokončíte nebo za jak schopné vás považují ostatní, vaše myšlenky o sobě samých tomu neodpovídají.

Samozřejmě že tyto obavy nejsou zcela neopodstatněné; jsou pochopitelné, takže může být těžké rozpoznat, že jde o syndrom podvodníka. Přemýšlím o tom jako o průzkumu veřejného mínění: kdybyste se 100 lidí zeptali, jak se cítí před nástupem do nové práce, řekla bych, že 98 % z nich by bylo nervózních. Není divné chtít odvádět dobrou práci nebo cítit větší tlak, když vás povýší a máte na starosti větší tým, který na vás spoléhá. Vaše reakce je ale nepřiměřená – hladina strachu je příliš vysoká a neodpovídá reálné situaci.

Tato interpretace zesiluje úzkost, aktivuje reakce typu „útok, nebo útěk“, takže vaše myšlenky zabarvuje strach a fyzická úzkost poskytuje potvrzení, že něco musí být v nepořádku. To vás uvězní v přesvědčení, které nehledí na logiku – je to něco, co zkrátka víte, i když se to nezakládá na žádných faktických informacích.

To je ještě umocněno tím, že slyšíte jenom to, co se děje ve vaší hlavě, a zapomínáte, že nejste jediní, kdo se tak cítí.

Protože neslyšíte vnitřní monology ostatních lidí, mylně předpokládáte, že když zvnějšku vypadají v pořádku, musí mít všechno pod kontrolou. Ve skutečnosti jsou vaše obavy a pochybnosti pravděpodobně velmi podobné. Ale všichni je tají!

***