Alexandr Romanovič Lurija, ruský psycholog a neuropsycholog, přes 30 let zkoumal muže, jehož paměť byla nezměřitelná. Sám Lurija ji považoval za „nejsilnější paměť, jaké kdy byla v literatuře popsána.“ Malá knížka o velké paměti (1965, česky 1973) je výsledkem zkoumání, experimentů a rozhovorů, které Lurija vedl s panem Š. od 20. let 20. století. Dodnes fascinující je nejen nedozírný rozměr paměti pana Š., ale hlavně Lurijův záměr popsat jeho osobnost v čase a do hloubky neomezené jen na jednu funkci mysli.

Lurija postupně odkrývá příběh nepříliš úspěšného židovského hudebníka, který střídá zaměstnání, dopracuje se až k veřejnému předvádění své paměti, ale ve svém životě je stále v očekávání, co velkého se s ním stane. Jeho paměť je fenomenální, dokáže si po jednom přečetní pamatovat desítky stran textu, seznamy čísel či předmětů a znovu si je vybavit i dokonce po letech. Zatímco jeho vnitřní svět je závratně bohatý a paměť je v něm obohacena synestetickými vjemy, kde každý zvuk či slovo má chuť, vůni i barvu, navenek působí jako pomalý, nepříliš soustředěný člověk, často se jeví bezradný a málo pohotový.

Lurija se snaží získat odpovědi na to, jak se se může změnit vnitřní svět člověka, jeho kontakt s ostatními lidmi, jeho životní dráha, jestliže se jedna stránka jeho psychického života – paměť – vyvíjí neobvyklým způsobem a začíná vyvolávat změny ve všech ostatních sférách jeho psychické činnosti. „Bylo těžké říci, co bylo reálnější – svět představ, v nichž žil, nebo svět reality, ve kterém zůstával jako dočasný host,“ píše autor a dodává, že ačkoliv měl pan Š. ženu a syna a ke konci života začal s pomocí aramejských a hebrejských pramenů léčit lidi bylinkami, jeho život se pomalu rozpadal a on se stále více nořil do zákoutí svého světa představ a vzpomínek.

Není náhoda, že další slavný neuropsycholog a autor knih Oliver Sacks považoval Luriju za svůj vzor, inspiraci a učitele. Osobně se nikdy nesetkali, celá léta si však čile a dlouze dopisovali.

Psycholog, neurolog, finálně neuropsycholog, vědec a spisovatel, to všechno byl Alexandr Romanovič Lurija. Důkazem budiž toto útlounké dílko – můžeme říct, že se jedná o beletristické zpracování kazuistiky, tedy případu jednoho člověka. Na něm lze vidět stopy všech výše uvedených profesí či odborností profesora Luriji. Pečlivý čtenář se tak může stát laickým specialistou v těchto zmíněných oblastech. A též nebude muset číst zajímavou příručku The Oxford Handbook of Memory pánů E. Tulvinga, F. I. M. Craika a spol. o 700 stranách. Téměř vše se dozví v Malé knížce o velké paměti. (Z doslovu) 

Z ruského originálu Маленькая книжка о большой памяти přeložila Olga Parolková.

Doslov napsal doc. Petr Kulišťák, Ph.D.

Ukázka:

Měl jsem soudní při… Velmi jednoduchou záležitost, samozřejmě ji musím vyhrát. Tak se připravuji k soudnímu vystoupení… Všechno vidím – vždyť jinak tomu u mne ani nemůže být! Je tu velká soudní síň… stojí tu řady židlí. Po pravé straně je soudní stolice… Já stojím po levé straně a přednáším svůj projev… Všichni jsou spokojeni s mými důkazy a já samozřejmě vyhraji! Ale když jsem vešel do soudní síně, všechno bylo jinak. I soudce neseděl po pravé straně, ale po levé, a já jsem musel mluvit z úplně opačné strany, ne tak, jak jsem to viděl… Upadl jsem do rozpaků. Nic jsem nemohl říci, jak to bylo třeba. No a samozřejmě jsem prohrál. 

(Záznam z května 1939)

Výrazné představy, které pan Š. viděl, velice často neodpovídaly skutečnosti a on se opakovaně stával v reálné situaci bezmocným, protože byl zvyklý opírat se o tyto představy. Případ se soudem je výjimečný co do jasnosti; ale takových případů bylo v životě pana Š. velmi mnoho, a právě proto – jak si často stěžoval – ho považovali za pomalého, nepohotového a trochu rozpačitého člověka.

Reálnost představovaného a mlhavost reálného světa se ale projevovala na utváření osobnosti pana Š. mnohem hlouběji. Stále na něco čekal a více snil a „viděl“, než jednal. Měl pořád pocit, že se musí stát něco krásného, že něco musí vyřešit všechny problémy, že se jeho život náhle stane takovým jednoduchým a jasným… A on to „viděl“ a čekal. Všechno, co dělal, bylo „prozatímní“, tím, co se dělá, než se samo uskuteční to, nač čekáme.

Mnoho jsem četl a vždy jsem se ztotožňoval s některým hrdinou – vždyť jsem je viděl. Ještě když mi bylo osmnáct let, nemohl jsem pochopit, jak to, že se jeden kamarád chystal stát knihkupcem, obchodním cestujícím. To nejdůležitější v životě není zaměstnání, to hlavní je něco příjemného, velkého, co se mi přihodí… Kdybych se v osmnácti či dvaceti letech považoval za zralého k ženění a hraběnka nebo princezna mi nabídla svoji ruku, i to by se mi zdálo málo… Možná, že se stanu ještě něčím víc?… Vždyť přece všechno, čím jsem se zabýval – psal jsem fejetony, hrál ve filmu –, to všechno „ještě není to pravé“, je to prozatímní. Jednou jsem si přečetl kurz akcií a ukázalo se, že si pamatuji ceny na burze, tak jsem se stal makléřem; ale to nebylo „to pravé“, prostě jsem vydělával peníze… Ale skutečný život, to je něco jiného. Všechno bylo ve snech, ale ne ve skutcích. Byl jsem přece obvykle pasivní. Nechápal jsem, že léta plynou – to je všechno „zatím“. A ten pocit: „je mi teprve pětadvacet let“, „teprve třicet“… a všechno je přede mnou. V roce 1917 jsem s radostí odjel na venkov, protože jsem se rozhodl dát se unášet vírem života: byl jsem v proletkultu, vedl jsem tiskárnu, pracoval jako reportér, žil jsem jakýmsi zvláštním životem. Rovněž i teď čas plyne, mohl bych dosáhnout ledasčeho, ale pořád na něco čekám a nic nedělám… A tak to bylo vždycky…      

(Záznam z 25. prosince 1937)

Tak tedy zůstával člověkem, který nezakotvil, člověkem, který vystřídal desítky povolání, z nichž všechna byla „dočasná“.