Začínal jako výzkumník, ale brzy pochopil, že se svým temperamentem není na správném místě.

 „Ztrácel jsem vzorky,“ řekl v roce 2005 v jednom rozhovoru. „Rozbíjel jsem přístroje. Nakonec mi řekli: 'Sacksi, jsi poděs. Vypadni. Jdi za pacienty. Na nich tolik nezáleží.“ Šťastnější rozhodnutí pro jeho budoucí pacienty to ani nemohlo být.

Kniha povídek z roku 1985 Muž, který si pletl manželku s kloboukem (dostupné i jako e-kniha), ukazuje Sackse jako doktora, který pacienty nezaměňuje se syndromem nebo jejich nemocí. Zajímají ho především způsoby, jakými se člověk vyrovnává s různými neurologickými problémy a jak se jim naprosto jedinečným způsobem přizpůsobuje. Každého pacienta ctil jako individualitu s vlastními silnými stránkami, s vlastními způsoby prožívání světa a choval k němu respekt. Psal ve své době o dosud neznámých nebo nepochopených stavech, jako je Tourettův syndrom, afázie a autismus, a stal se tak kmotrem toho, čemu dnes říkáme neurodiverzita.

V úvodu kniha autor píše: „Moderní anamnéza používá povrchní fráze (albínka, trizomie 21. chromozomu, Downův syndrom), jež se mohou hodit na krysu stejně jako na lidskou bytost. Aby se do centra pozornosti vrátil člověk – trpící, raněný, bojující –, musíme povýšit případovou zprávu na vyprávění. Jenom tak získáme odpověď na otázky „kdo“ i „co“. Objeví se živý člověk, pacient ve vztahu k nemoci, ke své tělesnosti.“

Dokázal vyvážit objem naučného obsahu s empatií a zúčastněným pozorováním. Sacks prostě svým pacientům do hloubky rozumí a chápe je. Jak napsal jeden z recenzentů magazínu The Guardian: „Je téměř nemožné číst jeho knihu a nemít pocit, že přesně tohle je doktor, jakého jste si přáli mít.“ Ponořte se do povídek o lidech, jejichž životy přeťala leckdy nezvratná tragédie, ale přesto na to nezůstávají sami.

Kniha byla přeložena z anglického originálu Man who mistook his wife for a hat  a vychází v revidovaném překladu Aleny Čechové a Olgy Stehlíkové.

Ukázka:

„Je to ovšemže dvanáctistěn. A neobtěžujte se s těmi dalšími, poznám i dvacetistěn.“

Abstraktní tvary mu potíže nedělaly. Co obličeje? Vytáhl jsem karty, všechny určil okamžitě a správně. Král, žolík, kluk, dáma… Ale koneckonců, tohle jsou stylizované tváře a bylo těžké poznat, zda vidí obličeje, nebo jen tvary. Rozhodl jsem se, že teď ho vyzkouším na karikaturách, které jsem měl s sebou. Většinou si i vedl dobře. Jakmile rozpoznal tlusté cigáro, věděl, že je to Churchill. Osoby určoval podle charakteristických detailů. Karikatury jsou ovšem také schematické a zdůrazňují určité znaky. Zbývalo zjistit, nakolik dr. P. rozpoznává skutečné, realisticky pojednané podoby lidí.

Zapnul jsem televizor, vyřadil zvuk a po chvíli jsem našel starý film s Bette Davisovou. Právě se odehrávala milostná scéna. Ještě pozoru hodnější bylo, že nedokázal identifikovat výrazy v její tváři ani ve tváři jejího partnera, přestože se během jediné exponované scény měnily od touhy přes vášeň, překvapení, znechucení a vztek až k závěrečnému sladkému smíření. To všechno neříkalo doktorovi P. vůbec nic, neměl ponětí, co se na obrazovce děje, nevěděl, kdo je kdo, nevěděl ani, je-li to muž, nebo žena. Komentoval celou scénu, jako by právě přibyl z Marsu.

Je samozřejmě možné, že jeho potíže byly, alespoň zčásti, dány neskutečností celého toho světa na stříbrném plátně. Možná by mu víc řekly tváře ze skutečného světa, napadlo mě. Na stěnách byly rozvěšeny fotografie jeho žáků, kolegů, členů jeho rodiny i jeho samého.

Několik jsem jich vybral a s jistým váháním jsem mu je předložil. To, co bylo před obrazovkou snad i k smíchu, bylo teď, když šlo o skutečný život, opravdovou tragédií. Nepoznával členy své rodiny, své kolegy, žáky. Zkrátka a dobře nepoznal nikoho: ani sebe. Einsteinův portrét poznal, protože zachytil charakteristické vlasy a knír; a totéž se stalo s jedním nebo dvěma dalšími lidmi.

„Ale to je Paul! Ta hranatá brada, velké zuby – poznal bych ho vždycky!“ Poznal ale svého bratra opravdu, nebo hádal podle dvou tří charakteristických znaků? Když taková „poznávací znamení“ chyběla, byl v koncích. Nebyla to však jen chyba rozpoznávání, gnóze, ale něco zásadně špatného v celém jeho postupu. Přistupoval totiž k těmto tvářím – dokonce i k těm blízkým a milovaným – jako k abstraktním hádankám nebo testům. Neměl k nim vztah, nedíval se na ně. Žádná tvář mu nebyla důvěrně známá, nevnímal ji jako ty, byla jen identifikována jako soubor rysů, jako to. Bylo to obecné a formální, nikoli osobní poznání, a to vysvětlovalo jeho netečnost, jeho zvláštní slepotu vůči tomu, co obličej vyjadřoval. Pro nás je za obličejem vždycky celá persona, osobnost – pro dr. P. nic takového neexistovalo. Žádná vnější persona a žádná vnitřní osobnost.

Před návštěvou jsem se stavil v květinářství a koupil jsem si výraznou rudou růži do klopy. Přijal ji jako botanik nebo morfolog, který dostal vzorek, ne jako člověk, který dostal květinu. „Asi šest centimetrů na délku,“ poznamenal. „Červený útvar s lineárním zeleným držákem.“