Cílem knihy Měsíc radosti je sdílet s vámi cvičení, která lze považovat za praktické kroky, jak si ve všedním dni navodit víc radosti, jak překonávat sami sebe a jak dát životu víc smyslu. Knihu můžete používat jako kvalifikovanou zásobárnu návodů, katalog nápadů, do kterého se podíváte, kdykoli vám bude štěstí připadat vzdálené nebo budete potřebovat povzbuzení.

V 31 kapitolách knihy najdeme postoje a činnosti směřující k vyrovnání, uklidnění, vděčnosti a vůbec pozitivnějšímu přístupu k životu. Text nabízí množství aktivit vedoucích ke štěstí, jako je navazování méně hlubokých vztahů v běžném životě, mindfulness, neustálá zvídavost, dávání a přispívání, vděčnost, přijetí, docílení stavu flow a samozřejmě pobyt v přírodě, vytváření „mentálního alba šťastných vzpomínek“, obměňování, hravost a pokorný přístup k životu.

Autorka titul koncipovala jako čtyřtýdenní kúru s programem pro každý den. Denní program obsahuje příběhy a poznatky, nad nimiž se můžete zamyslet, a také konkrétní tipy na cvičení a aktivity, které u vás navodí zmíněné pozitivní pocity.

UKÁZKA

Volné vazby

Napadlo vás někdy, když jste si kupovali kávu, čekali na vlak nebo stáli ve frontě před pokladnou v supermarketu, že se vám nabízí úžasná možnost vytvářet dobré a radostné interakce s jinými lidmi, ačkoli nepatří do vašeho okruhu známých? Taková letmá všední setkání mají pro každodenní štěstí překvapivě velký význam. Probouzejí radost a inspiraci a díky nim se cítíme jako součást většího celku, místní komunity, celé společnosti. Díky nim se cítíme začlenění. Zdá se, že sociální začlenění je pro náladu, zdraví a délku života důležitější než to, jestli cvičíte či kouříte. Cílem dnešního dne tedy bude využít aspoň jednu takovou šanci a proměnit ji ve skutečnou interakci.

     Někdo má mnoho různých sociálních vazeb, jiný málo. Síla těchto vazeb je různá a závisí na tom, kolik času s dotyčnými lidmi trávíme, jaká je povaha citového pouta a míra intimity, kolik toho sdílíme. Rodina a dobří přátelé patří obvykle k pevným vazbám, těm nejdostupnějším a nejbližším, k vnitřnímu kruhu – o ně se opíráte v krizích a jim dáváte přednost, když se něco slaví. Slabé vazby se nacházejí o kus dál a zahrnují kontakty a známé, jako jsou sousedé, kolegové, kadeřník a instruktor spinningu nebo rodiče spolužáků vašich dětí. Těmto slabým nebo jinak řečeno volným vazbám zpravidla nevěnujeme příliš pozornosti, a to ani na poli vědy. Jenže bychom měli! Síť těchto vztahů patří k nejdůležitějším předpokladům zdraví, životní radosti a dlouhověkosti. Volné vazby mezi námi vytvářejí pletivo, spojují nás s okolím, sousedstvím nebo celou čtvrtí zcela ojedinělým způsobem.    

     Většina z nás okamžitě pocítí vyloučení, pokud se v nákupním centru, v autobusu nebo jinde střetne s odmítavým či lhostejným pohledem. Ovšem stejně okamžitě pocítíme radost, když se setkáme s uznalým úsměvem nebo vstřícnýma očima. Tenhle jev zkoumaly Gillian Sandstrom a Elizabeth Dunn jednoho obyčejného hektického odpoledne v kavárně Starbucks. Pokusné osoby v první skupině od nich obdržely pokyny, aby iniciativně zapředly hovor s baristou za pultem, a ty z druhé skupiny, aby nakoupily co nejrychleji a nejefektivněji. Co výzkumnice zjistily? Pokusné osoby, které věnovaly čas krátké interakci, byly veselejší než ty, které si kávu koupily bez popovídání. Rovněž se situací spojovaly méně negativních pocitů. Další analýzy nasvědčují tomu, že popovídání s baristou probandům poskytlo zmíněný pocit sounáležitosti, což jim zvedlo náladu. V jiné studii se výzkumníci ptali lidí chystajících se nasednout na vlak do práce, jestli se po cestě nemají chuť pustit do řeči s někým cizím. Pak rozdělili pokusné osoby do tří skupin. Cestující měli buď zapříst hovor, nebo tiše sedět, nebo dělat „to, co obyčejně cestou dělávají“. Účastníci studie, kteří této příležitosti využili k popovídání s cizím člověkem, se ukázali jako šťastnější, cesta se jim víc líbila a měli víc energie – a to ať už se na hovor těšili předem, nebo ne.  

Z norského originálu Lykkekuren přeložila Daniela Mrázová.

Ragnhild Bang Nes vyučuje psychologii na univerzitě v Oslu. Působí také v norském Ústavu pro výzkum veřejného zdraví, kde se již téměř 20 let věnuje výzkumu štěstí.