Znáte ten typ okouzlujícího muže, s hlavou v oblacích, srší brilantními nápady a lehkostí jako sklenka frizzante, ale při prvním náznaku všední rutiny či závazku mizí v nedohlednu? Co když se za pohádkovou poetikou Malého prince skrývá hluboké varování před neschopností skutečně dospět a zakotvit v realitě?
Když švýcarská analytická psycholožka a klasická filoložka Marie-Louise von Franz v zimním semestru 1959/1960 přednášela na Institutu C. G. Junga v Curychu o fenoménu věčného mládí, netušila, že její slova zasáhnou celé generace čtenářů. Tato blízká důvěrnice a spolupracovnice Carla Gustava Junga dokázala propojit jungovskou analytickou psychologii, mytologii, literaturu (včetně Malého prince) a praktickou klinickou zkušenost. V předmluvě k německému vydání knihy Puer aeternus (také jako e-kniha) otevřeně přiznává, že se ze série těchto přednášek dokázala sama vypsat z vlastního problému s tímto archetypem. Výsledkem je mimořádně pronikavá hlubinná studie, která se v „společnosti bez otců“ – tedy v kultuře, kde se rozpadají tradiční hodnoty – stává naléhavějším čtením než kdy dříve.

Aby von Franz ukázala, jak tento archetyp působí v lidské psýché, volí jako svůj hlavní interpretační klíč celosvětově známou knihu Malý princ od Antoina de Saint-Exupéryho. Právě na osudu francouzského spisovatele a pilota i na symbolice jeho slavného příběhu autorka odhaluje celou rozporuplnost věčného mládí. Muž zachycený v této konstelaci totiž žije takzvaný „život na zkoušku“. Neustále se vznáší nad zemí v přesvědčení, že to pravé teprve přijde a že „ještě nepřišel jeho čas“. Vyznačuje se obrovskou netrpělivostí a neschopností snášet všední rutinu; jak von Franz trefně poznamenává jediným skutečným lékem je pro něj práce. Jenže on dokáže pracovat pouze v záchvatu nadšení, nikoli za šedivého deštivého rána, kdy je úkol nudný. Touha uniknout tíze reality se pak často promítá do fascinace nebezpečnými sporty, jako je létání či horolezectví, kde se člověk snaží dostat co nejvýše – pryč od země i od matky.
Právě role matky je pro pochopení celého dramatu klíčové. Marie-Louise von Franz ukazuje, že mateřský komplex je s problémem věčného mladíka nerozlučně spjat. Pohlcující matka, respektive její nevědomý animus, instinktivně bojuje proti synově přirozené mužské spontánnosti a divokosti, protože právě ta by ho od ní odvedla - do jeho vlastního, dospělého života. V symbolice Malého prince tento regresivní, požírající aspekt nevědomí ztělesňuje hned v úvodu hroznýš polykající slona a později přerostlé baobaby, jejichž kořeny připomínají hady a hrozí roztrhat celou planetku. Autorka zde odkrývá mrazivý archetyp „matky smrti“, který ilustruje nejen na Saint-Exupéryho vlastní matce – jež synovu smrt předjímala tím, že se dramaticky odívala do černých vdovských závojů, ještě když byl naživu –, ale i na šokujícím svědectví jedné vdovy nad fotografií jejího utonulého syna: „No, raději ho budu mít takhle, než abych ho dala jiné ženě.“
Navenek se tato vnitřní nedospělost a připoutanost k mateřskému obrazu projevuje dvěma vyhraněnými způsoby, které von Franz v knize s nadhledem a přesností zachytila. Prvním je typ Dona Juana. Muž s tímto komplexem hledá v každé ženě dokonalou, bezchybnou bohyni – tedy obraz své matky –, která mu dá úplně vše. Jakmile však dojde ke skutečnému sblížení, zjišťuje, že před ním stojí jen obyčejná lidská bytost se svými chybami, a veškerá fascinace okamžitě mizí. Za idealistickou sentimentalitou se pak skrývá neintegrovaný stín chladné brutality: „U typu Dona Juana se například tato chladná brutalita projeví pokaždé, když opustí nějakou ženu. Jakmile jeho cit vyprchá, objeví se ledová brutalita bez jakéhokoli lidského soucitu a celý sentimentální entusiasmus se promítá na jinou ženu.“
Druhou vnější tváří téhož problému je cynik. Nastupuje ve chvíli, kdy je věčný mladík ze svého dětského ráje fantazií vyhnán příliš brzy nebo prodělá tvrdé „nouzové přistání“ v realitě, aniž by dokázal uchovat tvůrčí jiskru své duše. Von Franz uvádí výmluvný příběh mladého muže, který po freudovské analýze sice pochopil svůj infantilní postoj, ale smutně konstatoval: „No, je to zvláštní; vyhnali ze mě moje démony, ale spolu s nimi vyhnali i moje anděly!“ Pokud se totiž mladistvý elán nepromění vědomým zráním, mění se v hořkou deziluzi. Z brilantního chlapce se pak předčasně stává zatrpklý, „cynický, zklamaný stařec“, který už ničemu nevěří, ztratil veškerý kontakt s duchem a soustředí se jen na peníze a vnější ambice.
Pro psychoterapeutickou praxi i hlubší sebepoznání představuje tato publikace neocenitelného průvodce. Marie-Louise von Franz v ní nabízí cenné klinické rozlišení pro práci s klienty uvízlými v krizi dospívání či středního věku – ukazuje, kdy je nutné egu nastavit pevné hranice reality a kdy je naopak třeba postupovat s maximální jemností, aby se křehká osobnost pod tlakem nezhroutila.
Kniha je tak klíčovým čtením nejen pro jungiánské analytiky, psychoterapeuty a supervizory pracující se sny a symbolikou, ale i pro každého, kdo hledá odpověď na otázku, jak v sobě skloubit zralou zodpovědnost dospělého života, aniž by musel zabít své vnitřní tvořivé dítě.
Z originálu The Problem of the Puer Aeternus: Eternit Youth and Creative Spirit přeložil David Vichnar, doslov napsal Ludvík Běťák.
Slabší osobnost – a „slabší“ zde nemyslím jako morální výtku – reaguje zkratkovitě, učiní jednoznačné rozhodnutí udělat jednu věc a druhou odložit. To ukazuje neschopnost snášet napětí nad určitou mez. Slabší osobnost reaguje netrpělivostí, zatímco osobnost silnější dokáže napětí snášet déle.
V našem případě vidíme, že po třetím pokusu nakreslit ovci to Saint-Exupéry vzdává a vymýšlí zkratkovité řešení, jen aby se mohl vrátit ke svému motoru. To je známka slabosti, která se objevuje i v dalších prvcích příběhu: planeta hvězdného prince je například velmi malá, on sám je velmi křehký, v prvním snu hrdina neunikne z pohlcujícího hada, tedy z matky. Při pohledu na fotografie Saint-Exupéryho uvidíte, že má velmi zvláštní „rozštěpený“ obličej: dolní část má jako sedmiletý chlapec, výraz úst je u něj zcela nezralý. Jsou to naivní dětská ústa s úzkou bradou, zatímco horní část obličeje působí dojmem velmi inteligentního a zralého muže. Něco je tu slabé, a právě tak dětské. Proto v něm panují určitá napětí, která nedokáže unést.
Můj výklad nemá být kritikou, nýbrž spíše konstatováním faktu, podobně jako když lékař řekne, že pacient není silný a zápal plic by pravděpodobně nepřežil. Je to prosté konstatování tragické skutečnosti. Jiní muži pohlcení problémem puer aeternus by sílu snést více konfliktu i měli, ale přesto by reagovali spíše z čiré netrpělivosti než z tragické slabosti. Ti, kdo trpí svým mateřským komplexem, často nechtějí v nějaké situaci vytrvat. Například Jung v Aionu říká:
„Chtěl by se dotknout skutečnosti, obejmout zemi a oplodnit nivu světa. Podniká ale jenom netrpělivé náběhy, neboť tajná vzpomínka na to, že člověk může svět a štěstí získat jako dar – totiž od matky –, ochromuje jak jeho průbojnost, tak i jeho vytrvalost. Ten kousek světa, který jej stejně jako každého člověka stále znovu potkává, není nikdy tím správným, neboť se neodevzdává, není vstřícný, chová se drsně, chce být dobýván a poddá se jen síle. […] K tomu by potřeboval nevěrný erós, který umí zapomenout na matku.“
Vidíme tedy, jak je netrpělivost někdy důsledkem mateřského komplexu. Myslím, že to platí i pro Saint-Exupéryho. K tomu se však přidává ještě něco tragického, totiž vrozená slabost, za kterou odpovědnost nést nemůže. To znamená, že jeho životní síla je nějak oslabena, a to je osud tragický, s nímž se nedá nic dělat.
Když v této souvislosti Jung mluví o „nevěrném Érotovi“, myslí tím schopnost čas od času se od vztahu odvrátit. To nás přivádí k dalšímu velkému problému: puer aeternus v negativním smyslu slova má velmi často sklon být ve vztazích příliš ovlivnitelný, příliš slabý a příliš „hodný chlapec“, aniž by v případě potřeby dokázal reagovat sebeobranně. Například si nechá až příliš mnoho líbit od animů žen kolem sebe: když například některá udělá scénu a něco mu vyčítá, hned zpočátku toho přijme příliš mnoho. Pak však toho jednoho dne zničehonic má dost a z celé situace prostě odejde – zcela krutě a bezohledně.
Dalo by se říct, že na vědomé úrovni je příliš slabý a poddajný, zatímco nevědomý stín má příliš krutý, bezohledný a nevěrný. Viděla jsem některé, kteří od přítelkyň snášeli prakticky všechno (v situacích, kdy by člověk čekal, že žena vzplane mnohem dříve), a pak jednoho dne puer aeternus prostě odejde a obrátí se k jiné ženě, aniž by té první vůbec něco vysvětloval. Žádné přechodné stadium tu není. Povolný „hodný chlapec“, tedy muž, který příliš ustupuje, je náhle nahrazen chladným stínem gaunera, zcela bez jakékoli lidské vztahovosti.
Totéž se děje v analýze: všechno přijímají, odpor neprojevují ani vůči stanovisku analytika neprosazují stanovisko vlastní. Pak ale zničehonic řeknou, že jdou k jinému analytikovi, nebo že analýzu úplně ukončují, a pokud jste si nevšimli, že se to blíží, budete zírat jako spadlí z višně. Žádného poděkování se nedočkáte, vůbec ničeho. Prostě je konec. Zpočátku tu vládla nedostatečná chladnost a nezávislost, nebo mužská agresivita, a potom jí je najednou příliš mnoho v negativní, nelidské a nevztahové podobě. To je pro mnohé pueri aeterni typické. Bylo by zapotřebí mnohem více síly k tomu, aby člověk něco s někým trpělivě řešil, místo aby jen ustupoval a nakonec odešel.
Marie Louise von Franz (1915–1998) studovala klasickou filologii a již jako mladá se zabývala výkladem pohádek. Zároveň se v osmnácti letech seznámila s C. G. Jungem a začala navštěvovat jeho přednášky. Později k Jungovi nastoupila do výcviku v analytické psychologii. Se slavným psychologem spolupracovala až do jeho smrti v roce 1961. Pomáhala mu především s překlady řeckých a latinských alchymických spisů a fungovala jako Jungův prvořadý partner při jejich výzkumu. Byla proslulá svými interpretačními dovednostmi, jež využívala nejen u pohádek a starých textů, ale i u snů svých pacientů. V češtině vyšly také její knihy Sen a smrt, Věštění a synchronicita, Mýtus a psychologie. Podílela se i na dalších významných dílech analytické psychologie, jako např. Člověk a jeho symboly.
Všechny knihy autora