Emma Jung, manželka C. G. Junga, byla významnou osobností, jejímž jedinečným přínosem k analytické psychologii byla její práce na archetypech animy a anima a právě knize Legenda o grálu. Její zájem o mytologii, pohádky a jiné formy symbolického vyjádření chápat jako součást širšího kulturního zaujetí silou představivosti a nevědomí. Hnutí jako surrealismus a dadaismus, která vznikla během Emmina života, se snažila využít tvůrčího potenciálu psychiky a zpochybnit konvenční způsoby vnímání reality.

Sama vnímala legendu o Grálu jako symbolické znázornění procesu individuace – cesty k psychologické celistvosti. Svatý grál je totiž výsostně feminní symbol, který se podle autorek objevuje příznačně v době přející rozkvětu dvorské lásky, aby doplnil patriarchální jednostrannost epochy křesťanství a současnosti.

Různé postavy a události legendy Emma Jung interpretovala jako archetypy a psychologické dynamiky a nabídla tak vhled do výzev a proměn spojených s osobním růstem. Na rozdíl od tradičních výkladů legendy, které na hradě grálu zdůrazňují Percevalovu neschopnost soucitu, chápala Emma Jung hledání grálu jako cestu k sobě samému, jako vývojový proces stávání se vědomým a jako cestu individuace. Například Krále rybáře, zraněného a neschopného uzdravit se, vnímala jako symbol psychiky uvízlé ve stavu nevědomí nebo neurózy. Hledající rytíř představoval cestu ega k vědomí a uzdravení. Samotný Grál symbolizoval celistvost a Já – konečný cíl individuace. Prostřednictvím této práce Emma Jung demonstrovala hodnotu analýzy mýtů a legend jako výrazů kolektivních psychologických procesů. Její přístup pomohl překlenout propast mezi analytickou psychologií a literárními studiemi a ovlivnil pozdější práci v oblasti mytologických studií.

Jak dodává psycholog a psychoterapeut Martin Skála v doslovu: „Autorky čerpaly z různých pramenů a verzí legendy, které navíc doplnily širokým kulturněhistorickým kontextem. Rukopis obou z nich lze tak trochu odlišit tím, že Emma Jung uvažuje spíše na osobní a vztahové úrovni, zatímco Marie-Louise von Franz dodává více nadosobních, kosmologických paralel a alchymických amplifikací.“

Z německého originálu Die Graalslegende in psychologischer Sicht přeložil Petr Patočka.

Ukázka:

Ukázka:

Jako je mnohoznačné toto slovo a jak se měnil jeho význam, tak také není všude stejný ani samotný grál, ani s ním spojené děje. Často přímo nabýváme dojmu, jako by s objevením tohoto tématu nastalo přímo vzedmutí fantazie, která se nikdy neunavila vymýšlením nových útvarů. Tato tvorba se podobá hojnosti ornamentů, květin, zvířat, svatých a monster, jež před námi vyvstává na gotických chrámech. Vznik různých verzí a obměn, které přitom námět prodělal, svědčí o tom, že disponoval vlastním duševním životem, jenž se nedal spoutat do jedné určité formy. U Chrétiena je uveden jako jeden určitý grál, nikoli ten jediný grál, protože šlo o označení určitého druhu nádob, jak jsem již uvedla. Dále se říká, že je z ryzího zlata, je zdoben vzácnými drahokamy a že z něj vychází tak jasné světlo, že vedle něj svíce v sále ztrácejí svůj svit.

To, že grál dává jídlo, se zde zřetelně neříká; pouze se praví, že při každém jídle byl kolem hodujících nesen nezahalený. V jiných verzích opatřuje jídlem stoly obsazené společností. V líčení Gawanovy návštěvy grálu je zván le rice Graal (bohatý grál) a zdůrazňuje se, že obchází kolem a obsluhuje, aniž by ho někdo nosil.

V pozdějších pokračováních románu o Percevalovi, stejně jako ve většině ostatních děl je grál výslovně označen jako nádoba, kterou Kristus použil při Poslední večeři s učedníky; nádoba se posléze dostala do vlastnictví Josefa z Arimatie. I v těchto spíše nábožensky zabarvených verzích grál poskytuje potravu: Josef z Arimatie je jím zázračně živen a utěšován ve vězení, stejně jako později, když putuje spolu se svými blízkými.

V díle Queste du Saint Graal se grál zázračně objevuje na jedné velikonoční slavnosti, když se Artuš se svými rytíři posadil k večeři: „Zazněl hrom, který následoval jasný proud světla. Pak, aniž by ho někdo nesl, se uvnitř objevil grál přikrytý bílým aksamitem a místnost naplnila krásná vůně. Zatímco se grál pohyboval kolem stolů, plnilo se místo před každým křeslem takovým jídlem, jaké si kdo přál.“

V díle Diu Krône od Heinricha von dem Th uerlin je grál vylíčen jako relikviář, v němž se nachází kousek chleba, ze kterého je třetina předána králi grálu. Kromě toho se uvádí ještě toblier (pravděpodobně pohár = tumbler), v němž jsou tři kapky krve, takže zde už máme jasnou narážku na eucharistickou svátost. Zcela zřetelně tento význam převládá v dílech vysloveně náboženského charakteru. Tam se grál označovaný též jako le Saint Vaissel stává mešní nádobou, kalichem nebo ciboriem a služba grálu je mší. U Chrétiena se Perceval dozvídá od poustevníka, že se v grálu nachází hostie, jež slouží starému králi za potravu. Od nádoby s Kristovou krví k mešnímu kalichu je už jen malý krok.

V díle Perlesvaus je král Artuš jednou přítomen službě grálu, kterou vykonává množství poustevníků. „Dějiny dosvědčují,“ píše se zde, „že v té době nebyl v říši krále Artuše žádný kalich. Grál se v mysteriu mše zjevil v pěti formách, jež však nelze jmenovat, neboť o tajemstvích svátosti nesmí nikdo otevřeně mluvit, vyjma že by k tomu došlo z Boží milosti. Král Artuš spatřil všechny tyto proměny, jejichž poslední podobou byl kalich. Poustevník, který mši zpíval, nalezl na korporálu dopis, kde se říkalo, že to je Boží vůle, aby v této nádobě bylo jeho tělo posvěceno na jeho památku.“