To, že se indický soud zabýval posuzováním důkazu založeného na neurologické metodě detekování lži, proběhlo před pár lety snad všemi českými médii. Jak to dopadlo? Umíme lež odhalit? A co si s tím počít z hlediska práva? Právě to rozebírají dvě z kapitol – a s neméně zajímavými tématy přicházejí i ty ostatní. Máme v mozku zakódovaný rasismus? Morálku? A co neuromarketing – mohou nás marketingoví odborníci díky znalosti mozku ovládat? Je možné obsah mozku v podstatě přečíst? A zbývá nám vůbec něco víc než slepě následovat nervové procesy?Většinu z odpovědí na tyto otázky neznáme. Autorky tak „pouze“ staví podobné úvahy na pevnou půdu současného výzkumu a srozumitelně vysvětlují zásadní experimenty počátku tisíciletí a společenské otázky, které z nich vyplývají. (Činí tak věcně a kriticky – čtenáře neinfikují svými názory, ale vybavují informacemi pro vytvoření vlastních závěrů. Publikaci končí střízlivým shrnutím, jaký technologický přínos lze od neurověd očekávat v následujících letech. Díky tomu, že se autorky soustředí výhradně na současný stav poznání, je každá stránka plná nových informací i pro poučeného čtenáře, kterému zároveň vysvětluje i metodologická úskalí některých experimentů.

Barbara J. Sahakian je profesorka klinické neuropsychologie na Univerzitě v Cambridge. Působí také jako prezidentka Mezinárodní neuroetické společnosti. Je mezinárodně proslulou odbornicí na poli kognitivní psychofarmakologie, neuroetiky, neuropsychologie, neuropsychiatrie a neurozobrazovacích metod. 

Julia Gottwald je její doktorandkou na téže univerzitě.

Knihu Mohou neurovědci číst naše myšlenky? koupíte na našem e-shopu.

Ukázka:

Jsme svými pány?

Stanford, Kalifornie, šedesátá léta. Čtyřleté dítě toužebně zírá na tři bonbony. Chtělo by si je okamžitě rozbalit a sníst – ale tak jednoduché to není. Musí se rozhodnout: Buď si vezme jeden z bonbonů hned, nebo počká na svolení, aby si mohlo vzít hned dva. Doba čekání může dosáhnout až patnácti minut a mnoha dětem dělá potíže vydržet tak dlouho. Některé se vzdají během první minuty, některé čekají o něco delší dobu – a některé skutečně zvládnou překonat celou čtvrthodinu. Ukázalo se, že nám tento stanfordský „marshmallow test“ může prozradit o mnoho víc, než jen jestli předškoláci zvládnou počkat, aby dostali další bonbon. Vědci experiment s několika obměnami zopakovali na více než šesti stech dětech od tří do pěti let. Zkoumanou skupinu dětí sledovali dlouhodobě a opakovaně podrobovali různým testům. Z dětí, které zvládly čekat delší dobu, vyrostli co do školních výsledků a sociálních schopností úspěšnější adolescenti, kteří lépe zvládali stres. Po třiceti letech zároveň vykazovali nižší body mass index.

Mohlo by vás také zajímat: Vilayanur S. Ramachandran - Krátký výlet po lidském vědomí

Studie nepřinášejí definitivní důkazy o tom, že by sebeovládání dětí ve věku okolo čtyř let bylo zásadní schopností, která předurčuje jejich další život. Tento význačný výzkum Waltera Mischela a jeho spolupracovníků ze Stanfordské univerzity nicméně ukazuje, jak geny, prostředí a vývojové faktory společně ovlivňují volní ovládání impulzů. Roku 2013 studii v lehce pozměněné verzi zopakovala Celeste Kiddová s kolegy z Univerzity v Rochesteru: Děti experiment s bonbony podstupovaly buď v důvěryhodném, nebo nedůvěryhodném prostředí. Vědci jim na začátku dali staré výtvarné potřeby, například polámané a okreslené pastelky. Řekli jim, že si mohou buď kreslit pastelkami, které dostaly, nebo počkat, až se experimentátoři vrátí s novou, neopotřebovanou sadou. Experiment byl připravený tak, že děti musely čekat v každém případě, protože všechny barvy dostaly v uzavřené nádobě, kterou neuměly otevřít. V případě důvěryhodného prostředí se pak výzkumník vrátil s úžasnou sadou nových pastelek. V nedůvěryhodném naopak přišel s prázdnýma rukama a omluvil se, že žádné další výtvarné potřeby už nemají. Děti z obou skupin si pak dvě minuty kreslily – a následně podstoupily zkoušku s bonbony. Ty z dětí, které v první části experimentu zažily důvěryhodné prostředí, vyčkávaly v průměru čtyřikrát déle než ty, které výzkumníci v předchozí části zklamali. Výzkum naznačuje, že sebeovládání není jediné, nad čím bychom se měli u testu s bonbony zamyslet. Svou roli může sehrát i to, jestli dítě bývá vystaveno nedůvěryhodnému a nepředvídatelnému okolí, nebo jestli výzkumníkům důvěřuje. Pokud jste přesvědčení, že slíbené bonbony stejně nedostanete, může dávat smysl zvolit menší, ale okamžitou odměnu. Výsledky stanfordského testu s bonbony navíc omezují i další proměnné, například některé děti možná měly v danou chvíli větší hlad než ty ostatní, což vědci neměřili. Zároveň se jednalo převážně o potomky akademiků, kteří vyrůstali ve stejném prostředí (podobné výsledky nicméně přinesl i vzorek dětí z nízkopříjmových domácností v newyorském Bronxu). Navazující studie pak zahrnovaly jen malou část ze všech původních participantů (typicky okolo stovky z původní skupiny o více než šesti stech dětech), protože se některé z nich nepodařilo znovu oslovit a jiní další spolupráci odmítli.

Nejdůležitější je mít na paměti, že korelace není totéž co kauzalita. Jinými slovy: Zásadní roli může hrát jiný, třetí faktor – třeba nepředvídatelnost domácího prostředí. Výsledky testu s bonbony jsou zajímavé a lze o nich poutavě vyprávět. Média ale takové vyprávění často příliš zjednoduší. Vztah mezi čekáním na dva bonbony v předškolním věku, úspěchem ve škole, sociálními schopnostmi a nižší váhou se vší pravděpodobností není úplně přímočarý. Ani ty nejsilnější korelace nemohou vysvětlit všechny odlišnosti mezi různými lidmi. Zjištěný trend zároveň neplatí pro všechny účastníky. Objevují se i lidé, kteří pokus s bonbony vzdají po deseti sekundách, ale ve škole jsou velmi úspěšní – a naopak ti, kteří ve čtyřech letech trpělivě vyčkávají a po třicítce bojují s nadváhou. Všechna naměřená data ovlivňuje nespočet dalších faktorů: Život je příliš komplexní, než abychom o něm mohli vynášet jednoduché závěry. Výsledky experimentu s bonbony nejsou neměnným zákonem, který bychom měli tesat do kamene. Nabízejí nám vhled do vývoje sebeovládání – nic víc a nic méně. Pokud bychom uměli dětem pomoci ovládnout prostředí, v němž se nacházejí, stejně jako jejich vlastní impulzivní reakce, možná bychom je do života vybavili větší odolností a zlepšili jejich životní a zdravotní vyhlídky.

Nervová centra sebeovládání

Navzdory těmto omezením je sebeovládání zajímavou a důležitou schopností. Přejídání čokoládou místo snídaně, oběda i večeře vám nejspíš přivodí obezitu a cukrovku. Pokud budete říkat všechno, co vás napadne, dost možná přijdete o své přátele. A kdo vás zaměstná, pokud se budete celý den válet v posteli a sledovat kreslené seriály? K usměrňování svého chování jsme si vyvinuli mechanismy volního ovládání a potlačování impulzů.

Kognitivní kontrolu je možné vědecky zkoumat mnoha způsoby. Jedním z často užívaných postupů je Stroopův test, pojmenovaný po Johnovi Ridleym Stroopovi, který jej popsal v roce 1935.120 Základem tohoto testu jsou slova pro barvy (třeba „zelená“) vytištěná příslušnou barvou (tj. zeleně), nebo naopak jinou barvou, jež danému slovu neodpovídá (například červeně). V roli účastníka dostanete za úkol nahlas pojmenovávat barvy, kterými jsou slova vytištěna. Stroop zjistil, že lidé odpovídají rychleji a s menším množstvím chyb, pokud se barva, jíž je slovo vytištěné, shoduje s barvou, kterou slovo označuje. Pokud tomu tak není (takže je třeba slovo „zelená“ vytištěné červeně), trvá účastníkům odpověď déle a občas se spletou (řeknou „zelená“, přestože se jedná o červeně vytištěné slovo). Mnoho dospělých lidí rychleji a lépe čte slova, než pojmenovává barvy. Pokud si tyto dva procesy konkurují, musí participant potlačit automatickou odpověď (přečtení slova) úsilím spojeným s náročnějším procesem (pojmenováním barvy tisku) (viz obrázek IV barevné přílohy).

Rachel Marshová se spolupracovníky z Kolumbijské univerzity chtěla zjistit, která nervová centra se podílejí na odpovídání při Stroopově testu a jak se vyvíjejí s věkem. Sedmdesáti zdravým účastníkům výzkumu mezi sedmi a sedmapadesáti lety zadali Stroopův test v průběhu snímání na fMRI. Ukázalo se, že nejhorších výkonů dosahovali nejmladší participanti, adolescenti byli o něco lepší a v dospělosti se výsledky ustálily.

Knihu Mohou neurovědci číst naše myšlenky? koupíte na našem e-shopu.