Kniha Mozek a řeč je známou učebnicí neurologie především pro logopedy, ale nejen pro ně. Poprvé vyšla na konci osmdesátých let, v Portále pak v roce 2009.  Velký vědecký pokrok, který od té doby neurologie urazila, je reflektován v nejnovějším, sedmém vydání anglického originálu, které je oproti dřívějším vydáním rozšířené, přepracované a má i obměněný autorský tým. Právě z tohoto vydání vychází náš zbrusu nový překlad René Součka. 

Na rozdíl od jiných podobně zaměřených učebnic, které od doby jejího prvního vydání ve světě vyšly, se ale tato kniha zaměřuje nikoliv pouze na anatomii a fyziologii nervového systému coby základ normální komunikace, ale i na úvod do poruch jež se objevují u nervového systému vývojově abnormálního nebo nemocného či narušeného.

 Tato kniha pokládá faktické základy pro pochopení nervového systému z  hlediska uspořádání mozku, sestupných motorických a vzestupných senzorických drah, hlavových nervů a svalů. Porozumění těmto anatomickým systémům umožňuje pochopení a klasifikaci syndromů afázie, alexie, dysartrie a dysfonie, jakož i účinky specifických lokalizovaných chorobných procesů na lidskou řeč a komunikaci. Všechna tato témata jsou v knize přehledně a přesně zpracována. Logoped, který se z ní bude učit, by měl mnohem lépe porozumět narušeným mozkovým mechanismům u pacientů s poruchami řeči a jazyka a tím i lépe pochopit tyto poruchy samotné.

Tato učebnice tedy kombinuje informace týkající se neuroanatomie a neurofyziologie s informacemi o poruchách řeči a jazyka, jež jsou spojené s dysfunkcí nervového systému. Část textu věnovaná těmto poruchám obsahuje samostatné kapitoly o řeči a jazyku, které se dále dělí na poruchy u dětí a dospělých. Do textu jsou zahrnuty informace, jež pomáhají porozumět souvisejícím deficitům, například poruchám zrakového zpracování, sluchu a pohybu končetin, kterými se zabývají další členové týmu pečující o pacienta. Součástí textu je rovněž popis typického neurologického vyšetření u lůžka a screeningového neurologického vyšetření pacienta. V knize je také množství fotografií, skenů, schémat a ilustrací, v úvodu každé kapitoly najdeme seznam použité terminologie, v závěru zase přehledné shrnutí. Přílohy zase obsahují seznam a stručný popis stavů souvisejících s poruchami komunikace, přehled neurologického vyšetření u lůžka pacienta a screeningové neurologické vyšetření – to vše je neocenitelnou pomůckou pro studenty i praktikující logopedy.

Cílovou skupinou této knihy jsou tedy samozřejmě studenti, kteří se připravují na povolání logopeda, ale je rovněž napsána tak, aby sloužila jako příručka pro odborníky v oblasti řeči a sluchu, kteří už působí v praxi a hodlají si doplnit znalosti z neurologie.

K tomuto sedmému vydání knihy byly vytvořeny také webové stránky. Příslušné zdroje jsou všem studentům k dispozici zdarma na adrese http://evolve.elsevier.com/Abou-Khalil/neurology/(v angličtině).

Z anglického originálu Neurology for the speech-language pathologist přeložil René Souček.

Ukázka:

1

Úvod do neurologie řeči a jazyka

Musíme připustit, že božská hostina mozku byla a stále ještě je slavností s pokrmy,
jejichž složení nám uniká, a s omáčkami, jejichž ingredience jsou nám dodnes tajemstvím. MacDonald Critchley, The Divine Banquet of the Brain, 1979

Proč neurologie?

Devadesátá léta 20. století byla Kongresem Spojených států prohlášena za Dekádu mozku. Rok 1990 byl také rokem, kdy byl přijat zákon o Američanech se zdravotním postižením (ADA, Americans with Disabilities Act). V roce 2006 se členové Americké asociace pro řeč, jazyk a sluch (ASHA, American Speech-Language-Hearing Association) seznámili s novelizací zákona o vzdělávání osob se zdravotním postižením (IDEA, Individuals with Disabilities Education Act). Od přijetí federálních zákonů na pomoc a ochranu Američanů s různými druhy zdravotního postižení, včetně poruch komunikace a poruch sluchu, prošly velkými změnami rovněž akademické a klinické standardy ASHA. V oblasti neurověd došlo k obrovskému rozšíření poznatků, včetně zvýšení složitosti typů a závažnosti poruch, které řeší všichni logopedi od školních až po ty pracující v nemocnicích. ASHA na tyto pokroky v oblasti neurovědy reaguje a uvědomuje si, že na to, aby byl logoped či audiolog platným členem individuálního vzdělávacího plánu nebo interdisciplinárního týmu (IDT), musí mít širší znalost neuroanatomie a fyziologie. Proto začátkem 21. století došlo k zásadní změně akademických a klinických standardů pro všechny logopedy a audiology.

Z hlediska studentů logopedie a audiologie hrají tyto vládní reformní zákony a pokroky v neurovědách významnou roli při formování současných akademických a klinických standardů používaných ASHA. Nové certifikační standardy platné od července 2004 vyžadují od studentů konkrétní znalosti a dovednosti, aby dokázali pracovat s různými poruchami komunikace a sluchu u dětí a dospělých. Akademické programy musely rozšířit nabídku neurověd, a to od příslušného všeobecného vzdělávání ve vysokoškolských studijních programech, které nyní musí zahrnovat biologické a přírodní vědy, až po detailní studium CMP, traumatického poranění mozku (TBI) nebo autismu ve studijních programech magisterských. Práce lingvistů, kognitivních psychologů a neurovědců, stejně jako práce logopedů a audiologů, přináší do oblasti komunikačních věd a poruch komunikace zrychlené poznávání specializovaných mozkových mechanismů, které jsou základem řeči, jazyka a sluchu a jejich poruch. Odborníci dnes mají znalosti a dovednosti, jež jim umožňují analýzu, syntézu a porozumění neurologickým základům řeči, jazyka a sluchu a které jsou zároveň potřebné k plnění standardů vyžadovaných příslušnými zákony a asociacemi (ADA, IDEA a ASHA).
Zájem o studium neurogenní problematiky mezi studenty logopedie narůstá s tím, jak se neustále rozšiřují možnosti klinické praxe a zaměstnání ve školách, v nemocnicích, rehabilitačních centrech a dalších zdravotnických zařízeních. Prodlužující se délka lidského života je příčinou vyššího výskytu poruch sluchu, řeči a jazyka, jako je presbyakuze, demence, afázie, dysartrie a apraxie. S pomocí zdokonalující se lékařské techniky dnes děti, mladistvé i dospělé s traumatickým poraněním mozku dokážeme zachránit před smrtí mnohem častěji než v minulosti. Projevy poruch řeči a jazyka u těchto osob představují pro logopedy a audiology nové a větší výzvy.

V roce 1986, kdy tato kniha vyšla poprvé, nabízela specifické kurzy neurologie s důrazem na mechanismy řeči a jazyka pouze polovina bakalářských a magisterských studijních programů se zaměřením na poruchy komunikace. V době současného, o 38 let mladšího vydání této učebnice většina z existujících 300 programů (www.asha.org) takové kurzy nabízí. V roce 2004 provedl Adler1 průzkum všech akreditovaných programů ASHA ve studijních oborech logopedie a audiologie. Zjišťoval, zda akademické programy v rámci svých bakalářských a magisterských studijních programů povinně obsahují kurzy anatomie a fyziologie a kurzy neuroanatomie a fyziologie. Výsledky jeho průzkumu ukázaly, že kurz anatomie a fyziologie nabízí každý takový program a více než 70 procent akreditovaných programů pořádá rovněž kurzy neuroanatomie a fyziologie. Respondenti jiných průzkumů jednoznačně potvrdili, že kurz neuroanatomie a fyziologie je velmi důležitý a je třeba ho vyžadovat od všech studentů v zájmu splnění potřebných standardů a přípravy na náročnou profesi logopeda.18

Rostoucí zájem neurologů o poruchy komunikace odpovídá i stoupajícímu počtu logopedů. Za poslední čtyři desetiletí se počet členů ASHA zvýšil z 2203 v roce 1952 na více než 173 000 členů v roce 2013 (www.asha.org). Přestože ne každý z těchto členů se zajímá o neurologické poruchy, tak mnozí ano. Pro ty, kteří chtějí neurologické poruchy řeči a jazyka studovat a specializovat se na ně, existuje certifikační orgán – Akademie neurologických věd a poruch komunikace (Academy of Neurologic Communication Disorders and Sciences), jež přijímá kvalifikované členy. Lze se specializovat na neurologické poruchy u dospělých nebo u dětí, případně na obojí. V posledních pěti až deseti letech zahájily odborné sekce ASHA proces certifikace specializací v mnoha oblastech, včetně dětského jazyka, polykání, fluence a intraoperačního monitorování. Většina logopedů a audiologů pracuje ve školách, v nemocnicích nebo na klinikách lékařských center či univerzit. Všechna tato zařízení v současné době používají interdisciplinární přístup a takto zaměřený tým označují různými názvy, například interdisciplinární tým, tým individuálního vzdělávacího plánu, tým klinických vizit nebo tým interdisciplinárního řízení. Bez ohledu na název je jeho hlavním úkolem posoudit stav daného klienta, diskutovat o výsledcích ze všech oborů, vytvářet plány léčby s příslušnými cíli a úkoly a zajistit, aby všechny tyto cíle a úkoly měly jediný výsledek – zlepšení řečových a jazykových funkcí klienta. S takovým klientem lze pracovat ve škole, v nemocnici, ambulanci, rozvojovém centru, u něho doma, v rehabilitačním centru, na univerzitní klinice či v soukromé praxi. Důležité informace o deficitech řeči a jazyka a možnostech ­klienta v souvislosti s fungováním mozku poskytuje logoped obvykle týmu pedagogických nebo lékařských odborníků.

Historické kořeny: vývoj logopedie jako vědy o mozku

Logopedie v mnohém vychází z klinické neurologie. V roce 1861 francouzský lékař Pierre Paul Broca (1824–1880) zkoumal mozek dvou pacientů, kteří trpěli ztrátou jazyka a poruchou motorické tvorby řeči.3 To mu umožnilo lokalizovat centrum lidské řeči do jasně vymezené oblasti levé hemisféry, čímž položil základy neurovědy zabývající se řečí a jazykem. Brocův objev daleko přesáhl dnes již klasický popis zajímavé neurologické poruchy zvané afázie. Snad nejvýznamnější z jeho závěrů je tvrzení, že mozkové hemisféry jsou funkčně asymetrické a že jazykové centrum se u většiny populace nachází v levé mozkové hemisféře. Důležité důsledky mozkové asymetrie vycházejí najevo v neurologickém výzkumu i nyní, po více než 150 letech. Mozková asymetrie je mnohem rozsáhlejší, než se dříve předpokládalo. Daleko překračuje rámec jazyka a týká se i jiných oblastí mozku a jejich funkcí.

Další závěr, jehož význam v neurologii přetrvává, zní, že specifické behaviorální funkce souvisejí s jasně vymezenými oblastmi mozku. Behaviorální porucha tedy může ukazovat na léze specifických oblastí nervového systému. Od doby, kdy Broca v 19. století tento názor formuloval poprvé, byl koncept lokalizace funkce v nervovém systému opakovaně prokazován klinickými a výzkumnými metodami. Tyto výzkumy byly tak zásadní, že vyústily ve vznik medicínské disciplíny zvané kli­ nická neurologie. Řada závěrů klinické neurologie je závislá právě na schopnosti lékaře lateralizovat a lokalizovat lézi v nervovém systému.
Pro logopedii měla velký význam skutečnost, že Brocův objev podnítil vědce k intenzivnímu hledání funkčního vysvětlení mechanismu řeči a jazyka. Pravděpodobně žádné období v historii neurologie neposunulo porozumění komunikaci a jejím poruchám tolik vpřed jako období mezi Brocovým objevem a první světovou válkou. Přehled Brocova životního díla najdete v rámečku 1.1.

Jedním z hlavních výsledků tohoto intenzivního bádání bylo ustavení neurologického substrátu pro modalitu i jiných poruch jazyka než jen těch, které popsal Broca. V roce 1867 William Ogle publikoval případ, na němž ukázal, že centrum pro psaní je nezávislé na Brocově centru pro tvorbu mluvené řeči.19 V roce 1874 Carl Wernicke (1848–1905) identifikoval centrum pro sluchové zpracování řeči ve spánkovém laloku, které se pojilo se schopností porozumění řeči, na rozdíl od Brocova centra ve frontálním laloku, jež představovalo centrum řečové exprese.26 V tehdejší terminologii léze v Brocově oblasti způsobovaly motorické afázie a léze ve Wernickeho oblasti způsobovaly senzorické afázie. Tyto pojmy se v lékařské terminologii již nepoužívají. V současnosti se používají velmi obecné popisné termíny expresivní (motorická) a receptivní (senzorická) afázie. V roce 1892 Joseph Dejerine identifikoval mechanismy, které stojí za poruchami čtení.10 Kortikální poruchy senzorického rozpoznávání neboli agnozie popsal v roce 1891 Sigmund Freud11 a v roce 1900 Hugo Liepmann podrobně rozpracoval problematiku apraxií, poruch motorických exekutivních funkcí v důsledku mozkových lézí.17

 * * *

Směry a roviny

V této knize je použito mnoho nákresů a fotografií, jež napomáhají vizualizaci probíraných témat. Lidské tělo můžeme vymezit z hlediska standardní anatomické pozice, kdy tělo je vzpřímené a hlava, oči a prsty na nohou směřují dopředu. Horní končetiny visí volně podél těla a dlaně jsou obrácené vpřed (obr. 1.1). Když si prohlížíte nákresy v učebnici nebo si vytváříte své vlastní anatomické náčrtky, musíte se umět orientovat v základních anatomických polohách a rovinách. Z této základní polohy můžeme vymezit další pozice, roviny a směry (obr. 1.2). Rámeček 1.2 shrnuje hlavní roviny a řezy používané na anatomických nákresech, aby se čtenář v zobrazeném pohledu dokázal orientovat. Směrové termíny, které lze použít k orientaci ve vyobrazení mozku, se mohou mírně lišit, protože samotný mozek je uvnitř lebky nakloněn. Obrázek 1.3 znázorňuje anatomické roviny mozku.

Abyste porozuměli textu a také kresbám a obrázkům, se kterými se při studiu neuroanatomie budete setkávat, je nezbytné chápat směry a roviny, v nichž jsou dané nákresy vyobrazeny. Klasické učebnice jsou pouze dvojrozměrné, a proto má pro studenty velký přínos používat webové stránky s trojrozměrným zobrazením anatomických struktur.

K označení směru se v neuroanatomii používá několik termínů (viz obr. 1.1 a 1.2), přičemž některé z nich jsou synonymní. Termíny anterior (přední) a vent­ rální znamenají směrem dopředu nebo k břichu, pokud je zobrazena jakákoli část těla (včetně míchy) kromě mozku. Na obrázku 1.3 si však povšimněte, že pokud se mluví o mozku nebo je znázorněn mozek, používá se pojem ventrální k označení struktur ležících na bazi mozku, tedy ve významu inferior (dolní). Při znázornění mozku se jako synonymum pro výraz anterior (přední) používá termín rostrální (viz obr. 1.3). Posterior (zadní) či dorzální znamená směrem k zádům nebo dozadu. Superior znamená horní a inferior zase dolní, ale u mozku je také synonymem pro ventrální. Namísto výrazu superior lze použít pojmy kraniální a cefalický.

Obr. 1.1 Standardní anatomická pozice pro studium lidského těla včetně anatomických rovin
a termínů pro typ nebo směr pohybu. (Zdroj: Standring, S. [2016]. Gray’s anatomy: The anatomical
basis of clinical practice [41st ed.]. Churchill Livingstone.)

Obr. 1.2 Určování směrů u lidského těla. (Zdroj: Blaussen.com. Blaussen gallery 2014. Wikiversity
Journal of Medicine. Dostupné na: https://en.wikiversity.org/wiki/Wikiversity_Journal_of_Medicine/
Blausen_gallery_2014#Other_anatomy).

Obr. 1.3 Osy lidského mozku. (Zdroj: Martin, J. G. [1989]. Neuroanatomy. Elsevier.)