Kniha Narativní psychoterapie autorů Jill Freedman a Gene Combse je komplexním průvodcem terapeutickým přístupem, který staví na práci s příběhy klientů a jejich vlivem na vnímání reality. Kniha byla napsána jako odpověď na četné žádosti o jasný a přístupný přehled narativní terapie, ale autoři zdůrazňují, že nabízené postupy jsou pouze jedním z možných způsobů, jak s touto metodou pracovat. Inspirováni průkopnickou prací Michaela Whitea a Davida Epstona, staví svou knihu na dvou hlavních metaforách – naraci a sociální konstrukci – které jsou základem pro porozumění tomu, jak naše příběhy formují naši osobní i sociální identitu.

Kniha je určena především terapeutům, sociálním pracovníkům a poradcům, kteří hledají inovativní přístupy ke své práci. Je rozdělena do deseti kapitol, z nichž první dvě se soustředí na teoretický základ narativní terapie a na historické, filozofické a ideologické aspekty, které tento přístup utvářely. Následující kapitoly se již zaměřují na praktickou stránku – například kapitoly 3 až 6 popisují konkrétní postupy, jak terapeut může pracovat s klientovými příběhy, od jejich naslouchání a objektivizace problému, až po rekonstrukci příběhu do nového, posilujícího narativu. Autoři zde kladou důraz na postupné odkrývání vrstev příběhu a na kladení vhodných otázek, které otevírají cestu k objevování nových perspektiv. Kapitoly 7 až 9 se pak věnují tomu, jak nové příběhy zakotvit a rozvíjet nejen v individuálním životě, ale i v širším sociálním kontextu – ať už prostřednictvím reflexí, dopisů nebo oslav nově nalezených narativů.

Silnou stránkou této knihy je nejen její teoretická hloubka, ale také konkrétní příklady z klinické praxe, které čtenářům ukazují, jak narativní terapie funguje v reálném světě. Freedman a Combs přinášejí postupy, které jsou flexibilní a snadno přizpůsobitelné různým kontextům a potřebám klientů. Díky důrazu na spolupráci s klientem a jeho aktivní roli v procesu terapie pomáhá kniha nejen terapeutům, ale i samotným klientům získat kontrolu nad svými životními příběhy a najít v nich nové, pozitivní smysly.

Z anglického originálu Narrative therapy přeložil Ivo Müller.

Ukázka:

Rozvíjení příběhu do budoucnosti

Můžeme se rovněž ptát, jak vznikající nový příběh ovlivňuje představy o budoucnosti. Tak jak lidé stále více osvobozují svou minulost ze zajetí problémového příběhu, začínají být schopni si představovat, očekávat a plánovat méně problematickou budoucnost.

Na našem druhém setkání, když jsem se Jessiky zeptala „Když se teď podíváte zpátky do minulosti, jak jste využila svou sílu a inteligenci, abyste vzala svůj život do vlastních rukou – získala vzdělání, stala se zdravotní sestrou a našla způsoby, jak omezit důsledky násilí –, je tato připravenost k manželství, o které mluvíte, dalším krokem?“, líčila jsem historii přítomnosti a žádala Jessiku, aby ji prodloužila do budoucnosti. V odpověď na mou otázku si Jessica začala představovat, že chová vřelé a něžné city a navazuje vztah k druhému člověku. Dokázala teď opravdu věřit, že je pro ni možné přesunout se do oblasti romantických vztahů, což jí předtím připadalo pouze jako fantazie.

Když se Jessica po čtyřech letech vrátila, viděly jsme, jak začíná uskutečňovat budoucnost, kterou si začala vytvářet při naší společné práci.

Praktická šablona pro rozvíjení příběhu

Předkládáme vám tuto praktickou šablonu jako výukovou pomůcku, ne jako předpis nebo recept. Ukazuje idealizovaný průběh terapeutického rozhovoru, který propojuje mnohé myšlenky, o nichž jsme v této kapitole mluvili. V realitě to však málokdy probíhá takto strukturovaně, jak to uvádíme zde. Tak jako při každém zajímavém rozhovoru, i zde existují odbočky, rekapitulace a změny pořadí.

1. Začněte jedinečným výkonem. I když lidé popisují problémové příběhy, často zmiňují nebo poukazují na prožitky, které do těchto příběhů nezapadají. Ptejte se na takové události.

Řekl jste, že i když vás pocity beznaděje často přivádějí až k sebevražedným myšlenkám, víte, že ve skutečnosti zemřít nechcete. Kdy naposledy vám toto poznání pomohlo sebevražedné myšlenky zahnat? Řekla jste, že se váš syn minulý týden vzbudil během čtyř nocí. Co se dělo během těch ostatních tří nocí?

Pokud o takových událostech nepadne zmínka, zeptejte se, kdy a kde se mohly vyskytnout.

Nastala někdy situace, kdy to vypadalo, že vypukne hádka, ale nevypukla?

Kdy naposledy váš syn došel do školy?

2. Ujistěte se, že jedinečný výkon představuje žádoucí zkušenost. Požádejte lidi, aby ten jedinečný výkon zhodnotili.

Byla to dobrá, nebo špatná zkušenost?

Chcete ve vašem vztahu více takového typu chování?

3. Zaneste příběh do krajiny činů.

Jak jste se připravoval na tento krok?

Co si myslíte, že bylo ve vašem vztahu rozhodující, že pak toto bylo možné?

Co přesně jste udělal?

Vedla vás nějaká představa či něco, co jste si řekla? Měla jste nějaký plán?

Bylo to vaše vlastní rozhodnutí, nebo v tom hráli roli druzí lidé?

Co přesně váš partner řekl, když jste mu to sdělila? Jaký měl výraz ve tváři?

4. Zaneste příběh do krajiny vědomí.

Co to říká o vás jako o člověku, že jste to udělala?

Na jaké osobní vlastnosti to poukazuje?

Co ve vašem vztahu vidíte, když se podíváte na tuto událost?

Dozvěděla jste se něco při rozhovoru s vaší tetou, co by mohlo být důležité v jiných oblastech vašeho života?

Proč jste to udělal v tomto životním okamžiku?

Co to vypovídá o vašich životních cílech?

Všimněte si, že otázky z bodů 3 a 4 se dají používat střídavě:

Jak jste se připravoval na tento krok? Co to říká o vás jako o člověku, že jste to udělal? Na jaké osobní vlastnosti to poukazuje? Když to teď o sobě víte, mělo to něco společného s tím, jak jste to udělal? Vedla vás nějaká představa nebo něco, co jste si řekl? Měl jste nějaký plán? Proč jste to udělal v tomto životním okamžiku? Co si myslíte, že bylo ve vašem vztahu rozhodující, že pak toto bylo možné? Co ve vašem vztahu vidíte, když se podíváte na tuto událost?

5. Zeptejte se, který okamžik v minulosti nějak souvisí s jedinečným výkonem nebo s významem jedinečného výkonu ³⁴

Udělal jste už něco takového dříve? Jaký příklad vás napadá?

Kdo by tuto událost předpovídal? Co vás viděli dělat už předtím, že by potom z toho usoudili, že to uděláte?

Teď když tuto vlastnost u vašeho partnera vidíte, vzpomínáte si na něco, kdy jste ji u něj pozorovala už dříve?

Jaký životní okamžik nejlépe vystihuje vaši vytrvalost? Jakou příhodu z té doby si pamatujete?

6. Zaneste příhodu o minulé události do krajiny činů (jako v 3).

7. Zaneste příhodu o minulé události do krajiny vědomí (jako v 4).

8. Pokládejte otázky, které vztáhnou minulou epizodu k přítomnosti.

Teď když vidím základ toho v minulosti, chápete, jak mi tyto nedávné události ve vašem vztahu dávají větší smysl?

Kdybych se mohla zeptat vašeho já tehdy v minulosti, co si myslí o těchto nedávných událostech, co by řeklo?

Když přemýšlíte o té minulosti, vrhá to jiné světlo na to, co jste prožila minulý týden?

9. Pokládejte otázky, které příběh prodlouží do budoucnosti.

Když se na tyto události, o nichž jsme mluvili, podíváme jako na trend ve vašem životě, jaký další krok očekáváte?

Má pohled na tyto události dnes nějaký vliv na to, co vidíte v budoucnosti?

S ohledem na tyto prožitky, o kterých jsme mluvili, co předvídáte pro příští školní rok?

³⁴ Kroky 5 až 8 slouží k rozvíjení historie přítomnosti. Dají se zopakovat u řady událostí.

Úryvek z terapie

Záměrem následujícího úryvku je, abyste získali představu, jak myšlenky probírané v této kapitole uvádíme krok za krokem do praxe v jediném terapeutickém rozhovoru.

Mluvím (GC) s Emmou, která ke mně poprvé přišla, když byla sklíčená depresí. Přišla o práci vedoucí výroby v jedné velké továrně, když společnost propouštěla zaměstnance. Když nedokázala sehnat jinou práci podobnou té předchozí, začala pracovat pro svého mladšího bratra, jenž byl opravdovým „spekulantem“. Brzy ji přiměl k tomu, aby pro něho dělala dvojí práci: aby vedla prodejnu občerstvení, kterou vyhrál v pokeru, a aby vedla účetnictví pro jeho realitní kancelář. Za to jí platil polovinu peněz, co si vydělávala jako vedoucí výroby.

Jak se dočtete, Emma vyrůstala s velkou odpovědností a s malou podporou. V době, kdy jsem se s ní setkal, se bála, že když se svému bratrovi postaví na odpor, odcizí si tím ostatní sourozence a způsobí rozvrat v rodině, a tento strach jí bránil jednat. Následkem toho sama sebe charakterizovala, že nemá žádný vliv a žádné zásady.

Těsně před setkáním, jež předcházelo tomuto, Emma „svému bratrovi vynadala“. Naložil jí „tunu papírování“, aby to udělala v pátek pozdě odpoledne, a očekával, že to udělá ještě ten den v práci, ale ona se mu vzepřela, křičela na něj a utekla pryč. Většinu předchozího setkání jsme strávili rozvíjením příběhu o tomto incidentu.

Na začátku setkání, z nějž je převzat tento úryvek, mi Emma řekla, že poprvé po dlouhé době zase hledala práci a že jednu práci našla! Myslela si, že přijímací pohovor zvládla výtečně. Rozvíjeli jsme příběh o tom pohovoru. Pak jsem se dozvěděl, že měla další spor se svým bratrem, Rayem. Tentokrát zachovala klid a převahu a řekla mu, že u něj brzy podá výpověď a že očekává, že jí dá dva týdny placené dovolené!

Gene: Takže jste říkala, že jste se toho hodně bála, mluvit s Rayem.

Emma: Hm.

Gene: Ale pokud tomu dobře rozumím, vůbec vám to nezabránilo v tom, abyste si s ním promluvila. Dodala jste si odvahy a promluvila s ním. Pak jste udělala něco, co jste jaksi… jste jaksi doufala, že nebudete muset říkat, ale měla jste pocit, že to říct musíte.

Emma: Hm.

Gene: A to, co jste říci musela, jste řekla s klidem a s převahou…

Emma: Hm.

(V těchto prvních několika otázkách jsem identifikoval jedinečný výsledek, který byl zcela očividně pro Emmu žádoucí, a zrekapituloval jsem něco z toho, co už popsala v krajině činů.)

Gene: No, co to vypovídá o vás? Jakým člověkem to říká, že jste, když jste to nyní dokázala udělat?

(Zajímám se teď o krajinu vědomí a Emma přichází s velmi důležitou odpovědí.)

Emma: Hm… no… (tiše pro sebe) jakým jsem člověkem? (Obrací se znovu k Geneovi.) No, díky tomu jsem si uvědomila, že jsem se nechala využívat a to mě rozčilovalo. Ale nevím. Myslím, že to navazuje na to, co jsem řekla už předtím, že jsem mnohem silnější, než jsem si myslela. Moje sebehodnocení je mnohem vyšší, než jsem si myslela. Mnohem. Zjišťuji, že jsem docela dobrá. Začínám ztrácet tu nejistotu a to sebe…sebe… nevím. Je „deprivace“ tím správným slovem?

Už se slovně tak moc neshazuji – nikdy jsem si nahlas neřekla „Jsi hloupá! Jsi špatná!“ – i když jsem měla ten pocit. Byla jsem „přiměřená“, ale ne zcela dobrá. Za poslední rok ve mně Ray ten pocit posiloval, uvědomovala jsem si, že jsem přiměřená, nebo že jsem postradatelná, že jsem člověkem, po němž se dá šlapat, a on mě odstrčil stranou. A to jsem mu řekla ve středu, když jsme se pohádali.

Pověděla jsem mu: „Rayi, vždycky jsem tě zachraňovala. Vždycky jsem ti byla k dispozici. Mohl ses ke mně chovat, jak jsi chtěl.“ A řekla jsem: „Takhle už to dál nepůjde.“ A: „Je to hnusné, že to děláš.“ A: „Zajímalo by mě, jestli si vůbec uvědomuješ, jak se ke mně chováš, ale chováš se tak ke mně a já to nebudu tolerovat.“

No, je mi ho líto, je tak zahleděný do sebe. A on mi řekl: „Seděli jsme v Jackově kanceláři“, to je jeho obchodní partner, „a vůbec jsme se o tvém platu za první měsíc nebavili.“

Řekla jsem: „Ne, seděli jsme u tebe v obýváku a mluvili jsme o tom. Ty, já a tvoje žena.“

A on na to: „No to bylo něco jiného. Ani Reba si na ten rozhovor nepamatuje.“

A já jsem řekla: „Opravdu? Když jí zavolám a zeptám se jí, vzpomene si? Ona ani neví, že mi ty peníze dlužíš, že jo? Ona o tom ani neví.“

A on na to: „Ne, neví.“ Neříkal pravdu ani jí.

Gene: Když si vzpomenete na lidi, které jste znala jako malá…

Emma: Hm.

Gene: … kamarády, rodinu, učitele – kdo z nich by byl nejméně překvapen, že si stojíte za svým, když jednáte s Rayem, nebo kdyby vás viděli, jak jste si vedla při tom přijímacím pohovoru?

(Zde žádám Emmu, aby začala přemýšlet o minulých událostech, které mají něco společného s jejím současným jedinečným výkonem.)

Emma: Kdo by byl nejméně překvapený?

Gene: Ano. Kdo by řekl: „Já jsem věděl, že to v ní je.“

Emma: No, strýček Patrick. Hm…

Gene: Ano?

Emma: Ano. Mám jednoho strýce. … Tak ten by si to vyložil – on je ten člověk v mém životě, kdo by si to vyložil – ve smyslu: „Já jsem věděl, že to v ní je. To jí prospěje.“ Ostatní by nebyli překvapení tím, co jsem udělala, ale vyložili by si to jako: „Jaké má ta potvora ostré lokty! Vždycky taková byla a vždycky bude.“

Gene: Ale co na vás strýček Patrick viděl tak jiného?

(Emma našla člověka ve své minulosti, který by ocenil jiskřivý okamžik v jejím současném životě. Vybízím ji, aby zkoumala smysl svého života z pohledu strýčka Patricka. Když to udělá, prožívá příval vzpomínek. Vypráví několik příhod z minulosti. Ty příhody jsou podrobné a ona je spontánně rozvíjí jak v krajině vědomí, tak v krajině činů. Sama od sebe uvádí další důležitou postavu, tetu Joan.)

Emma: On je moje spřízněná duše. On vždycky nějak dokázal porozumět mému vnitřnímu já. Nevím, jestli je to proto, že to je takový milý, jemný člověk, který si vždycky našel čas naslouchat nebo mluvit… Je jen o 13 let starší než já a dodnes si ho dobírám, jak to tehdy bylo. … Byl v kněžském semináři, devět let studoval na jezuitu, ale pak odešel – a nakonec se oženil a měl děti. … Ale já si pamatuji, jak na víkend přijížděl domů a chodili jsme do místní sladovny, jemu bylo 20 a mně sedm. A šla jsem na rande se svým strýčkem, kterého jsem absolutně zbožňovala. A kolem byla spousta puberťáků. Prostě něco jako scéna ze „Šťastných dnů“, rozumíte?

A on povídá: „Sedni si, holčičko. Ulehči svým nohám.“ Ale já jsem nebyla tlusté dítě.

A já na to: „On si myslí, že jsem tlustá.“ A dodnes, dodnes, pokaždé když se potkáme, připomenu mu to. Říkám: „Pamatuješ na ty časy?“

A on: „Zapomeneš na to někdy?“

A já řeknu: „Ne, nikdy, nikdy na to nezapomenu.“ (Emma se směje.)

„A ani tobě nedovolím, abys na to zapomněl!“

Hm… ale on se se mnou vždycky bavil. Vůbec ne povýšeně. Jako rovný s rovným. Vždycky na něm bylo cosi, co mě s ním sbližovalo.

***