Autoři Fintan O’Regan a Zoe Beezer nejsou žádnými teoretiky od katedry. O’Regan čerpá ze svých let strávených na pozici ředitele londýnské Centre Academy, první britské školy specializované právě na děti s ADHD, a také ze své role rodiče. Beezer do knihy vkládá svou zkušenost matky neurodivergentních dětí i dlouholetou praxi zástupkyně ředitele pro inkluzi. Oba se shodují na jedné zásadní věci: k dítěti nikdo nedostává návod k použití, ale tato kniha může posloužit jako průvodce pro cestu plnou nečekaných zvratů – koneckonců, svět lidí s ADHD je vlastně dost dobrodružný.

Autoři staví čtenáře před zásadní otázku, která mění celou dynamiku vztahu s dítětem: Jde o „nechci“ (won’t), nebo o „nemůžu“ (can’t)? O’Regan ve své práci, včetně oceňované knihy Can't Learn, Won't Learn, Don't Care, důsledně rozlišuje mezi vědomou neposlušností a biologickou neschopností dostát nárokům okolí v daný okamžik.

Klíčem k pochopení je koncept ADHD jako výkonnostního deficitu. Dítě s ADHD často moc dobře ví, co má dělat, ale jeho mozek mu to v kritickou chvíli nedovolí provést. Je to jako mít v autě motor z Ferrari, ale brzdy z dětského kočárku. Autoři vysvětlují, že nejde o výmluvu, ale o diagnózu oslabených exekutivních funkcí – tedy onoho „vnitřního ředitele“ našeho mozku, který má na starosti plánování, soustředění a kontrolu impulzů. Aby tento dispečink v hlavě dítěte nezhavaroval, potřebuje vnější lešení: řád, předvídatelnost a prostředí, ve kterém se dokáže vyznat.

Kniha vám poslouží jako lékárnička pro řešení každodenních krizí, ale i jako pomocník při pohledu do budoucna. Nehledá viníky, ale cesty, jak dítě podpořit v rozvoji jeho dovedností. Nezatěžuje zbytečnou teorií, ale nabízí konkrétní tipy, škály a dotazníky, které rodičům i pedagogům pomohou objektivně posoudit závažnost projevů. Díky redakční práci je text důsledně lokalizovaný pro české prostředí. Publikaci nejvíce ocení pedagogové v mateřských a základních školách, kteří hledají funkční nástroje pro inkluzivní třídu, a rodiče, kteří už nechtějí bojovat se svým dítětem, ale s jeho handicapem.

Knihu z anglického originálu Raising an ADHD Child: A Handbook for Parents of Distractible, Dreamy and Defiant Children přeložila Hana Antonínová.

UKÁZKA:

Úloha vašeho dítěte/dospívajícího v účinné komunikaci

Nezapomínejte na to, že vaším úkolem je být důslední a na leccos říkat „ne“ a úlohou vašeho dítě je posouvat hranice a zkoušet vás, aby zjistilo, jak daleko vás může dotlačit. Podstatná je důslednost – a mějte na paměti, že děti potřebují vědět, kde leží hranice a jakmají v jejich rámci fungovat. To všechno je tedy normální. Měli bychom si zapamatovat, že pokud my jako dospělí dokážeme zvládnout náladu dané situace, je pravděpodobnější, že dokážeme také rozptýlit napětí a zmírnit negativní reakce. Předpokladem je to, že zvládneme svou náladu a nedopustíme, aby nás děti zatáhly do konfliktu. Odpověď, kterou dostaneme, závisí na tom, jak formulujeme své požadavky.

Neříkejte tedy „Přestaň dělat takový hluk“ a uvažujte o tom, že svou žádost budete formulovat jinak, pozitivně a konkrétně, třeba: „Pracuji. Prosím, můžeš poslouchat tu hudbu v jiném pokoji?“ nebo: „Můžeš si prosím nasadit sluchátka, když hraješ video hry? Já ještě musím pracovat.“

Dítě by mělo vědět a chápat, že je odpovědné za své činy – když něco dopadne špatně, nemůže se vždycky uchýlit ke svalování viny na druhé nebo se vymlouvat na ADHD. Musí pochopit, že „je vlastníkem“ svého chování a musí přijmout odpovědnost za své činy – bez ohledu na nespravedlnost nebo provokace, které mu předcházely.

Prostřednictvím rozhovoru navázat kontakt s dítětem

K tomuto úkolu je třeba přistoupit z vývojového hlediska, tedy nikoli podle věku dítěte, ale podle jeho vývojového stadia, protože to mohou být dvě rozdílné věci. Smyslem tohoto postupu je vrátit do rozhovorů s dítětem legraci a smích, pokud se vaše komunikace postupně stala účelová nebo snad napjatá. Nesnažte se tedy s dítětem navázat rozhovor, který bude vnímat jako slídivý, ale vyhledávejte příležitosti, kdy se můžete bavit nezávazně. Zeptejte se například, co by potomek raději dělal, a nabídněte mu bláznivé možnosti. Můžete si o nich povídat a společně se bavit a smát. Zkuste se zaměřit na věci, o které se vaše dítě zajímá, a veďte rozhovor v uvolněné a zábavné rovině.

Čas k rozhovoru

◼ Nastavte časovač na dobu, po kterou dítě vydrží u rozhovoru – uvažujte o tom, zda ji každý týden neprodloužíte o jednu minutu, abyste u dítěte posílili tuto schopnost, pokud nepatří k jeho silným stránkám.

◼ Omezte okolní zvuky – najděte klidné místo v domě, zanechejte ostatních činností a naslouchejte, pokud dítě potřebuje mluvit.

◼ Udělejte si čas, abyste s dítětem navázali kontakt v situaci, kdy má své projevy ADHD nejvíce pod kontrolou – zvolte denní dobu, která je pro dítě nejlepší.

◼ Mějte pochopení, dodávejte sílu, ujišťujte – nezapomínejte, že můžete projevit pochopení a poskytnout ujištění, i když třeba nesouhlasíte s tím, co dítě právě říká.

Když se vaše dítě nebo váš dospívající snaží zahájit rozhovor

Pokud s námi chce dítě nebo váš dospívající hovořit o něčem důležitém nebo zneklidňujícím, naším úkolem je potvrdit jeho pocity a vytvořit prostor, aby potomek mohl mluvit o tom, co se stalo. Následuje několik rad, jak povzbudit dítě, aby s vámi promluvilo o důležitých záležitostech:

Nejlepší mimoslovní pozitivní signály:

◼ Soustředěně a aktivně poslouchejte.

– Pokud je to možné a vhodné, navažte oční kontakt.

– Bezvýhradně se soustřeďte na rozhovor.

– Neprojevujte negativní emoční reakce – nevyvozujte unáhlené závěry a mějte emoce pod kontrolou, protože jinak vaše řeč těla prozradí, co si myslíte.

– Snažte se nepřerušovat a nechejte druhou stranu dokončit myšlenku, teprve potom začněte mluvit.

◼ Vezměte v úvahu vaše vzájemné postavení při rozhovoru – svou výšku a úroveň vzhledem k vašemu protějšku – a pokuste se být ve stejné výškové úrovni.

◼ Vezměte v úvahu také osobní prostor.

◼ Snažte se být klidní a nevrtět se.

◼ Snažte se být uvolnění a plně soustředění na rozhovor – přikyvujte, abyste dali najevo účast.