Ptali jste se někdy sami sebe, co se vlastně odehrává v naší mysli, když neustále někoho hodnotíme? Podle pohledu Isaaca Slatera je odsuzování často jen obranným mechanismem naší vlastní nejistoty. Když soudíme druhé, stavíme si hráz proti chaosu okolního světa. Zapomínáme však přitom na základní otázku, kterou si kladli již pouštní otcové: Kdo jsem já? Bez odpovědi na tuto otázku nemůžeme najít opravdový odpočinek.

Autor knihy Nesuďte nikoho! s podtitulem Moudrost otců pouště pro polarizovaný svět, který sám žije v klášterní komunitě, velmi dobře ví, jak snadno v uzavřeném prostředí vzniká pokušení odsuzovat drobné chyby druhých.

Propojením moudrosti starých mystiků, myšlenek papeže Františka či F. M. Dostojevského Slater ukazuje, že nesouzení neznamená ztrátu úsudku. Je to vědomá volba milosrdenství, která dokáže hojit rány dnešní rozdělené společnosti.

Autor zároveň odkrývá úzkou souvislost mezi praxí nesouzení a hlubokou kontemplativní modlitbou, opírá se o myšlenky známého trapisty Thomase Mertona a ukazuje, že vnímání světa bez okamžitého nálepkování a odsuzování má v sobě téměř „zenový“ rozměr. Teprve když dokážeme nahlížet na věci i lidi takové, jaké skutečně jsou, otevírá se před námi prostor pro bezpodmínečnou lásku a milost.

Tato kniha představuje skvělého průvodce pro osobní meditaci i duchovní obnovu. Nejde o souhrn teoretických pouček, ale o živé svědectví o tom, jak trénovat svou pozornost, zvládat vnitřní hněv a přistupovat k sobě i k ostatním s pokorou. Isaac Slater nabízí alternativu k agresivnímu moralismu, nadějnou vizi evangelia pro 21. století a osloví nejen věřící čtenáře, ale každého, kdo hledá hlubší duchovní rozměr života.

Z anglického originálu Do not judge anyone přeložil Dan Liška.

Ukázka:

SOUCIT

O odmítání soudit bližního

Svatý Dorotheos ze 6. století je jednou z nejsympatičtějších a nejlidštějších postav, které vzešly z pouštní tradice. V jeho spisech tato tradice jedinečným způsobem krystalizuje a tříbí a člověk u něj má pocit, že mluví někdo, kdo čerpá z vlastních zkušeností. Z jeho slov vyzařuje skutečná osobnost. Jeho pojednání O odmítání soudit svého bližního navazuje na řadu témat, jichž jsme se už dotkli, a tvůrčím způsobem je rozvíjí, přičemž místy komentuje několik příběhů a výroků, které jsme sami prozkoumali.

Jak se dalo očekávat, Dorotheos nejprve poukazuje na rozpor mezi pozorností, kterou věnujeme hříchům druhých, a slepotou, jíž trpíme vůči svým vlastním. „Protože jsme lhostejní ke svým vlastním chybám a netruchlíme nad svou vlastní smrtí (jak to vyjádřili otcové), ztrácíme schopnost napravovat se a neustále se zabýváme svým bližním. Nic Boha tak nerozzuří, nic člověka tak neobnaží, nic ho tak účinně nepřivede ke zkáze jako pomlouvání, odsuzování nebo pohrdání bližním.“ Nedostatek zájmu o naše chyby jde ruku v ruce s ignorováním omezení místo toho, abychom je přijali a pracovali s nimi, a to v konečném důsledku s omezením smrtí. Ztrácíme „schopnost napravit sami sebe“, protože se můžeme účinně změnit pouze tehdy, když vycházíme z toho, kde se právě nacházíme, a pokorně uznáváme svou chudobu a pomíjivost života. Začínáme chápat, proč se pouštní otcové tak intenzivně soustředili na to, aby nesoudili druhé: soud oslabuje naši schopnost změnit se, rozhněvá Boha více než jakýkoli jiný hřích a je „téměř nejobtížnějším ze všech hříchů, s nimiž se musíme vypořádat“.

Dorotheos rozlišuje tři prvky či stupně při posuzování závažnosti takového jednání. Někoho haníme, když ostatním vyprávíme o jeho špatném chování; odsuzujeme ho, když tvrdíme, že je to hrozný člověk, protože se choval špatně. A konečně, někým pohrdáme kvůli jeho hříchu. Dorotheos zdůrazňuje rozdíl mezi tím, když řekneme, že se někdo rozhněval, a tím, když prohlásíme, že je to vzteklý člověk: „To je velmi závažná věc. Neboť jedna věc je říct: ‚Rozhněval se‘, a jiná věc je říct: ‚Je vzteklý‘ a odhalit, jak jsme řekli, celou povahu jeho života. Je vážné soudit člověka za každý jeho hřích. Jak říká sám Kristus: ‚Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.‘“ Hned v následující větě Dorotheos ztotožňuje „trám“ s naším „ukvapeným soudem“, což je větší hřích, protože je to hřích, který nás oslepuje mnohem více než jakékoli smítko, které si představujeme v oku svého bratra. Když ztrácíme ze zřetele své meze a chyby, nevidíme, jak vášně zkreslují náš pohled. Tvrdé souzení druhých za to, co přehlížíme u sebe, vytváří v našem oku trám, který nás oslepuje. Chyba druhého se jeví jako obrovská, protože překážka je tak blízko nás, zaseknutá v našem vlastním oku. „Proč jsme tak ochotni soudit svého bližního? Proč se tak zajímáme o břemeno druhých?“  Jsme tím břemenem posedlí, protože ve skutečnosti patří nám.