Křehkost i intelektuální hloubka

Esence knihy Spiritualita posvátné Země (která vychází také jako e-kniha) básníka a psychoterapeuta Adama Borziče je ukotvena v hlubokém přesvědčení, že zdraví naší duše je neoddělitelné od zdraví našeho životního prostředí a společnosti. Borzič, básník, psychoterapeut, teolog a dlouholetý šéfredaktor literárního časopisu Tvar, do textu vtiskl ohromující intelektuální záběr, ale i autentickou křehkost – otevřeně mluví o zkušenosti s depresí i o setkání se smrtelností.

Jak v předmluvě poznamenává politolog prof. Petr Kratochvíl, tato kniha přichází ve chvíli „úplného zatmění“, kdy se otřásají dosavadní jistoty, a nabízí nám cestu, jak nepropadnout apatii. Žijeme v době, kdy nemáme spiritualitu spojovat se zásvětím, ale slovy francouzského filozofa Bruno Latoura se Potřebujeme vrátit zpátky na zem. Adam Borzič toto volání zhmotňuje do vize spolubytí (interbeing). Ukazuje nám, že spiritualita není únikem před realitou, ale naopak nejvyšším stupněm angažovanosti. „Je to vášnivá a divoká spiritualita, která se dotýká krásy i křehkosti života a vážně si uvědomuje ohrožení, jemuž čelí,“ říká autor v předmluvě.

Text eseje a zároveň jakéhosi spirituálního průvodce je utkaný ze dvou hlavních pramenů. Prvním je propojování odkazů, kde se autor opírá o křesťanského mystika Dietricha Bonhoeffera, přes psychology C. G. Junga nebo Jamese Hillmana po muslimského učence Rumího nebo moderní neurovědu, která potvrzuje, že empatie je naší evoluční výhodou.

Druhým pramenem knihy je prožívání – Borzič zapojuje do textu skrze hutný a obrazný jazyk svoje vlastní zážitky, meditační úžas i zkušenost hluboké osobní krize. V přesažný zážitek se proměňuje večerní venčení psa nebo zkušenost z workshopu psychoterapeutky Zdeňky Voštové, kde potkal lidi po návratu z vězení v komunitním centru s „čarovnou“ zahradou na pražské Palmovce. V propojení duchovního a materiálního vzniká to, co Borzič nazývá „aktivní nadějí“. Jak dodává duchovní učitel Chögyam Trungpa, kterého autor cituje: „Rovnováha se neobnovuje díky tomu, že situaci pevně držíme, ale díky tomu, že navazujeme přátelství s nebem a zemí“.

Co znamená „aktivní naděje“? Je to koncept ekofilosofky Joanny Macy, který zahrnuje čtyřfázovou spirálu: vděčnost, uznání bolesti, pohled novýma očima a jednání.

Autor nás provází tzv. „čtyřmi cestami“ spirituality stvoření: spirála zahrnuje vděčnost za vše dobré v životě (via positiva), rozpoznání a uznání naší bolesti (via negativa), ochotu podívat se na svět novýma očima (via creativa) a konečně odvahu vydat se dál, jednat ve prospěch laskavějšího světa (via transformativa).

Tato „divoká cesta“ je mapou pro každého, kdo hledá hloubku mimo dogmatické mantinely. Adam Borzič, který byl nejprve teologem, charakterizuje svou spiritualitu jako syntézu západních tradic orientovaných na stvoření se zeleným angažovaným buddhismem. „Projevuje se praxí, která zahrnuje meditativní i aktivní pól života... Před bolestí světa, ať už se projevuje jako klimatický žal, nebo hlad dětí v Gaze, oči nezavírá“.

Kniha otevírá klíčová témata, jako je ekopsychologie, trauma z hrozícího klimatického kolapsu a práce s „aktivní nadějí“, což jsou klíčová slova, se kterými se setkávají psychoterapeuti i jejich klienti. Pro čtenáře přemýšlivých textů nabízí most mezi literaturou, mystikou a humanistickou psychologií. Bude rezonovat s těmi, kteří se cítí vykořenění z technokratického světa a touží po spiritualitě, která je „v těle“ a „na zemi“.

„Spiritualitu, která je člověku přirozená, jako je psovi vlastní štěkot, nelze z pomyslných léků na světabol vyloučit, aniž bychom tím neutrpěli. Nemusíme se hlásit k žádnému konkrétnímu náboženství, aby v nás zůstávala touha po hlubině života. Lidská bytost si totiž, má-li být celistvá, s pouhou racionalitou nevystačí.“

Adam Borzič, cyklus Ranní úvaha, ČRo Vltava

UKÁZKA

Via positiva – první cesta zelené spirituality zve k objevení té nejprostší a zároveň nejposvátnější skutečnosti: zázraku života. Volá nás k lásce, která obsahuje erós i agapé, potěšení i vnímavou oddanost. Taková láska objímá život se vším, co k němu patří – protože život sám je vztahem, nekonečně spletitou dýchající sítí.

Obyčejný zázrak

Za jednu z nejvážnějších duchovních chorob naší doby pokládám ztrátu schopnosti žasnout nad životem a radovat se z něj. Onu otupující samozřejmost, s níž se díváme na svět, v němž žijeme. Ne schopnost cítit závan jetele a radovat se ze zázraku deště, jak to nádherně vyjádřil filozof Ralph Waldo Emerson. Thomas Moore jeho pojetí zázraku komentuje následovně:

Jen si představte, co by to udělalo s naším náboženstvím, kdybyste místo ohromujícího výkonu kouzelníka začali považovat za zázrak například déšť. Stali byste se jiným člověkem žijícím v jiném životě. Už by vás netížily náboženské povinnosti, naplnila by vás radost z krásy a posvátnosti přirozeného světa. Byli byste šťastní, otevření a plní půvabu, a to všechno vlivem své pozitivní, ze světa vycházející duchovní vize.

Miranda Starr mluví o dešti v souvislosti s učením sv. Terezie z Ávily o modlitbě a ukazuje zázrak deště jako milost: „Čtvrtou a zdaleka nejúčinnější vodou modlitby je déšť. A déšť představuje milost. Nelze si jej vynutit, ani inženýrsky naplánovat, ani jej přivolat přemlouváním či smlouváním. Déšť je dar, který nám dává Duch.“ Zázrak si nelze vynutit. Je to dar.

V běžném pohledu bývá zázrak chápán jako výjimečná událost – zásah shůry, který má demonstrovat nadpřirozenou moc, jež vybočuje z řádu přirozeného světa. Ale takové pojetí je omezené! Nezachycuje pravou povahu zázračného. Jak poznamenává Di Sante, znalec židovských kořenů křesťanské spirituality, zázrak nemusí být narušením všední skutečnosti – může jím být naopak její prohloubené vnímání. Jen je třeba otevřít oči pro to, co se skrývá ve zdánlivě obyčejném. Zázrak se tudíž neodehrává mimo svět, ale v něm, v srdci reality. V tom, co je obyčejné, a proto snadno přehlédnutelné:

Podobná pojetí umenšují a zrazují biblická poselství, pro které „zázrak“ nestojí mimo řád, ale tkví v jeho nejvnitřnější a nejskrytější oblasti. Zázrak není ničím výjimečným, ale je to jakákoli skutečnost (od té nejvšednější a nejbanálnější až po tu nejvzácnější a nejméně představitelnou), pokud je chápána sub specie nejzazší záměrnosti, která ji oživuje a udržuje při životě. Svět a věci ve světě mají dvojí tvář: jednu bezprostředně zjevnou, druhou skrytou a základní.

Právě v tuto chvíli prozařují sluneční paprsky naši zahradu a dotýkají se smyslného ořechu, jehož větve se natahují k oknům mé pracovny. Jeho sytá zeleň září v zázračné hře světla a listí – a já mám tu výsadu tento jev pozorovat. Můj zrak mi dovoluje zakoušet tuto extatickou přítomnost. Ale ani strom, ani mé oči nejsou mým dílem. Nezasloužil jsem si je, nevytvořil je. Jsou zázrakem kosmu – velkorysým darem spolubytí –, který mi umožňuje vidět, přijímat a obdivovat krásu. Stvoření není uzavřená kapitola, dávná událost ztracená v mlhovinách času. Neskončilo Velkým třeskem. Božství rodí život nepřetržitě, život v každém okamžiku, v každé vteřině vyvstává.