Odpoledne strávené máčením rukou v ovesných vločkách, přeléváním barevné vody nebo hledáním pokladů v písku patří k činnostem, které přirozeně podporují vývoj dětského mozku. Práce s materiálem posiluje neuronová spojení důležitá pro řeč, motoriku i emoční vyrovnanost. Právě na tuto oblast se zaměřuje kniha Senzorické hraní s dětmi autorky Veroniky Hořeňovské. Prakticky zaměřená publikace ukazuje, jak senzorické hraní využít ve vzdělávání, volnočasových aktivitách i běžném rodinném režimu.

Autorka vychází z poznání, že učení v raném věku probíhá především skrze tělesnou zkušenost. Neurovědec Manfred Spitzer, jehož práce je v knize zmiňována, upozorňuje, že přirozené učení se odehrává zejména prostřednictvím pohybu, doteku a živé zkušenosti. Smyslová hra tak podporuje nejen rozvoj motoriky, ale i propojení mezi vnímáním, emocemi a myšlením, na kterém stojí další kognitivní i sociální dovednosti.

Předností knihy je její praktické členění. Čtenář se nejprve zorientuje v tom, co senzorické hraní obnáší a v čem se liší od běžné hry, poté následují kapitoly věnované typům dětského chování. Rozlišení dětí, které mají tendenci materiál házet, ochutnávat nebo se mu naopak vyhýbat, pomáhá lépe porozumět jejich reakcím a přizpůsobit jim prostředí i samotnou aktivitu.

Podstatnou část publikace tvoří hry a činnosti určené pro práci se smysly. Psychomotorické hry jsou rozpracovány do aktivit s jasnou strukturou a zároveň s prostorem pro přizpůsobení věku a potřebám skupiny. Nechybí návody na výrobu senzorického materiálu, například aquafaby z cizrnového nálevu, domácího ooblecku, kinetického písku nebo jedlých prstových barev. Většina receptů je finančně nenáročná a zvládnutelná bez speciálního vybavení. Praktické kapitoly doplňuje důraz na bezpečnost a práci se skupinou, což je oblast, kterou nelze v předškolním vzdělávání opomenout. Samostatná pozornost je věnována dětem s různými obtížemi, například senzorickému přetížení, problémům s řečí nebo odmítání jídla. Kniha ukazuje, v jakých situacích může smyslová hra pomoci a jak ji citlivě zapojit do běžného režimu, aniž by se z ní stával nástroj nátlaku.

V závěru se autorka dotýká i budoucího vývoje senzorického hraní, včetně vztahu k současným technologiím, ekologickým materiálům a individualizaci vzdělávání. Přes tyto proměny zůstává jádro přístupu stejné: vytvořit dítěti prostředí, ve kterém může prostřednictvím vlastních smyslů bezpečně poznávat svět a rozvíjet se vlastním tempem.

Knížka je určena rodičům, pedagogům mateřských škol a dalším dospělým, kteří se věnují dětem ve věku od dvou do šesti let. Nabízí srozumitelný rámec i praktické návody, jak se smyslovým hraním pracovat cíleně a s respektem k individuálním potřebám dětí.

Ukázka:

• Období adaptace

Senzorické aktivity pomáhají dětem postupně se zapojit do kolektivu, aniž by byly nuceny k okamžité sociální interakci. Dítě se nejprve soustředí na smyslovou činnost, postupně získává důvěru a ochotu komunikovat s učitelem i vrstevníky. Pomoci vám mohou plyšáci, maňásci nebo jiní prostředníci, přes které dítě nejprve komunikuje.

PRINCIPY:

• Respektujte tempo dítěte a nechte ho prostředí nejprve pozorovat.
• Začínejte individuálními nebo malými skupinovými aktivitami a postupně rozšiřujte zapojení.
• Vytvořte bezpečné a předvídatelné prostředí s jasnými pravidly.
• Takto vedené aktivity podporují důvěru, samostatnost a postupné začlenění do kolektivu.
• Dítě si neumí samo hrát nebo si hraje stereotypně

Dětská hra není pouze prostředek zábavy, ale také důležitá cesta k učení a rozvoji. Pomocí hry si dítě osvojuje nové dovednosti, trénuje kognitivní funkce, zkouší si role odrážející různé životní situace a sociální kompetence, podporuje fantazii. Pokud si ovšem hraje pouze stereotypně (staví kostky do řady, točí kolečkem, opakovaně staví stejnou stavbu) nebo se do hry nepouští vůbec, může se jednat o signál, že potřebuje podporu.

Proč k těmto herním stereotypiím dochází?

• Dítě nemá dostatek zkušeností, může mu chybět vzor. Jednoduše neví, jak si s hračkami hrát jinak, protože mu to nikdo neukázal.
• Dítě preferuje předvídatelné situace. Opakované provádění aktivity přináší uklidnění, regulaci nervového systému. V případě, kdy je dítě orientované na jeden podnět, je možné hledat příčinu v senzorickém vnímání.
• Toto chování je součástí určité vývojové fáze. Některé děti mají delší období, ve kterém hru objevují pouze jednostranně.

Podpora samostatné hry je komplexní záležitostí, která nevzniká ze dne na den. Dobrou zprávou je, že se dá postupně trénovat a podporovat.

Může pomoci senzorické hraní? Dovolím si říct, že naprosto jednoznačně. Senzorické aktivity vtahují dítě přirozeně do zkoumání, podporují tvořivost a poskytují jasné podněty. Výhodou je, že s předloženými podněty je možné manipulovat různým způsobem, což rozvíjí zejména schopnost adaptace na flexibilitu. Zároveň dítě může objevovat nové způsoby hry a zvyšuje se také doba samostatné hry.

Při aktivitách je vhodné:

Využívat otevřené varianty hry – nevytvářet celou scénu, netvořit mnoho přidaných podnětů. Je dobré využívat materiály, které podněcují k samostatnému tvoření.

Hrát si společně – pro dítě je mnohem přirozenější přidat se do hry, ve které vidí vzor. Dospělý tak může ve hře působit jako průvodce, který dítěti ukáže, co je s aktivitou možné. Následně je iniciativa převedena na dítě.

Využívat motivaci v podobě příběhu, tajemství – pokud dítě aktivita zaujme natolik, že ji chce samo vyzkoušet, je větší pravděpodobnost, že se prodlouží i doba hry.

Zadávat drobné úkoly, které dítě lehkým způsobem navedou skrze hru. Vytváříte tak dítěti konkrétní výzvu. Příkladem může být zadání Najdi 4 červená jablíčka. (a tato jablíčka budou schovaná v senzorickém materiálu).

Samostatnou hru je možné podpořit kombinací: otevřený materiál + příběh + jednoduchý začátek

Mrkvičková loupež

Cílem této aktivity je najít ukradené mrkve ze záhonu. Využití dvou rozdílných materiálů poskytuje dítěti hmatový, ale také zrakový podnět. Menší děti pracují pomocí rukou, větší mohou pracovat nástroji (pinzeta, nabírací kleště…). Mrkve jsou schované v rýži a po jejich nalezení je dítě sází zpět do záhonku. Jasný koncept navádí dítě do hry, která může následně pokračovat spontánně, například vytvářením vlastní zahrádky (je dobré mít po ruce například modely květin, další druhy zeleniny a ovoce apod.).

BUDETE POTŘEBOVAT:

• 5 malých modelů mrkve
• kokosovou hlínu (je možné nahradit klasickou)
• rýži (obarvenou nebo bílou)
• tácek
• misku

POSTUP:

» Do misky nasypte rýži a důkladně do ní zahrabejte modely mrkve. Je dobré nechat jednu tak, aby byla snadná pro odhalení – pocit prvotního úspěchu dítě motivuje k dalšímu hledání a zároveň tato modelová situace pomůže vysvětlit princip celé aktivity.

» Na tácek připravte kokosovou hlínu tak, že namočíte menší část suché podoby této hlíny vodou a necháte substrát rozpadnout. Pokud využíváte hlínu klasickou, tento krok přeskočte a pouze suchou hlínu rozprostřete.

Motivační příběh pro začátek:

Jednoho rána se králík Smyslánek probudil a vyběhl na zahrádku, aby si utrhl ke snídani čerstvou a voňavou mrkvičku. Ale co se nestalo? Záhon byl úplně prázdný!

„Kde jsou všechny moje mrkvičky?“ smutnil králíček. Koukl se vlevo, potom vpravo, ale nikde nic.

„Moje mrkvičky se mi někde ztratily a musím je najít!“ zvolal odhodlaně.

„Všechny je najdu a vrátím zpátky do záhonku.“

Pomůžeš mu s pátráním?

Díky takto připravené aktivitě bude dítě přirozeně motivováno v činnosti na různých úrovních. Příběh dodává pocit důležitosti a první snadno nalezená mrkev zase návod a pocit úspěchu. Dítě je tak nenásilnou formou vedeno ke hře v určitém příběhu, což je prvotní předpoklad pro samostatnou hru.

Senzorické přetížení – co to je?

Vhodná paralela pro senzorické přetížení je představa počítače, na kterém je  otevřeno příliš mnoho aplikací. Každý ze spuštěných programů vyžaduje zdroje – v počítači procesor pro výpočty (stejně jako lidský mozek), a tak se při přílišném zatížení začne stroj zpomalovat, a dokonce může laicky řečeno „zamrznout“. Ano, i počítač má svůj obranný mechanismus, jak se vyhnout fatálnímu selhání systému. Stejně tak reaguje ovšem i lidský mozek.

Známe to i jako dospělí – někdy je toho na nás prostě moc. Množství nebo intenzita okolních podnětů (pláč dítěte, hrající televize v pozadí a klokotající hrnec na plotně) způsobuje stres a vyvolává obranné reakce organismu. Stejně tak to ovšem lze pozorovat i u dítěte ve chvíli, kdy jeho mozek není schopen zvládnout množství nebo intenzitu okolních vjemů.

Dospělý člověk ve chvíli přetížení reaguje podrážděním, spouští se stresové reakce, může se objevit například bolest hlavy. U dítěte dochází většinou ke změně chování, jako je pláč, záchvaty vzteku, odmítání kontaktu nebo přijímání potravy. Stejně tak se mohou projevy promítnout do obtížného usínání nebo naopak do přehnané aktivity.

Jaký je mezi dospělým a dítětem rozdíl?

Dítě většinou nemá možnosti a znalosti vhodné strategie pro uvolnění napětí, a proto reaguje spontánně a často velmi intenzivně. Oproti tomu dospělý člověk vyhledá odpočinek, fyzický pohyb nebo pobyt v klidovém prostředí – ví, jak na to.

Co z toho vyplývá?

Projevy, které se mohou zvenčí jevit jako neposlušnost nebo vzdor, jsou ve skutečnosti voláním nervového systému o pomoc.

Senzorické přetížení úzce souvisí se stresem. Každá živá bytost má svou vlastní kapacitu toho, co její organismus je schopen pojmout. Jakmile je tato hranice překročena, následuje reakce. Postupem věku se kapacita navyšuje a také je osvojována schopnost takové přetížení zpracovávat.

 ***