Kniha ODVAHA BÝT německo-amerického teologa a filozofa Paula Tillicha vznikla z přednášek, které autor v roce 1950 proslovil na Yaleově univerzitě. Nadace, pod jejíž záštitou se konaly, požadovala zkoumat náboženství ve světle vědy a filozofie, a Tillich vztah vědy a víry promýšlí oběma směry. Po vydání v roce 1952 se kniha rychle stala povinnou četbou amerických univerzit. V edici Klasici nyní vychází ve druhém, upraveném českém vydání, doplněném úvody amerických teologů Harveyho Coxe a Petera J. Gomese a doslovem teoložky Lucie Kolářové. Odvahou být Tillich rozumí schopnost člověka potvrdit vlastní bytí navzdory nebytí, tedy navzdory všemu, co lidskou existenci ohrožuje a zpochybňuje.

Ústředním pojmem knihy je úzkost, kterou Tillich pečlivě odlišuje od strachu. Strach má konkrétní předmět, jemuž lze čelit, úzkost se vztahuje k hrozbě nebytí jako takové. V dějinách západní civilizace podle něj převládaly různé podoby úzkosti. Na konci antiky to byla úzkost z osudu a smrti, na sklonku středověku úzkost z viny a zatracení. Moderní dobu poznamenala úzkost z prázdnoty a ztráty smyslu.

Pro psychology a psychoterapeuty je zásadní Tillichovo rozlišení mezi úzkostí existenciální a patologickou. Úzkost ze smrti, z viny i z prázdnoty podle něj „náleží k existenci jako takové, a ne k abnormálním stavům mysli jako u neurotické (a psychotické) úzkosti“. Psychoterapie tedy může léčit neurotickou úzkost, existenciální úzkost však k životu patří a člověk ji musí vzít na sebe. Tillich tak hrozbu pro lidské já hledá hlouběji, než kam dosáhne pozitivní myšlení nebo příručky pro posílení sebevědomí. Jak ji unést, ukazuje střední část knihy na dvou polohách odvahy. Odvaha být jako součást vede k potvrzení sebe sama skrze společenství a v krajní podobě se mění v totalitní kolektivismus nebo v demokratický konformismus. Odvaha být jako individuum zdůrazňuje vlastní volbu, nejvýrazněji ji vyjadřuje existencialismus a jejím rizikem je ztráta vztahu ke světu. Otázka, jak se stát sebou samým a přitom neztratit svět, má blízko k tomu, co psychologie popisuje jako individuaci.

Odpověď na napětí mezi oběma polohami přináší závěrečná kapitola o odvaze a transcendenci. Tillich ji formuluje jako odvahu „přijmout sebe sama jako přijatého navzdory své nepřijatelnosti“ a vidí v ní pravý význam pavlovsko-luterské nauky o ospravedlnění z víry. Tam, kde selhávají představy Boha jako nejvyšší bytosti, hovoří o „Bohu nad Bohem“ a o absolutní víře, která do sebe pojme i radikální pochybnost. Kritici v tom viděli skrytý ateismus, pro Tillicha však pochybnost patří ke každé skutečné víře. Kniha končí větou: „Odvaha být má kořeny v tom Bohu, který se objevuje, když Bůh zmizel v úzkosti pochybování.“

Doslov Lucie Kolářové zasazuje Tillichovo dílo do dobových souvislostí a srozumitelně vysvětluje, jak spolu souvisejí tři kroky odvahy. Vrcholí myšlenkou, že úzkost nejde zvládnout silou ani přelstít, člověk ji ale může s důvěrou přijmout a unést.

ODVAHA BÝT je určena především odborným čtenářům: teologům, filozofům a religionistům, psychologům a psychoterapeutům s existenciálním zaměřením a studentům humanitních oborů. Jak upozorňuje Harvey Cox, je to náročné čtení, které však soustředěného čtenáře bohatě odmění. Ocení ho každý, koho zajímá vztah Boha a člověka, víry a pochybnosti.

Od prvního vydání uplynulo přes sedmdesát let a Tillichova analýza úzkosti z prázdnoty neztratila na naléhavosti. Kniha zůstává jedním ze základních textů, k nimž se vracejí teologie, existenciální filozofie i psychoterapie, kdykoli se ptají, z čeho člověk čerpá sílu žít uprostřed nejistoty.

Z anglického originálu The Courage to Be přeložili Daniel Mikšík a Dan Liška.

Ukázka:

Kapitola IV

Odvaha a participace

[Odvaha být jako součást]

Bytí, individualizace a participace

Nebudu se na tomto místě pokoušet o výklad základní ontologické struktury a jejích jednotlivých složek. Něco podobného jsem udělal v první části prvního dílu své Systematické teologie. Naše současná diskuse se k tvrzením oněch kapitol musí obrátit bez toho, aby opakovala jejich argumenty. Ontologické principy mají polární povahu v závislosti na základní polární struktuře bytí, tj. bytí já a světa. Prvními polárními složkami jsou individualizace a participace. Jejich vztah k otázce odvahy je zřejmý, jestliže je odvaha definována jako sebepotvrzení bytí navzdory nebytí. Zeptáme-li se, co je subjektem tohoto sebepotvrzení, musíme odpovědět, že individuální já, které participuje na světě, tj. strukturním univerzu bytí. Lidské sebepotvrzení má dvě strany, jež jsou odlišitelné, ne však oddělitelné; jednou z nich je potvrzení já jakožto já, totiž odděleného, samostatného, individualizovaného, jedinečného, svobodného, sebeurčujícího já. To je to, co je potvrzováno v každém aktu sebepotvrzení. To je to, co člověk brání proti nebytí a co odvážně potvrzuje tím, že na sebe nebytí bere. Hrozící ztráta tohoto já je podstatou úzkosti a vědomí jeho konkrétních ohrožení je podstatou strachu. Ontologické sebepotvrzení předchází všechny rozdíly metafyzického, morálního či náboženského definování já. Ontologické sebepotvrzení není ani přírodní, ani duchovní; ani dobré, ani zlé; ani imanentní, ani transcendentní. Tato rozlišení jsou možná pouze díky všezakládajícímu ontologickému sebepotvrzení já jakožto já. Stejně tak pojmy, jež charakterizují individuální já, leží ještě před hodnotovými rozdíly: Oddělení není odcizení, samostatnost není sobeckost, sebeurčení není hříšnost. Jsou to strukturní popisy, podmínky lásky i nenávisti, zatracení i spasení. Nadešel čas skoncovat se špatným teologickým zvykem skákat s morálním rozhořčením po každém slově, v němž se objeví předpona „sebe-“. Bez vycentrovaného já a ontologického sebepotvrzení by neexistovalo dokonce ani morální pobouření.

Subjektem sebepotvrzení je vycentrované já. Jako vycentrované já je individualizovaným já. Je možné je zahubit, ale nelze je rozdělit – každá z jeho částí nese znamení tohoto a žádného jiného já. Není možné je ani zaměnit – jeho sebepotvrzení je zaměřeno k němu samému jako k jedinečnému, neopakovatelnému a nenahraditelnému individuu. Teologická výpověď, že každá lidská duše má nekonečnou hodnotu, je důsledkem ontologického sebepotvrzení jako nedělitelného, nezaměnitelného já. Můžeme jej nazvat „odvahou být jako samostatné já, jako individuum“.

Já však může být já jen proto, že má svět, strukturované univerzum, ke kterému náleží a od něhož je zároveň odděleno. Já a svět stojí v korelaci, a stejně tak individualizace a participace. Přesně takový je totiž význam participace – být částí něčeho, od čeho jsem zároveň oddělen. Doslova znamená participace „brát díl“. Toho můžeme použít v trojím smyslu. Zaprvé ve smyslu „sdílení“, jako např. při sdílení pokoje dvěma či více podnájemníky; nebo ve smyslu „mít co společného“, jako v případě Platónovy methexis („účast na“) – účasti individua na univerzálním; nebo konečně ve smyslu „být částí“ něčeho, např. politického hnutí. Ve všech těchto případech je participace částečnou totožností a částečnou netotožností. Část celku není totožná s celkem, k němuž náleží. Celek je ovšem tím, čím je, pouze včetně této části Nejzřetelnějším příkladem je vztah těla a jeho údů. Já je součástí světa, který náleží já jako jeho svět. Bez tohoto jednotlivého já by svět nebyl tím, čím je. O někom se říká, že se ztotožnil s nějakým hnutím. Touto participací se jeho bytí a bytí onoho hnutí stávají do jisté míry shodnými. Máme-li porozumět navýsost dialektické povaze participace, je nutné přemýšlet o ní nikoli z pohledu věcí, nýbrž moci. Částečnou totožnost dvou jednotlivých, oddělených věcí si nelze představit. Moc bytí však může být sdílena různými jednotlivci. Moc bytí státu může být sdílena všemi jeho občany a obzvláštní měrou jeho vládci. Jeho moc je zčásti jejich mocí, i když jeho moc přesahuje jejich moc a jejich moc zase přesahuje jeho moc. Totožnost participace je totožností v moci bytí. V tomto smyslu je moc bytí individuálního já částečně totožná s mocí bytí jeho světa, a naopak.

Pro pojmy sebepotvrzení a odvahy to znamená, že sebepotvrzení já jako individuálního já vždy zahrnuje potvrzení moci bytí, na níž já participuje. Já potvrzuje sebe jako účastné na síle skupiny, hnutí, esencí, na moci bytí jako takového. Sebepotvrzení, pokud je provedeno navzdory hrozbě nebytí, je odvahou být. Není to však odvaha být jako individuum, je to „odvaha být jako součást“.

Slovní spojení „odvaha být jako součást“ představuje problém. Vyžaduje sice zřetelně odvahu být jako individuum, ale vůle být jako součást se zdá vyjadřovat nedostatek odvahy, přesněji touhu žít pod ochranou většího celku. Vypadá to, jako bychom k potvrzení sebe jako součásti byli vedeni slabostí, ne odvahou. Avšak bytí jako součást ukazuje na fakt, že sebepotvrzení nutně obsahuje potvrzení sebe jako „účastného“ a že tato strana našeho sebepotvrzení je ohrožována nebytím stejně jako druhá strana – potvrzení sebe jako individuálního já. Jsme ohrožováni nejen ztrátou našeho individuálního já, ale také ztrátou účasti na našem světě. Sebepotvrzení jako součást proto vyžaduje stejnou odvahu jako sebepotvrzení coby samostatné já. Dvojitou hrozbu nebytí do sebe zahrnuje jedna odvaha. Odvaha být je vždy zásadně odvahou být jako součást i odvahou být jako individuum, obě jsou na sobě navzájem závislé. Odvaha být jako část celku je integrální součástí odvahy být jako individuum a odvaha být jako individuum je integrální součástí odvahy být jako část celku. V podmínkách lidské konečnosti a odcizení se však to, co je esenciálně spojeno, stává existenciálně rozštěpeným. Odvaha být jako součást se vyděluje z jednoty s odvahou být jako individuum, a naopak. A obě se ve svém osamocení rozpadají. Úzkost, kterou do sebe zahrnuly, je uvolněna a začíná působit zhoubně. Tato okolnost určuje náš další postup: Nejprve se budeme zabývat podobami odvahy být jako součást, poté podobami odvahy být jako individuum a nakonec se budeme věnovat odvaze, v níž jsou obě strany znovu spojeny.

***