Vztahy otec-dcera, matka-syn a jejich trvalé důsledky. Psycholog a zkušený odborník na partnerské vztahy Guy Corneau ve své Anatomii lásky uvádí předpoklady pro vytvoření vztahu, který by bylo možno za šťastnou lásku označit. Jako zdroje problémů, které ovlivňují vztah mezi partnery, autor uvádí nesprávné přijetí své identity, svého mužství nebo ženství, problémy v rodinách ze kterých partneři vyšli, zvláštní pozornost je věnována vztahům otec-dcera a matka-syn. Nedostatky minulosti tu podle autora z velké části vysvětlují současné problémy v partnerském vztahu. Vztahy a konflikty v rodinných a partnerských svazcích jsou dokreslovány konkrétními příběhy.

Mlčenlivý otec

Tyto osoby, tak dobře známé z obecné psychologie, mají svou historii. Nejde o samovolně vzniklé jevy. Mají svůj původ v porušeném trojúhelníku tradiční rodiny, kde otec chybí a matka se pokouší nahradit jeho nepřítomnost tím, že hraje více rolí současně. V dalších kapitolách se proto zamyslíme nad zrodem těchto zavedených představ a zvlášť se přitom zaměříme na vztahy otce s dcerou a matky se synem. Právě otcovo mlčení totiž vytváří ženu, která příliš miluje, a naopak matčina starostlivost dává vznik muži, který má strach z lásky.

Když se začneme příliš do hloubky zamýšlet nad vztahy mezi rodiči a dětmi, tak jako to děláme například v této knize, ocitáme se vždy nebezpečí, že sklouzneme k hledání viníka a vynášení soudů. Minulost nemůžeme změnit, a proto mají takové pokusy smysl pouze tehdy, když nám pomohou lépe pochopit naše současné chování. Minulost sama o sobě není zajímavá. Avšak taková minulost, která v našem současném životě stále ještě hraje roli, protože mnohdy proti naší vůli ovlivňuje rozhodování, je zajímavá tou nejvyšší měrou. Ale pouze tehdy, když pochopíme její negativní působení na současnost a osvobodíme se od něho.

Když jsme se začali zabývat vztahem k otci, zeptala se mě jedna z ostýchavějších účastnic psychoterapeutické skupiny, která se konala na Sahaře, zda je skutečně nutné vyklopit všechno, co má člověk na srdci. A já jsem se jí zeptal, zda by stejný dotaz položila tváří v tvář žíznivému cestovateli, vyčerpanému dlouhým pochodem na poušti, který by nesl v batohu množství těžkých a zbytečných věcí. Jistě by mu navrhla, aby některé z těžších předmětů nechal na místě, i kdyby ho to mělo stát nějaký čas. Měl by v každém případě prohlédnout všechny věci, rozhodnout se, které nebude potřebovat, a ty nechat na místě. V poslední, nikterak lehké etapě by si měl zvyknout na to, že s sebou nosí lehčí zavazadlo. Není snad strach ze svobody a lehkosti naší největší evoluční překážkou?

Stále znovu nás překvapuje, že si lidé vybírají partnery, kteří se podobají jejich rodičům. Můžeme dokonce konstatovat, že čím víc to v partnerském soužití neklape, tím víc se v něm odrážejí ne dost objasněné vzorce chování z dětství.

V dalších kapitolách probereme určité aspekty vztahů mezi otcem a dcerou. Abychom přestali charakterizovat partnerské soužití pomocí traumat, která muž a žena utrpěli v dětství, měli bychom poznat a objasnit si, jaké hybné síly ovlivňovaly v minulosti jejich chování. Ještě jednou si zopakujme, že cílem tohoto objasnění není najít pravé viníky našeho neštěstí a všechno na ně svést. Spíše jde o to, pochopit, která traumata nás s těmito osobami spojují ve společném neštěstí, abychom je mohli lépe překonat. V terapeutické praxi totiž stále znovu a znovu 

Když se dostatečně nevyjasní svazky mezi rodiči a dětmi, odehrávají se na předscéně citových vztahů znovu a znovu stará dramata do té míry, že mohou fakticky znemožnit život ve dvou.

zjišťujeme, že minulost, která neprošla naším vědomím, se opakuje, jak říkal Freud, a že to, co zůstává v nevědomí, k nám přichází zvnějšku jako osud, který nám připadá cizí, i když pouze odráží naše nitro, jak říkal Jung.

Nikde jinde se tato slova nepotvrzují výmluvněji než v partnerském soužití. Stále znovu nás překvapuje, že si lidé vybírají partnery, kteří se podobají jejich rodičům. Můžeme dokonce konstatovat, že čím víc to v partnerském soužití neklape, tím víc se v něm odrážejí ne dost objasněné vzorce chování z dětství. Když se dostatečně nevyjasní svazky mezi rodiči a dětmi, odehrávají se na předscéně citových vztahů znovu a znovu stará dramata do té míry, že mohou fakticky znemožnit život ve dvou.

Nevyslovená láska

Pokaždé když v nějaké terapeutické skupině pracujeme s tématem vztah k otci, jsem překvapen a dojat velkou něhou, kterou k němu většina žen cítí navzdory hradbě mlčení, jež obklopuje tento vztah. Často bývám i svědkem zloby a někdy také pokoření ze zneužívání, ale v pozadí téměř nikdy nechybí hořkosladká bolest z této nevyslovené lásky. Léta tiché lásky, lásky jako za trest. Podobá se to bolesti z lásky, kterou jsme se léty naučili zvládat. Bolesti z lásky, kterou si člověk nevybírá, ale se kterou musí žít. Bolesti z lásky, při níž nedošlo k hlubokému setkání. Takové, k níž se člověk připoutává, protože si v hloubi duše stále říká, že by to mohlo být jiné. A tuto jinou lásku často ženy téměř zoufale hledají u jiných mužů.

Možná proto hraje v životě mnohých žen tak velkou roli metafora prázdnoty. Když se cítí plné, jsou šťastné, když se cítí prázdné, jsou nešťastné.

V této kapitole tedy uvidíme, jak část nepříjemných pocitů, které Ona prožívá na pohovce, pochází z neuspokojivého vztahu mezi otcem a dcerou.

Prázdnota k naplnění

Podle Christiane Olivierové je dívka během prvních let života ještě v horší situaci než chlapec, protože se nepoznává ve své matce ani ve svém otci. Nemá sexuální atributy ani jednoho ze svých rodičů, a proto vstupuje do života ve skutečné prázdnotě vlastní identity.

Možná proto hraje v životě mnohých žen tak velkou roli metafora prázdnoty. Když se cítí plné, jsou šťastné, když se cítí prázdné, jsou nešťastné. Jsou plné, když se jim dostává lásky a pozornosti, a prázdné, když lásku a pozornost nemají. Zdá se, že jak z duševního, tak z tělesného hlediska jsou nedostatek a nadbytek póly, kolem nichž se neustále musí točit jejich život: buď mají příliš mnoho kilogramů, příliš velké poprsí či příliš silné boky, nebo jsou naopak příliš hubené, ploché, malé nebo velké. Mohou mít také současně něčeho příliš mnoho a něčeho zase málo: příliš silné boky a ne dost velká prsa, příliš velké břicho a ne dost široké boky. Jedny své nedostatky pak vysvětlují nedostatky dalšími: “Kdybych měla větší prsa, myslím, že bych měla víc odvahy.“

Slova: “ jednou přijde můj princ z pohádky“, by se mnohdy dala pochopit jako: “ jednou přijde můj otec, promluví se mnou a konečně se začnu cítit jako žena“. 

Tento pocit prázdnoty se mlčením otce nesporně stále zhoršuje. Malá holčička dochází k závěru, že se s ní tatínek nebaví, protože není dost krásná nebo dost chytrá, a jak plyne čas, stále víc zaplňuje svou prázdnotu přesvědčením o vlastní nicotnosti. Nakonec vezme vinu za otcovo mlčení na sebe a začne se podceňovat: “Nestojím za nic. Nejsem zajímavá. Nikdy nebudu nic znamenat.“

Idealizace otce

Mohli bychom skoro říci, že tímto okamžikem začíná dívka spřádat osud svých lásek, protože se na jedné straně podceňuje, ale na druhé straně si idealizuje postavu muže a naplňuje prázdnotu představami o princi z pohádky. Slova: “ jednou přijde můj princ z pohádky“, by se mnohdy dala pochopit jako: “ jednou přijde můj otec, promluví se mnou a konečně se začnu cítit jako žena“. Tato představa samozřejmě promění první kontakty s muži v snadno předvídatelnou katastrofu. Vysněné postavě se nemůže vyrovnat, natož ji překonat, žádný muž prostě proto, že je příliš ideální. Ženy se tohoto ideálu drží a vnucují ho mužům, i když přináší jen nezdary, protože prázdnotě, kterou zakrývá, se čelí ještě hůře než zklamaným nadějím.

Další kniha Gyu Corneau Chybějící otec, chybující syn

Když dívka postrádá otce, jen to jitří její sen, že si ji vybere nějaký muž, kterého plně uspokojí a učiní ho šťastným. Otec byl vždy vzdálený, a tak tento pohádkový přelud nikdy nezískal lidské rozměry. Dívka proto zůstává zajatkyní svých romantických přestav: je chudinkou, která čeká na svého spasitele, nebo princeznou ve věži, která čeká na svého rytíře. Z psychického hlediska se uvěznění ve vlastní fantazii projevuje ve snech, v nichž se dívka stává obětí upíra nebo je rozčtvrcena na kusy někým, kdo vypadá jako Modrovous. Síť vidin může zdémonizovat naši životní energii. V takovém případě se libido rozpouští v romantických snech místo toho, aby se uplatnilo ve skutečné a možné lásce. Můžeme skutečně konstatovat, že síla, kterou představuje animus, je zajatkyní negativního otcovského komplexu.

Dívka, které chyběl otec, se ve své touze po pozornosti vydává napospas nereálným představám. Poznal jsem několik mladých dívek, které netoužily po ničem jiném než dostat se do Hollywoodu, kde by si jich všiml nějaký producent, rozpoznal by jejich talent a zajistil jim slávu. Tyto pohádkové představy jsou podněcovány skutečností, že ženská krása je v naší společnosti uctívána jako něco božského. Některé známé modelky potřebují být krásné jenom proto, aby se uplatnily na světové scéně.

Temný osud

Je potřeba si přiznat, že člověk jen obtížně zvládá prázdnotu a pesimistické myšlenky, které ji provázejí. Po několik let ke mně na léčení docházela žena, která měla několik sester. Její matka chorobně žárlila, a to právě tak na pozornost, kterou otec projevoval dcerám, jako na případné pohledy, které si vyměňoval se sousedkami. Vymýšlela si, že má různé nemanželské vztahy, a vždycky při jídle dostávala záchvaty žárlivosti. V takové situaci se muž cítil, jako by byl vykastrován. Seděl tiše na konci stolu a šetřil slovy i kradmými pohledy. Naopak dcery se předháněly, jen aby přitáhly jeho pozornost.

Nepřekvapilo mě, když jsem od své klientky uslyšel, že se vdala za muže stejně mlčenlivého, jako byl její otec. Když zahajovala terapii, žila se svým mužem asi deset let. Měli spolu dcerku, o kterou se otec příliš nestaral. Už tři roky se spolu nemilovali a muž večer buď odcházel mimo domov, nebo si četl nějaký fantastický román. I když se žena necítila šťastná, na konci našeho prvního setkání prohlásila: “ Nechci se s ním rozejít.“

Neměla dostatek sebedůvěry, aby přerušila vztah, který jí nepřinášel nic než mrzutosti. Na otcovo mlčení, které zakusila v dětství, reagovala v dospělosti trvalou nejistotou. Nějaký hlas jí neustále našeptával: “ Nikdy nenajdeš žádného jiného.“ Veškerá její kreativita se zaměstnávala vymýšlením těch nejčernějších a nejpesimističtějších životních scénářů, co by se stalo, kdyby došlo k rozvodu. Ve středu všech představ byla samozřejmě dcera. Měla ji před sebou jako dospívající dívku, která musí jít k psychoterapeutovi, protože se jí rozvedli rodiče. Nakonec se však přece jenom dovtípila, že by se dcera raději řídila příkladem energické matky, která měla odvahu rozejít se s partnerem, než ženy, která rezignovala.

Otcovo mlčení vytvořilo u této ženy komplex, který podkopal její sebedůvěru. Hlas, který jí předurčoval ten nejčernější osud, jemuž nelze uniknout, byl hlasem negativního anima – zajatce otcovského komplexu. Teprve po rozchodu znovu našla svou kreativitu a její zlověstné hlasy utichly. Potřebovala mnoho odvahy, aby nakonec nabyla kontroly nad svým osudem, protože v symbolické rovině jí komplikovaný vztah s otcem vlastně odřízl obě ruce.

Knihu Anatomie lásky koupíte na našem e-shopu