ROZHOVOR: „Padá mi to z nebe,“ říká česká „sestra v akci“ Angelika Pintířová v rozhovoru s publicisty Tomášem Kutilem a Janem Paulasem.
Příběh řeholnice, která je mostem mezi církví, médii, pasťákem, divadlem a mnoha palčivými problémy dnešní doby. Za komunistů vstoupila tajně do Kongregace Milosrdných sester, po revoluci vystudovala DAMU, je ošetřovatelkou, vychovatelkou, učitelkou, moderuje v Českém rozhlase, má svůj profil na Facebooku, miluje divadlo, sport, cestování a své další koníčky.
Boromejku Angelikou Pintířovou zná většina národa jako jednu ze sester, jež se staraly o umírajícího prezidenta Václava Havla. Ti poněkud informovanější ji pak znají z čilé komunikace na sociálních sítích, z rozhlasových pořadů, které moderuje, nebo z docela netradičních fotek: sestra na koloběžce, sestra na motorce, sestra s půllitrem piva, sestra se sportovní puškou, sestra s klaunským kloboukem, zkrátka sestra v nejrůznější akci. Ostatně jejím oblíbeným filmem je Sestra v akci. To všechno je ale jenom povrchní mediální slupka. Věděli jsme, že sestra Angelika má ještě jinou tvář, skrytou a ještě mnohem zajímavější. Trochu ji nastínila v rozhovoru s P. Zbygniewem Czendlikem v pořadu Uchem jehly a v rozhovoru s Martinem Veselovským na DVTV. Po této lince jsme chtěli jít a prozkoumat, jak se rodí taková řeholnice ještě v čase husákovské normalizace, jaké jsou vnitřní důvody a motivace, jež ji vrhají do tolika věcí včetně výchovy delikventní mládeže, a přitom se v tom všem neutopí.
…
Sestra Angelika zkrátka žije v tomto světě a dokazuje, že řeholnice nejsou nějaké éterické bytosti, ale ženy, které ani s nebeským ženichem nezapomínají kráčet po této zemi.
Jan Paulas, Tomáš Kutil
Ukázka:
Sestra v pasťáku
* * *
Zprvu ale kluci asi nevěděli, co od vás mají očekávat? Jestli jim nezačnete kázat…
Koukali, co bude. Hned jak jsme nosili ty kameny ze starého sklepa, byli překvapeni, že tam nestojím jako panenka, ale vozím kolečka, že s nimi něco dělám. Teď už je to trochu jiné, ale ti novější kluci jsou pořád něčím překvapeni: že řídím auto nebo že s nimi jdu hrát fotbal. Samozřejmě, že je moje víra různě provokuje. Také mi občas někdo z nich vysvětluje, že věřím blbostem. Jiný se ale naopak ptá a zajímá ho to. Měli jsme tam kluka, který má otce z Nigérie, maminku Rusku a babičku z Ukrajiny. Večer za mnou chodil, že mu babička vždycky večer dávala křížek na čelo, a chtěl, abych mu ho také dělávala. Bylo na něm vidět, že je za to vděčný. Dělal to ale tajně, před ostatními by to nikdy neřekl. A pak tam jsou kluci, které víra dráždí, takže se vyptávají a snaží se ji zpochybňovat. Říkám jim: „Věř si, čemu chceš, když ti to sedí, fajn, ale mě to sedí takhle.“ Vysvětlím jim, jak to mám já, ale nesnažím se je přesvědčovat.
Čtěte také: Stopařem na této zemi
Otevřeli vám naopak v něčem oči a posunuli vás dál?
Určitě bych bez nich neměla Facebook.
Ten jste si založila kvůli nim?
Ano, protože oni, když mohli na internet, byli na Facebooku. Zajímalo mě, v čem se pohybují a jaká to má rizika. Tak jsem si založila na Facebooku profil a díky němu jsem s některými ve spojení. To mi otevřelo dveře do nového světa. Zrovna dnes jsem si telefonovala s paní, která slyšela v radiu můj rozhovor a chtěla se o něčem poradit, a tak mi napsala přes Facebook.
Člověk skrze ty kluky dostává i nečekané dárky…
Pán Bůh dá člověku všechno. Ačkoli nemám vlastní děti, tak jsem si s nimi v tanečních při věnečku zatancovala sólo rodičů. Kluci pořád sháněli nějaké holky, a tak jsme přemýšleli, co s nimi. Jeden z kolegů dělal tanec a zná taneční mistry v Ledči nad Sázavou, a opravdu nám je tam vzali, protože měli málo kluků. V rámci služby jsme tedy s nimi jezdili do tanečních. Když byl věneček a jejich rodiče kromě jednoho nepřijeli, přišli si pro mě.
* * *
Další kniha z edice Rozhovory: přečtěte si rozhovor s Martinem Hollým
Slovo závěrem
Když mě nakladatelství Portál oslovilo s přáním udělat se mnou knihu rozhovorů, dost mě to překvapilo. Nepřipadám si totiž nijak zvlášť výjimečnou osobností pro takový počin. Přesto jsem to cítila jako další Boží výzvu. Shodou okolností kniha vznikala v roce 40. výročí mého vstupu do kongregace a 180. výročí příchodu našich sester z Francie do českých zemí.
Během hodin práce na knize se přede mnou znovu odvíjel celý můj život. Svým způsobem jsem si znovu připomněla Boží lásku, obdarování od rodičů, sourozenců, širší rodiny i všech dalších lidí, které jsem v životě potkala. Děkuji oběma autorům za směrování rozhovoru otázkami, trpělivé naslouchání mému vyprávění a také za to, že z něj vytvořili ucelený text.
* * *
Přeji čtenářům, aby jim kniha přinesla povzbuzení, že každý z nás žije pozoruhodný život, protože – řečeno slovy Jana Pavla II. při blahořečení Restituty Kafkové ve Vídni – „každý jsme nádherný Boží originál“.
