Známá a oblíbená autorka Frida Nilsson přichází s knihou určenou nejmladším čtenářům – a je to opravdová lahůdka pro všechny, kdo milují příběhy plné dětského pohledu na svět. Autorka nekomplikovaným jazykem otevírá složité vztahy mezi lidmi. Každý si z příběhu může vzít to své – ať už je mu pět, osm nebo padesát.

Vánočně laděný příběh prvňáčka, který chce kolo a tátu a nakonec dostane obojí.  Frida Nilsson krásně zachycuje myšlení dětí, jejich zkratky ve spojování informací, způsob vyvozování závěrů, práci s omylem (vše je vlastní nejen dětskému věku, ale u dětí je to „nejroztomilejší“). Autorka také s jemností a empatií odkrývá nejen dětské myšlení, ale i pohledy dospělých – maminky, spolužáků, okolí.

Kniha je rozdělena do 25 krátkých kapitol, které lze číst postupně – třeba každý den v adventu. Každá kapitola funguje samostatně, a přesto tvoří krásně propojený celek.

Obrázky ladí s tónem vyprávění a dodávají knize vizuální kouzlo, které ocení malí i velcí čtenáři.

Kniha je určena dětem od 5 let (ideální na předčítání), samostatným čtenářům od 8 let, ale také rodičům, prarodičům a všem, kdo rádi objevují dětský svět.

Ze švédského originálu God jul, Lilla Lök  přeložila Viola Somogyi.

Ukázka:

Tohle je Kulíšek. Samozřejmě vůbec jako žádný kulíšek nevypadá. A ani malý není. Na podzim už dokonce začal chodit do školy. Ale bývaly doby, kdy byl maličký, nedávno narozený a kulaťoučký, takže mu maminka začala říkat Kulíšku. Přestože se doopravdy jmenuje Stig.

Vypadá takhle: má kulaté brýle, ve vlasech pěšinku a úsměv od ucha k uchu. A trochu se hrbí. Ale je to vidět, jen když si sundá tričko, a to teď není ten případ, protože si ho právě natáhl.

Kulíšek bydlí v modrém domku, dost ošklivém, protože z něho na několika místech oprýskává nátěr. Zas tak důležité to ale není. Aspoň pro Kulíška ne. Před domem stojí auto, které se jmenuje Janinka.

V domku je jedna velká a jedna malá ložnice. Ta malá patří Kulíškovi. Potom je tam ještě pochopitelně kuchyně a obývací pokoj se žlutou pohovkou. Stojí v něm knihovny se spoustou knih a v okně visí papírová vánoční hvězda!

Pověsila ji tam včera večer maminka poté, co Kulíšek usnul. Hvězda je oranžová. Betlémská hvězda byla asi taky oranžová. Ale ne papírová.

Kulíšek se uvelebil na pohovce a dívá se na hřejivé světlo. Tuhle hvězdu má moc a moc rád. Když se objeví v okně, znamená to, že za dvacet čtyři dní bude Štědrý den.

„Mami, víš, co bych si přál pod stromeček?“ zeptá se.

Maminka přikývne. Sedí u stolu a píše článek.

„Kolo, viď?“ řekne.

„Jo.“

Maminka znovu přikývne a ťuká dál. Až bude článek hotový, pošle ho do novin.

Za chvilku zvedne hlavu.

„Kolo stojí moc peněz, Kulíšku. To přece víš. A brzy napadne sníh, to se stejně na kole jezdit nedá. Nechceš si radši přát něco jiného?“

Kulíšek se zvedne, jde do předsíně, obleče si bundu, nasadí si čepici a obuje si boty.

„Asi jo,“ zahučí.

Otevře dveře a vyjde na zápraží. Schůdky jsou celé zledovatělé. Kulíšek se otočí a řekne: „Tak ahoj.“ Od úst mu stoupá pára.

Maminka opět zvedne hlavu. Usměje se.

„Ahoj Kulíšku. Ať se ti dneska ve škole líbí.“

Kulíšek vykročí. Branka zaskřípe. To protože je stará. Na mohutných kamenných sloupcích visí už spoustu let. Snad odjakživa.

Venku je tma, země je černá. Ve všech oknech svítí adventní hvězdy a svícny. Jen v oknech stájí, kůlen a garáží ne. Vesnice se jmenuje Kilsmo.

Kulíšek přidá do kroku. Cesta do školy trvá deset minut. Občas se mu zamlží brýle. To se pak musí zastavit a otřít je, jinak by se mohlo stát, že zabloudí. To by byla hrůza, kdyby zahnul k trati a uvízl nohou v kolejích!

To by mu vlak utrhl nohu. Kulíšek by musel dál poskakovat po jedné a od toho dne by mu cesta do školy trvala nejméně dvacet minut.

Myslí na jedinou věc: kolo, kolo, kolo. Možná zelené, nebo červené. Případně černé, jestli takové prodávají. Na barvě mu ale nezáleží, jen na jediném: kéž by tak dostal pod stromeček kolo! Kola jsou ale drahá. Musí si vymyslet něco jiného.

Ale když jde někdy po cestě a kolem nikdo není, předstírá, že má kolo. Třeba teď. Natáhne dopředu ruce, jako by držel řídítka, a pak se rozběhne tak rychle, až mu zpod nohou odletuje štěrk. Vítr mu sviští kolem uší a adventní hvězdy se mění v rozmazané pruhy. Občas se Kulíšek řítí tak rychle, že srazí nějakého chodce do příkopu, ale nic si z toho nedělá. Jen vykřikne JUCHÚ! a žene se dál.

Najednou ho ale někdo předjede na skutečném kole, i když ho Kulíšek předtím neslyšel. Je to Elmar. Chodí s ním do třídy. Za ním šlape jeho tatínek.

Elmar se zastaví. Asi viděl, jak se Kulíšek žene po cestě jako pomatený s rukama nataženýma před sebe.

„Co to tu provádíš?“ zeptá se.

Kulíšek mlčí. Tváře mu planou. Dívá se na Elmarovo modré kolo. Ví, že ho Elmar s tatínkem koupili v cykloprodejně ve městě.

Oba tam stojí a dívají se na sebe. Elmar na Kulíška a Kulíšek na Elmarovo kolo. U čerpací stanice přeběhne přes cestu zajíc.

Elmarův tatínek za chvíli zase opře nohu o pedál.

„Tak co?“ řekne. „Pojedeme dál?“

„Dobře,“ odpoví Elmar a zase se rozjede. „Tak ve škole, Stigu.“

„Hm,“ udělá Kulíšek.

Dívá se za Elmarem, kolo zasviští a vjede do zatáčky. Zadní světlo vypadá jako ohromné červené oko.