Poslední kniha Irvina D. Yaloma o tom, jak se stává sám sebou

Slavný psychoterapeut, psychiatr a spisovatel v jednom Irvin Yalom si počkal do svých 87 let, než napsal memoáry. V čase, kdy svoji životopisnou knihu má kdejaký třicátník, je čtení o životě emeritního profesora a romanopisce neskutečně plným, hlubokým a hlavně obohacujícím zážitkem.

Irvin D. Yalom psychiatr psychotereapeut Stávám se sám sebou memoáry Koupit na e‑shopu

Stávám se sám sebou (Becoming Myself) s podtitulem Vzpomínky terapeuta mapuje profesní i osobní život Irvina Yaloma skrze příběhy, které se mu vynořují z paměti. Dostávají s odstupem desítek let jiný rám, Yalom poctivě zkoumá sám sebe a vzpomínky ukládá do mozaiky vlastního života s nadhledem a zároveň odzbrojující poctivostí terapeuta, který se nebojí přiznat chyby. Spisovatelský um provází každou pasáž, ať se jedná o noční můru z dětství nebo setkávání s prvními psychiatrickými klienty. Yalomův vztah k manželce Marylin ožívá na stránkách memoárů v intenzivní podobě soužití dvou intelektuálních osobností; českého čtenáře patrně překvapí, že Marylin Yalom je nejen oceňovaná historička, ale také úspěšná autorka knih s ženskými tématy. Kouzelná a nápaditě vypointovaná pasáž o vyřešení jejich partnerské krize je vnadidlem pro čtenáře, kteří čichnou k Americe 60. let v plné síle. 

Nedílnou součástí knihy vzpomínek jsou jak Yalomova spisovatelská práce, tak zdroje inspirací ke knihám i setkání se s osobnostmi soudobé psychologie a psychiatrie. Jména známá z názvů knih v doporučené literatuře oboru (Bowlby, Bettelheim, Frankl a další) dostávají svůj lidský a leckdy překvapivý rozměr v osobních setkáních. Yalom vyvažuje intelektuální pasáže osvěžujícími popisy cest po světě, terapeutické ponory do duší jiných jsou vzápětí vystřídány jeho vlastními prožitky – smrt prvního vzácného kamaráda otevírá téma vlastní konečnosti. Až když otočíte poslední stránku knihy, uvědomíte si, že Yalom vás jako správný terapeut vlastně na tento okamžik připravoval. Na rozloučení se s touto knihou i jím samotným.



Irvin D. Yalom Stávám se sám sebou psychiatr psychoterapeutAmerický psychiatr, psychoterapeut a spisovatel Irvin D. Yalom (1931) je emeritním profesorem psychiatrie na Stanfordské univerzitě. Je představitelem tzv. existenciální psychoterapie a vedle knih o psychologii napsal i řadu beletristických bestsellerů.

Všechny knihy Irvina Yaloma najdete zde

Ve své psychoterapeutické praxi se Yalom proslavil schopností ponořit se do životů jiných a vnímat je s hlubokou empatií. Opravdový vztah s klientem je jeho základní inspirací a tematickou linkou všech jeho knih. Yalomova románová prvotina Každý den o trochu blíž(Everyday Gets a Little Closer) je literárním experimentem. Přiměl klientku, aby o průběhu terapie psala knihu, a sám souběžně zaznamenával vlastní pohled na léčbu, aby pak oba texty spojil v jednu knihu.

Ať už se zabýval slavnými filozofy v románové trilogii (Když Nietzsche plakal,Léčba Schopenhauerem, Problém Spinoza), nebo příběhy obyčejných klientů v terapii (Lži na pohovce, Láska a její kat, Máma a smysl života, Hovory k sobě), podařilo se mu v nich jedinečně spojit lásku k literatuře a znalosti psychologie, o čemž svědčí nejen miliony prodaných výtisků a překlady do více jak dvaceti jazyků, ale i řada ocenění. Příběhy klientů jsou i nosným prvkem v jeho publikacích věnovaných psychologii (Pohled do slunce, Chvála psychoterapie, Teorie a praxe skupinové psychoterapie aj.)

Ukázka z knihy:

Tato cesta byla mimořádně nabitá událostmi a ještě dnes, po pětatřiceti letech, si vybavuji spoustu podrobností. Vlastně díky tomu, že jsem se nedávno začal více zajímat o meditace a mít k nim větší respekt, získaly události z té cesty nadpřirozenou ostrost. V Bombaji, nyní Mumbaji, přistávám v době každoroční slavnosti Čaturthi, kdy davy lidí oslavují obrovské sochy boha se sloní hlavou, Ganéši. Už dlouho jsem necestoval sám a jsem nadšený z tohoto nového světa a nového dobrodružství. Druhý den se vydávám na dvouhodinovou cestu z Mumbaje do Igatpuri a ve vlakovém kupé sedím se třemi krásnými indickými sestrami, které jsou oblečené do šatů jasně šafránové a červenorudé barvy.
Ta nejkrásnější sedí vedle mě a já vdechuji její omamnou skořicovou a kardamomovou vůni. Druhé dvě sedí naproti mně. Občas na svoje spolucestující nenápadně pohlédnu – jejich krása mi bere dech –, ale většinou se dívám z okna na úžasné výhledy. Vlak jede po břehu řeky zaplněném lidmi, kteří se brodí vodou a vyzpěvují, zatímco ponořují malé Ganéšovy sošky do vody, a mnoho z nich drží také žluté koule z papíroviny. Ukážu ven z okna a oslovím ženu vedle sebe: „Promiňte, ale můžete mi povědět, co se děje? Co to zpívají?“

Otočí se, podívá se mi přímo do očí a odpoví dokonalou angličtinou s lehkým indickým přízvukem: „Říkají: ‚Milovaný Ganapati, přijď zas příští rok.‘ “

„Ganapati?“ opakuji.

Druhé dvě se zahihňají.

Moje společnice odpoví: „Náš jazyk a zvyky jsou velmi složité, já vím. Ale možná znáte obvyklejší jméno tohoto boha, Ganéša.“

„Děkuji vám. A smím se zeptat, proč ho ponořují do řeky?“

„Ten obřad nás učí kosmickému zákonu: koloběh od tvaru k beztvarosti je věčný. Ganéšovy sochy jsou z jílu a ve vodě se rozmočí do beztvarosti. Tělo zahyne, ale bůh sídlící uvnitř zůstane neměnný.“

„Jak zajímavé. Děkuji vám. A poslední otázka: proč lidé drží ty žluté papírové koule?“

Všechny tři ženy se té otázce znovu zahihňají. „Ty koule představují měsíc. V jedné staré legendě Ganéša sní příliš mnoho ladu…“

„Ladu?“

„Ladu je jedna z našich cukrovinek, smažená koule z mouky s kardamomovým sirupem. Ganéša je miloval a jednoho večera jich snědl tak moc, že se svalil a puklo mu břicho. Měsíci, jedinému svědkovi té události, to všechno připadalo k popukání, takže se smál a smál. Rozzuřený Ganéša vykázal měsíc z vesmíru. Ale velmi brzy se všem, dokonce i bohům, začalo po měsíci tolik stýskat, že se jejich poselstvo vydalo k bohu Šivovi, Ganéšovu otci, aby Ganéšu obměkčil. Dokonce i měsíc se k nim připojil a omluvil se Ganéšovi, který ustoupil a měsíci zmírnil trest: měl být neviditelný jen jeden den za měsíc, a po zbytek měl být vidět částečně.“

„Děkuji vám,“ řekl jsem. „Fascinující příběh. A jak je ten bůh se sloní hlavou směšný!“

Moje společnice chvíli přemýšlí a dodá: „Prosím, nedopusťte, abyste kvůli mým poznámkám podceňoval vážnost náboženství. Je zajímavé přemýšlet o Ganéšových znacích – každý něco znamená.“ Odepne si brož s Ganéšou, kterou nosí u krku pod šaty, a podrží ji tak, abych na ni viděl.
„Pozorně se na Ganéšu podívejte,“ řekne. „Každý jeho znak znamená něco důležitého. Velká hlava nám říká, abychom měli velké plány, velké uši zase, abychom dobře naslouchali, malé oči, abychom se usilovně soustředili. A ještě jedna věc, ta malá ústa nám říkají, abychom méně mluvili, což mi najednou připomíná, že možná mluvím až moc.“

***


Memoáry Stávám se sám sebou jsou plné živých příběhů z jeho osobního života i z terapie, které se navzdory svému věku stále věnuje, a hlubokých reflexí, takže se mimoděk stávají jeho posledním velkým románem.

Zakoupíte na našem e-shopu