Kniha Dost dobré děti: Jak čelit toxickému tlaku na výkon od Jennifer Breheny Wallace otevírá téma, které dnes řeší většina rodin, jen o něm málokdo nahlas mluví. Autorka prošla stovky rozhovorů s rodiči, učiteli i samotnými teenagery a její závěry jsou znepokojivě jasné: děti vyrůstají v kultuře, která jim nepřetržitě připomíná, že jejich hodnota se měří výsledky. Wallace přitom ukazuje, že skutečná odolnost a zdravá motivace vznikají jinde — v pocitu, že na dítěti záleží bez podmínek a že jeho hodnota není svázaná s výkonem.

Kniha je vystavěná jako praktický průvodce tím, co dnes děti nejvíce zatěžuje a jak mohou rodiče toxickému tlaku čelit. Wallace rozpracovává výsledky rozsáhlého průzkumu mezi šesti tisíci rodiči a propojuje je s desítkami osobních příběhů i aktuálními výzkumy o duševním zdraví. Každá kapitola se zaměřuje na jiný kus skládačky: proč se kultura výkonu tak snadno zabydlí v rodinách, jak oddělit sebehodnotu dítěte od jeho úspěchů, co prožívají rodiče sami i jak se vyrovnat s hyperkonkurencí, která prostupuje školami i volnočasovými aktivitami. Wallace přitom nabízí konkrétní nástroje - od způsobů, jak doma mluvit o neúspěchu, až po jednoduché kroky, které posilují pocit důležitosti a přijetí. Knihu lze číst postupně, ale stejně dobře funguje i jako „rodičovská lékárnička“, ke které se lze vracet podle aktuálních potřeb nebo potíží, které se v rodině objeví.

V závěru knihy Wallace ukazuje, že cesta z výkonového tlaku není o snížení ambicí ani o „rezignaci na úspěch“. Jde o změnu perspektivy: dítě může podávat skvělé výkony, ale nesmí to být měřítko jeho hodnoty. Autorka nabízí srozumitelný rámec, jak doma vytvářet prostředí, ve kterém se děti cítí viděné, důležité a bezpečné — a právě z tohoto pocitu pak mohou růst zdravá motivace, zvídavost i odolnost. Dost dobré děti nejsou návodem, jak vychovat dokonalé potomky, ale jak být rodičem, který pomáhá svému dítěti obstát ve světě, kde „dost dobré“ často zní jako málo. Tahle kniha připomíná, že pravý opak je pravdou.

Z anglického originálu Never Enough: When Achievement Culture Becomes Toxic přeložil David Vichnar.

Ukázka:

Princip štěněte

Abychom našim dětem dali najevo, že si jich vážíme, musíme se naladit na emoční a fyzické nuance naší komunikace. Pocit, že na nás někomu záleží, lze podle Gordona Fletta vyjádřit pomocí tzv. „mikro-praktik“: Když vaše děti vstoupí do místnosti, rozzáříte se, nebo je okamžitě zasypete otázkami ohledně výsledku testu, jen abyste si ulevili od vlastní úzkosti? Psycholožka a matka Susan Bauerfeld popisuje, že dodat dítěti pocit, že na něm záleží, znamená alespoň jednou denně je přivítat jako rodinné štěně – s naprostou, neskrývanou radostí. Patří sem také fyzická náklonnost a společná hra.

Fyzický kontakt a náklonnost zdůrazňují, jak moc pro nás děti znamenají. O vlastní milující matce napsal profesor Scott Galloway z NYU vcelku výstižně toto: „Pro mě byla náklonnost rozdílem mezi tím, doufat, že si někdo myslí, že jsem úžasný a hoden lásky, a vědět, že si to myslí.“ Souvislost mezi vřelou rodičovskou náklonností v dětství a budoucím duševním i fyzickým zdravím studie skutečně prokázaly. Například výzkum z Univerzity v Notre Dame ukázal, že děti vychovávané v prostředí s tělesnou náklonností v dospělosti uvádějí nižší míru deprese a úzkosti a zároveň vyšší míru soucitu.

V rodičovství jde z valné části o to, přimět děti dělat to, co dělat nechtějí, tedy učit je a připravovat na budoucnost. Ale při tom často ztrácíme, co je pro vztah nejcennější, tedy společné chvíle čiré radosti z toho, kým naše děti přirozeně jsou. Proto je hraní s dětmi doma tak zásadní. Když si čas na společnou hru nevyhradíme, přijdeme o nejkvalitnější interakce, které s dětmi můžeme mít, tedy tam, kde se ponoříme do něčeho společně, jako rovný s rovným. Hraní nemá žádný konkrétní cíl. Nabízí prostor bez hodnocení, ve kterém děti mohou jednoduše být, učit se a rozvíjet vlastní přirozenost. Vyhradit si tento čas může být těžké, to sama znám. Manžel Peter proto u nás zavedl rodinné pravidlo: aspoň jednou týdně se všichni musíme zúčastnit něčeho, co nazval jako „povinná rodinná aktivita“ (neboli NOFA, z anglického Non-optional Family Activity). Vyslal tak dětem signál, že hra a společný čas jsou u nás prioritou: ano, tvrdé práce si vážíme, ale vážíme si též společné zábavy. Děti se musejí naučit využívat volného času nejen k odpočinku, ale i k budování vztahů. Naše NOFA už zahrnuly herní večery, pikniky na pláži, cyklovýlety nebo skládání tisícidílných puzzlů. Peter je strategický typ, a tak k NOFA přidal i OFA – tedy „rodinnou aktivitu dobrovolnou“ – aby dětem dodal pocitu svobody. Pomohlo i to, že si děti mohou aktivity samy vybírat. Občas tak hrajeme i videohry, pokud si to některé z dětí přeje. A než se zhrozíte při představě, že byste se museli učit něco o Fortnite: jedna nedávná studie zjistila, že čím častěji spolu rodiny hrají videohry, tím větší míru spokojenosti a blízkosti spolu zažívají. Nejde totiž ani tak o to, co děláte, ale o to, že to děláte spolu, jako jedna rodina.

V rodičovství jde z valné části o to, přimět děti dělat to, co dělat nechtějí, tedy učit je a připravovat na budoucnost. Ale při tom často ztrácíme, co je pro vztah nejcennější, tedy společné chvíle čiré radosti z toho, kým naše děti přirozeně jsou. Proto je hraní s dětmi doma tak zásadní. Když si čas na společnou hru nevyhradíme, přijdeme o nejkvalitnější interakce, které s dětmi můžeme mít, tedy tam, kde se ponoříme do něčeho společně, jako rovný s rovným. Hraní nemá žádný konkrétní cíl. Nabízí prostor bez hodnocení, ve kterém děti mohou jednoduše být, učit se a rozvíjet vlastní přirozenost. Vyhradit si tento čas může být těžké, to sama znám. Manžel Peter proto u nás zavedl rodinné pravidlo: aspoň jednou týdně se všichni musíme zúčastnit něčeho, co nazval jako „povinná rodinná aktivita“ (neboli NOFA, z anglického Non-optional Family Activity). Vyslal tak dětem signál, že hra a společný čas jsou u nás prioritou: ano, tvrdé práce si vážíme, ale vážíme si též společné zábavy. Děti se musejí naučit využívat volného času nejen k odpočinku, ale i k budování vztahů. Naše NOFA už zahrnuly herní večery, pikniky na pláži, cyklovýlety nebo skládání tisícidílných puzzlů. Peter je strategický typ, a tak k NOFA přidal i OFA – tedy „rodinnou aktivitu dobrovolnou“ – aby dětem dodal pocitu svobody. Pomohlo i to, že si děti mohou aktivity samy vybírat. Občas tak hrajeme i videohry, pokud si to některé z dětí přeje. A než se zhrozíte při představě, že byste se museli učit něco o Fortnite: jedna nedávná studie zjistila, že čím častěji spolu rodiny hrají videohry, tím větší míru spokojenosti a blízkosti spolu zažívají. Nejde totiž ani tak o to, co děláte, ale o to, že to děláte spolu, jako jedna rodina.