Kniha SOUROZENECKÉ PASTI německého psychoterapeuta Heinze-Petera Röhra se věnuje konfliktům mezi bratry a sestrami, které nekončí s dětstvím. Sourozenecká rivalita je soupeření dětí o pozornost a uznání rodičů. V dospělosti se z ní často stává vleklý spor nebo mlčení, které trvá roky. Autor tyto vztahy popisuje na kazuistikách ze své praxe a u každé hledá cestu, jak se z nich vymanit.

Žárlivost na sourozence začíná nenápadně. Röhr připomíná pojem, kterým psychoanalytik Alfred Adler označil zážitek prvorozeného dítěte po narození bratra nebo sestry: trauma svržení z trůnu. Dítě, které bylo dosud středem pozornosti, najednou cítí, že ho rodiče milují méně, a navíc si za to přičítá vinu. Konkurenci mezi sourozenci autor považuje za normální. Problém nastává, když se z ní v dítěti usadí přesvědčení o vlastní nedostatečnosti.

Taková přesvědčení Röhr nazývá tajnými programy. Paní F. se na rodinné oslavě po dlouhé době setká se sestrou a během okamžiku v ní vzkypí starý vztek. Mladší sestra byla otcova princeznička a paní F. si celé dětství přála, aby se na ni otec díval stejně. Vztek, který dítě nemohlo obrátit proti otci, se obrátil proti sestře a nakonec i proti ní samé, do pocitu „nejsem hodna lásky“. Pan K. zase vyrůstal se starším bratrem, který byl lepší ve škole a měl uznání rodičů jisté. Jeho tajný program zní „jsem nedostatečný“ a nevymaže ho ani pracovní úspěch. Autor přitom ukazuje i druhou stranu: bratrova povýšenost vyrostla z toho, že otec si přes jeho výkony léčil vlastní sebevědomí. Na pocitu vlastní hodnoty by se tak vyplatilo pracovat oběma bratrům. Postup, jak takové programy rozpoznat a zpracovat, autor podrobně rozvádí ve své dřívější knize Nedostatečný pocit vlastní hodnoty.

Mnoho kapitol se zabývá otázkou, co se se sourozencem dá změnit a co ne. Paní Z. je dávno samostatná a profesně úspěšná, a přesto od starší sestry dostává nevyžádané rady, jako by byla pořád malá. Prosby o rovnocenný vztah nepomohly. Röhr na tomto příběhu vysvětluje jednoduchý princip: chování druhého člověka změnit nemůžete, své vlastní ano. Když se změníte vy, musí na to zareagovat i ostatní. Podobně se trápí paní J., která se odmala starala o pasivnějšího bratra a teď bezmocně sleduje, jak ho ovládá manželka. Autor tu popisuje syndrom nejstarší dcery, tedy roli náhradního rodiče, která v dospělosti přechází v přehnanou odpovědnost a pocity viny. Pro paní J. formuluje dvě věty, které se mají stát novým postojem: „Já za to neodpovídám“ a „Mám právo na svůj vztek“.

Röhr se nevyhýbá ani nejtěžším situacím. Popisuje roli rodinné černé ovce, na kterou ostatní přenášejí vlastní selhání. Věnuje se také sourozencům se závislostí nebo s narcistickou poruchou osobnosti. U narcismu radí udělat si jasno a nečekat na diagnózu, protože narcista pomoc sám nevyhledá. Samostatná kapitola patří sporům o dědictví. Podle autora se devadesát procent těchto sporů odehrává mezi sourozenci a pohání je pocit „přišel jsem zkrátka“, který vznikl už v dětství. Ani vyhraný soud ho podle Röhra neodčiní, protože dědictví nezahojí rány z raného dětství.

Přes všechny tyto obtížné příběhy kniha směřuje ke smíření. Odpustit podle Röhra můžete teprve tehdy, když pochopíte, proč se bratr nebo sestra zachovali tak, jak se zachovali. Odpuštění jen proto, že „je to přece můj bratr“, podle něj vede jen k přizpůsobení. Jako pomůcku doporučuje nenásilnou komunikaci Marshalla B. Rosenberga. Kapitola o smrti v rodině popisuje fáze truchlení a odpovídá i na otázku, zda se lze smířit se sourozencem, který už zemřel.

Kniha je určena dospělým, kteří řeší napjatý vztah s bratrem nebo sestrou, třeba dlouholetou řevnivost nebo spor o pozůstalost po rodičích. Pomůže i těm, kdo sourozenecký konflikt sledují v okolí a chtějí mu lépe porozumět. Röhr píše srozumitelně a bez zbytečného žargonu. Odborné pojmy, které použije, vždy vysvětlí, takže jeho výklad zvládne každý se zájmem o psychologii. Díky kazuistikám a autorově praxi v knize najdou inspiraci také psychoterapeuti a poradci, protože sourozenecká dynamika podle autora v terapii často zůstává stranou.

Na řadu témat Röhr navazuje i v dalších knihách, které v Portálu vyšly česky. Narcismu se podrobně věnuje v knize Narcismus - vnitřní žalář. Závislost ve vztazích, o které tu píše v kapitole Pouta, rozebírá v knize Závislé vztahy.

V závěrečné úvaze se Röhr vrací k vlastní rodině. Jeho děti mu řekly, jak moc se podobá svému bratrovi, a jeho to překvapilo. Sourozenci jsou podle něj zrcadlem, ve kterém poznáváme sami sebe. Kdo dokáže přijmout bratra nebo sestru takové, jací jsou, učí se zároveň přijímat sám sebe.

Z německého originálu Schwierige Geschwisterbeziehungen und wie man sie bewältigt přeložil Petr Babka. Vychází také jako e-kniha.

Ukázka:

Kapitola 7

VYKOŘISŤOVÁNÍ

Paní B. se ujala péče o svou starou matku. Je tím ale přetížena jak emocionálně, tak fyzicky. Sourozenci, bratr a sestra, žijí ve vzdáleném městě a jsou profesně velice vytíženi. Matka je panovačná a projevuje málo vděčnosti za dceřinu obětavost. Naopak: je pořád nespokojená a neustále paní B. kritizuje. Vzdálené sourozence si naopak idealizuje.

Ostatní členové rodiny brali jako samozřejmost, že péči o matku převzala paní B. Bydlela přece blízko a zaměstnána byla jenom na půl úvazku. Bratr a sestra měli dost závažné důvody, aby mohli pro tento úkol vypadat jako zcela nevhodní.

Paní B. vskrytu doufala, že ji teď matka bude konečně akceptovat. Proto s převzetím úkolu souhlasila. Matka ostatně prohlásila, že do domova seniorů v žádném případě nepůjde.

Paní B. už jako dítě cítila, že je pro matku vždycky nedostatečná, že jí nikdy nevyhoví. Nyní však bohužel zjistila, že očekávaná náklonnost, kterou od matky celý život tak postrádá, se nedostavuje. Přestože se o ni obětavě starala, matka projevovala pramálo vděku. Brala jako samozřejmost, že se naplňují její očekávání. Navíc se nedokázala vyrovnat s tím, jak ji reálně omezuje její nemoc, takže byla neustále podrážděná a rozladěná. Vedla nekonečné lamentace nad svým osudem. Nálada se jí ovšem rozjasnila, kdykoli přišli na návštěvu sourozenci paní B. To se z ní hned stala laskavá a klidná osoba.

Paní B. si stále větší měrou připadala využívaná a vykořisťovaná. Pociťovala, že jí pomalu docházejí síly. Nestává se zřídka, že se z pečujících členů rodiny stávají další pacienti. Podle jednoho průzkumu mají pečující členové rodiny hlavně jeden pocit: pocit opuštěnosti. Paní B. připadalo, že je v bezvýchodné situaci. Téměř denně brala medikamenty proti bolestem, které byly očividně psychosomatickou reakcí na přetíženost. Nakonec už nebyla schopna vykonávat svou každodenní práci. Prožívala vyhoření a depresivní rozladu. Její sourozenci dokonce přijeli, aby paní B. povzbudili k pokračování v její činnosti. Nakonec museli pochopit, že už to není možné.

Tento příklad ukazuje, že jde-li o tak náročný úkol, jakým je péče o matku nebo otce, musí to mezi těmi dvěma ladit. Pokud nevládne atmosféra souladu, nelze dlouhodobě očekávat žádné uspokojivé řešení.

V psychoterapii jsem opakovaně prožíval, že se lidé snažili pomáháním a podporou získat lásku a ocenění, které od otce či matky doposud postrádali. Věřili, že když se ujmou péče o ně, zakusí konečně vděčnost a náklonnost. K tomu je třeba říci, že doba, kdy člověk náklonnost rodičů potřeboval, je už pryč. V tom se nedá nic dohnat. Je zcela pochopitelné, že se člověk snaží zbavit starého ostnu nemilovanosti. I na příkladu paní B. však vidíme, že role v rodině trvají. Popelka zůstane popelkou, oblíbenec zůstane oblíbencem. Popelce nezbývá, než aby se sama napřímila.

V některých případech je třeba říci, že péče o člena rodiny prostě není možná, jako zde u paní B., která se marně tak poctivě snažila. Stálo ji to zdraví. Typickými symptomy přetíženosti jsou bolesti hlavy, bolesti zad a obtíže gastrointestinální soustavy. I sourozenci musejí pochopit, že je to nepřijatelné, a snažit se o jiné řešení. Všechno je jednodušší, když je mezi lidmi svornost. V psychoterapii jsem stále znovu prožíval, jak péče o člena rodiny vedla k přetíženosti a stala se např. základem pro chorobnou závislost. Když má člověk pocit, že je bezbranně vydán všanc přetěžující situaci, může ho to dovést k tomu, že sáhne po něčem uklidňujícím, třeba po alkoholu nebo medikamentech. Účinky těchto prostředků brzy slábnou, neboť senzory v mozku, kde jed působí, se znecitlivují. K dosažení kýženého účinku musí člověk stále zvyšovat dávky. K závislosti už je potom jenom krůček, neboť člověk nad návykovou látkou ztrácí kontrolu. Většinou je potom nutná stacionární odvykací terapie. Závislost na sedativech, např. na benzodiazepinech, se ustavuje rychle a radikálně. Už po týdnu užívání nastává zesílení symptomů, kvůli nimž člověk vlastně začal daný prostředek užívat. Odvykání od sedativ může trvat velmi dlouho a v mnoha případech je neúspěšné. Zkušenost bohužel ukazuje, že pacienti mnohdy nevydrží muka detoxikace. U starších lidí může v důsledku užívání sedativ docházet ke zhroucení, takže pak nemusejí být schopni postarat se o sebe. Proto by lidé měli brát opravdu vážně varování před užíváním benzodiazepinů, i když jim je lékař předepíše. Barbituráty, což je jiný typ sedativ, na něž rovněž snadno vzniká závislost, jsou silně jedovaté – už mírné předávkování může být smrtelné. Též opiáty mají vysoký potenciál vzniku závislosti.

V jiných případech je domácí péče docela dobře možná. Jsou i tací lidé potřebující péči, kteří dokážou ocenit, jak se o ně někdo stará, projevují vděčnost a snaží se chovat ohleduplně. Já sám jsem to zažil v rodině. Můj děda se dožil 96 let. Svůj čas prožíval vždy v rodině, kde ho všichni měli rádi. Markantní bylo jeho laskavé a skromné chování. Všichni ho respektovali a brali ho jako velké obohacení rodinného života. Když zemřel, zavládl velký smutek a všichni ztrátu oplakávali.

Sourozenci, kteří se na péči přímo nepodílejí, by měli dávat pozor na možnost přetíženosti pečující sestry (těmi, kdo přebírají péči, jsou dosud obvykle ženy) a v pochybnostech jí podle svých sil pomáhat a být jí oporou. Samozřejmě má smysl ulevovat pečujícím osobám od jejich práce. V ideálním případě je péče o rodiče společným úkolem všech sourozenců.

Tak tomu nakonec bylo i v případě paní B. Její sourozenci pochopili, že je toho na ni moc, a společně se jim podařilo přesvědčit matku o nutnosti jejího umístění v domově pro seniory. Typické je, že v paní B. vyvstaly pocity viny. Měla za to, že selhala. Sourozenci se ji snažili pocitů viny zbavit. Ale těch se člověk zbaví jedině tak, že to udělá sám. K tomu je nezbytné akceptovat vlastní hranice. A pomáhá samozřejmě také střízlivý, logický lidský rozum, který říká, že jsou i věci, které nezměníme.

 Děti jsou zásadně povinny postarat se o obživu rodičů. Požadavky mohou vyvstat, když je nutné umístit otce či matku v příslušném ústavu. Pokud náklady na tamní péči přesahují finanční možnosti rodičů, podílejí se na úhradách děti. V tom může být konfliktní potenciál, když se sourozenci například nedokážou dohodnout a některý z nich se cítí znevýhodněn.

 SHRNUTÍ:

Když začnou rodiče potřebovat péči, znamená to často velkou výzvu pro jejich dospělé děti. Vyřešení problému je jednodušší, když sourozenci bydlí blízko, víceméně spravedlivě si rozdělí úkoly, každý z nich cítí odpovědnost a přispívá svým dílem. Většinou cítí povinnost spíše dcery než synové. To je třeba změnit.

***