Co tedy mohou pedagogové od knihy Učitelské vyhoření očekávat? Zorientují se ve vyhoření, zjistí něco o sobě a uvidí, že se syndromem vyhoření lze případně něco dělat. Autoři nabízejí praktické nápady na autodiagnostiku, prevenci a intervenci, ale i trochu podstatné teorie.

V knize vycházejí z klíčových českých a zahraničních poznatků o učitelském stresu a vyhoření i z vlastních praktických zkušeností. Hlavním zdrojem dat je nejnovější a největší český výzkum syndromu vyhoření mezi vyučujícími na základních školách, který uskutečnil autorský tým (ve spolupráci s dalšími odborníky a odbornicemi) po roce 2015. Díky němu máte možnost se dozvědět, co v současné době vyučující reálně trápí a s jakým rizikem vyhoření se potýkají, a následně s tím porovnat svou vlastní zkušenost.

Celkem dotazník vyplnilo 2 394 vyučujících ze základních škol z celé České republiky. Z toho bylo 85 % žen a 15 % mužů. Vyučujících z prvního stupně bylo 41 %, z druhého stupně 36 % a 23 % učí na obou stupních.

Ukázka č. 1:

2.2 Cesty k vyhoření

Konkrétní podoba projevů závisí na tom, jaké je pozadí syndromu vyhoření u jednotlivých osob. Obecně platí , že vyhoření nastává v důsledku dlouhodobého a silného stresu. Ovšem lidé se liší v tom, proč pociťují stres. Nemáme teď na mysli konkrétní zdroje stresu, tedy zda někoho rozhodí spíše drzí žáci, nepříjemní kolegové, nebo špatné pracovní podmínky. Máme na mysli celkové životní konstelace, v kterých se odehrává vývoj směrem k vyhoření. Na základě našeho vlastního výzkumu a částečné inspirace v zahraniční studiích (např. Stock, 2010; Frydenberg & Reevy, 2011) rozlišujeme tři základní scénáře: 1) od nadšení k vyhoření, 2) únava materiálu a 3) trvalý nesoulad. Blíže jsou jednotlivé cesty na konkrétních příkladech popsány v kapitole 6.

„Od nadšení k vyhoření“ je označení pro cestu původně velmi aktivních učitelů či učitelek, kteří přichází do školství s velkými ideály a plány na to, co vše změní a prosadí, jak skvěle budou učit a jak pěkné vztahy budou mít se studujícími i s kolegy. Zpočátku jsou pro povolání velmi nadšeni a vykonávají jej s obrovským nasazením. Avšak po určité době, kdy se jim nedaří své ideály naplňovat, ztrácí iluze a dostavuje se frustrace. Ta může přejít v apatti a následně ve vyhoření. Podle této tradiční představy jsou základem vyhoření nepřiměřená očekávání a „přepálení“ začátku kariéry, kdy je do ní investováno příliš mnoho energie, aniž by člověk měl zdroje pro dočerpávání sil z dalších životních pilířů.

„Únava materiálu“ je označení pro cestu učitelek a učitelů s přiměřeným nasazením a s dostatečně kvalitními výkony, kteří ale v důsledku příliš dlouhé doby v povolání začínají cítit úbytek sil, a to zvláště ve vztahu k novinkám, kterým by se měli stále přizpůsobovat. Vzpomeňte si na učitelku Bohumilu z našich příběhů (viz kapitola 1). Těmto lidem by vyhovovalo pokračovat ve své práci, pokud by si nemuseli osvojovat nové znalosti a dovednosti. Je pro ně zatěžující, že se musí učit pracovat s interaktivní tabulí, seznamovat se se speciálními vzdělávacími potřebami a jejich pozadím, řídit se novými vyhláškami a předpisy, vybírat mezi novými učebni cemi a učebními pomůckami atd. Mají pocit, že zvládat všechny novinky přesahuje jejich aktuální schopnosti a síly.

„Trvalý nesoulad“ je označení pro cestu lidí, kteří sice působí v učitelství, ale neměli by. Není to pro ně vhodné povolání. Mohou mít sice různé skvělé schopnosti , které se ale nehodí právě pro učitelství. Někteří možná nemají dostatečnou autoritu a trpělivost nutnou k jednání s dětmi, jiní potřebují mít události pod kontrolou a nejsou dostatečně odolní vůči změnám, další nezvládají vysokou hlučnost a hektičnost škol… To znamená, že jim nevyhovují takové charakteristiky učitelství, které k němu nutně náleží. Aniž by ještě došlo ke kumulaci výrazně náročných situací, je pro ně učitelství vyčerpávající, ale z různých důvodů se do něj dostali a působí v něm. Určitě v tomto popisu poznáváte učitelku Danu z našich příběhů (viz kapitola 1).

Syndrom vyhoření představuje v pomáhajících profesích velké nebezpečí, ale přesto z něj není třeba dělat strašáka. Zní to paradoxně? Když člověk směřuje k syndromu vyhoření a uvědomí si to, nebo mu již dokonce podlehl, ale začal s ním bojovat, získal tím příležitost něco ve svém životě změnit. Přenastavit věci, které nefungovaly dobře. Když tuto příležitost využije, může ze syndromu vyhoření (stejně jako z jakékoli jiné krize) vyjít posílený – s jasnější představou o svých prioritách a s hlubší sebereflexí. V této knize vám nabízíme kapitoly 2–6, prostřednictvím kterých získáte přesnou představu, co učitelské vyhoření je a jak k němu dochází, abyste jej u sebe dokázali sami dobře rozpoznat. A v kapitole 7 ukážeme konkrétní techniky, které můžete použít jako prevenci (abyste se syndromu vyhoření vyvarovali) a jako intervenci (abyste se z něho dokázali dostat).

Vedle dotazníkového šetření byly součástí výzkumu případové studie. Případová studie představuje komplexní studium jednoho případu, v našem případě učitelského sboru jedné školy. Celkem se do případových studií zapojilo 12 základních škol, z nichž pět bylo z velkých měst, tři ze středně velkých měst, dvě z malých měst a dvě z vesnic.

Ukázka č. 2:

8.3 Stavební kameny spokojené profesionality

V této poslední části shrneme, co nám vyplynulo o rozdílech mezi vyhořelými a spokojenými vyučujícími. Není to vyčerpávající seznam znaků, kterými můžeme definovat hranici mezi těmito dvěma skupinami. Na spokojené profesionály jsme se podívali jako na domy. Které z jejich profesních principů jsou základními stavebními kameny, díky nimž drží dům pohromadě?

     Profesionálem se člověk nerodí, tím se stává. Jako v každé profesi potkáte i v učitelství mimořádné talenty – lidi, kteří jsou učiteli každou buňkou svého těla. Ale většina vyučujících má „jen“ dobré dispozice a musí je cíleně rozvíjet, aby se stali kvalitními profesionály. Takoví jsou pak mnohdy ve školách přínosnější, protože jsou pro žáky skvělým vzorem v tom, že je třeba na sobě pracovat. Práce na sobě se rozpadá do tří, vzájemně se prolínajících oblastí – v první jde o to, jak prohlubovat poznání sebe samého jako osobnosti a jako učitele, v druhé o zvyšování sebereflexe a ve třetí o doplňování potřebných poznatků a kompetencí. Pozornost je třeba věnovat všem třem.

     Důvěra v kolegy otevírá cestu. Žádní vyučující, zvláště na druhém stupni ZŠ a SŠ, nemohou být ve své práci úspěšní, pokud by byli zcela izolovaní od zbytku pedagogického sboru. Školy jsou příliš složité organismy a žáci potřebují cítit, že vyučující (byť jsou každý trochu jinou osobností) táhnou za jeden provaz. Úspěšná výuka vyžaduje spolupráci mezi učiteli. Kolegiální vztahy jsou navíc zdrojem opory, pomoci, inspirace, zastání, zábavy, nových obzorů… Dobré vztahy s kolegy a s vedením jsou účinnou ochranou proti syndromu vyhoření.

     Učitel je profesionální průvodce, nemusí být eskamotér ani varietní umělec. Ve škole učitele sytí především samotní žáci a práce s nimi, pokud se daří. Někteří žáci jsou ale nároční a zdá se, že současné generace a realita tříd složených z dětí s velmi rozdílnými vzdělávacími potřebami dokonce vyžaduje vyšší nasazení. Spokojenosti vyučujících může výrazně pomoci, pokud si uvědomí svou odpovědnou roli zprostředkovatele vzdělání, ale zároveň odmítnou být bavičem. Výuka má dítě motivovat, ale nemusí být za každou cenu zábavná. Učitelé si také mohou přiznat, že ne všechny emoce, které v nich děti vyvolávají, jsou vždy pozitivní.

      Rodiče nejsou zákazníci ani problém. Vztahy s dětmi vyučujícím mnohdy komplikují rodiče, kteří do školy nějakým způsobem intervenují. Spokojený učitel většinou není ve vleku událostí, a proto i vztahy s rodiči má ve svých rukou. Je přátelský, a zároveň klade hranice, drží „otěže“ procesu. Problémy s rodiči řeší ihned, neodkládá je. Pokud se cítí v ohrožení, vyhledá pomoc kolegů či vedení. Chybovat je lidské. Spokojený učitel chyby nezapírá, reflektuje je s ostatními profesionály, před rodiči se však neobhajuje a necouvá. Je naopak transparentní, říká svým žákům i jejich rodičům, co chce a co od nich žádá, jeho hodnocení je srozumitelné.

      Nebrat si věci osobně. Z osobního hlediska je obrovskou profesní devizou schopnost reflektovat ruku v ruce s uměním nebrat si věci osobně. Spokojené učitelky či učitelé nejsou závislí na ocenění od okolí, pěstují si vnitřní sebedůvěru, self-effi cacy, která se s věkem prohlubuje. Jsou původcem děje, aktivním spolutvůrcem (výuky, ducha školy, vztahů s lidmi v ní). Učitelská profese naplňuje jejich přání, potřeby a cíle. Nestali se učitelem ani omylem, ani z donucení. Svou práci zastávají dobrovolně, z vlastního rozhodnutí. Je to obtížná profese, ale spokojený pedagog či pedagožka si udržuje odstup a cítí se užitečný/á.

      Být maratoncem spíše než sprinterem. Být učitelem znamená spíš běhat maraton než sprint. A jako každý běžec na dlouhé tratě o sobě učitel ví, že školní rok má rozjezdy, kopce i cílové rovinky. Dobrý běžec o sebe pečuje v kontextu vědomí svých silných stránek a limitů. Drží hranice, jejichž překročení by mohlo ohrozit jeho profesionalitu. Hospodaří s energií a zdravím, relaxuje, má čas pro své zájmy a umí říct ne. A tím dělá službu druhým, svým žákům a kolegům, ale i své rodině, protože se udrží svěží a „příčetný“, nevyhoří. Spokojený učitel je bojovník proti chaosu, ale neomezuje svobodu. Přináší řád a tím dělá bezpečí pro sebe i své žáky, ale pravidla nejsou příliš úzká a rigidní.

      Stanovit si priority a hranice. Spokojený profesionál je realista. Ví, že přijdou těžší období a konflikty, a přemýšlí proto o svých prioritách a hranicích. Drží balanc mezi únavou a zkušeností během školního roku i v celé profesní kariéře. Poučí se ze zkušeností těch, kteří přežili krizi, a dlouhodobě pracuje na vztahu k sobě. Ti, kdo krizí propluli, se dnes jeví jako ti nejspokojenější učitelé: Mají na sebe reálné nároky a dokážou sami sebe ocenit. Jsou aktivními spolutvůrci vlastní profese. Anebo jsou to lidé, kteří učitelskou profesi opustili. Učitelství je náročné a není pro každého. Jako lékař musíte počítat s tím, že se nevyhnete pohledu na krev, jako učitel musíte počítat se stresem. Pokud větší zátěž nesnesete, možná je lepší rozhodnout se pro jinou profesi.

      Čas nezastavíme – zralé víno kysne, nebo nabírá na kvalitě. Kromě všech výše zmíněných proměnných vstupuje do hry také čas. Můžeme být sebevědomým pozitivně laděným profesionálem, držet si hranice, ale přesto v průběhu učitelské kariéry nastanou období, která jsou potenciálně rizikovější. Pro každého jsou složité začátky. Po určité době se vyučující dostávají na úroveň, kdy si již jsou vědomi svých kvalit, vědí, co chtějí učit a jak. Krizovým momentem ale může být okamžik prozření, „šoku z praxe“, kdy nadšeným „srdcařům“ mohou „dojít baterky“. O některých věcech již ztratili iluze a učí se s tím žít, učit kvalitně dál. Třetím milníkem je, když po 25 letech v praxi začnou docházet síly, přichází „únava materiálu“. Životní zkušenost je devizou, ale pracovní tempo se snižuje. Tyto fáze jsou přirozené, dějí se v různé intenzitě všem učitelkám i učitelům. Spokojený profesionál s nimi počítá.

Autorský tým ve složení doc. PhDr. Irena Smetáčková, Ph.D., prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc., PhDr. Ida Viktorová, Ph.D., PhDr. Veronika Pavlas Martanová, Ph.D., PhDr. Anna Páchová, Ph.D. a PhDr. Veronika Francová, Ph.D., pracuje na katedře psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Od roku 2015 se systematicky věnuje výzkumu učitelského vyhoření.

Knihu Učitelské vyhoření koupíte na našem e-shopu.