Kniha V zoo mě to stále baví je součástí edice pro první čtení, vhodná zejména pro děti 1. a 2. třídy základní školy. Díky jednoduchému textu, krátkým kapitolám a názorným ilustracím pomáhá rozvíjet čtenářské dovednosti i chuť objevovat nové příběhy. Kniha navazuje na předchozí knihu autorky Evy  Horákové V zoo není žádná nuda a má stejného hlavního hrdinu, chlapce Huga, jehož tatínek pracuje v zoo jako veterinář. Kniha obsahuje 11 kapitol o 10 zvířatech. Každému zvířeti je věnována jedna kapitola. Děti se tak seznámí s frčkem, ježurou, pávem, lvem, pštrosem, potkanem, bodlokem, holubem, veverkou, sojkou a tučňákem, přičemž příběhy se částečně opírají o skutečná fakta o zvířatech (pohyb frčka po písku, symbolika páva, chování pštrosích rodičů, potkanů či tučňáků, podoba těla zvířat atd.).

Kniha je ilustrována Michaelou Bergmannovou. Ilustrace jsou povedené, přesně odpovídají věku a charakteru knihy.

Kniha je vhodná nejen pro začínající čtenáře, ale může sloužit např. jako večerní čtení pro mladší děti.

UKÁZKA

Pávice Šiva

Pávice Šiva žila v daleké zemi na druhém konci světa, v zemi, která se jmenuje Indie. Žila v hlubokých listnatých lesích, až na samém konci království Kalinga. Spokojeně se procházela mezi stromy. Dělala si, co chtěla. Když byla ospalá, spala. Když měla hlad, uzobla rostlinku nebo sezobla hmyz. Když se Šiva nechtěla ani procházet, když se jí nechtělo ani jíst, ani spát, tak prostě nedělala nic. Jenže právě to nicnedělání Šivu vůbec nebavilo. A tak se jednoho dne rozhodla, že se vydá prozkoumat druhý konec  

království Kalinga.

Připravila si svoji nejhezčí kabelku (pávice jsou přeci jenom parádnice) a do ní si dala krásně zdobenou krabičku s pěti semínky uvnitř, to kdyby měla cestou hlad. Pak si dala do kabelky růžový hřebínek, aby si mohla načesat na své hlavě korunku.

Nakonec přidala do kabelky zrcátko, aby viděla, jestli je pěkně upravená a sluší jí to. Naposled se rozhlédla kolem sebe a vydala se na cestu.

Po třech dnech cesty, kdy už v krabičce nezbylo ani jedno semínko, došla ke krásné zdobené bráně. Sedla si přímo před bránu a žasla. Za bránou stál nejkrásnější zámek, jaký kdy Šiva viděla. No, ona vlastně dosud žádný zámek neviděla. Ale ohromená byla, to tedy ano. A co teprve tehdy, když se za bránou objevil nádherný vznešený páv. Páv zřetelně zakřičel, to aby Šiva věděla, kdo je tady pán, roztáhl ocas a pomalými ladnými kroky se blížil k bráně. Šiva očekáváním ani nedýchala. I ona roztáhla svá pera na ocase a protřásla s nimi, až oka na jejich koncích vesele mrkala. Ještě si stihla učesat korunku, ještě se stihla podívat do zrcátka, jak jí to sluší, ještě stihla nadšeně zakřičet, a ještě by toho stihla určitě víc, kdyby v tom okamžiku nezačalo pršet. Pršelo stále víc a víc, až lilo jako z konve. V tom dešti vyšel ze zámku princ Ašáka a zavolal mocným hlasem na zámeckou stráž: „Otevřete bránu a uvítejte pávici Šivu. Je to vznešená pávice, která dokázala naší velice suché zemi svým křikem přivolat blahodárný déšť.

Ode dneška bude žít Šiva v našich zámeckých zahradách společně s naším pávem Adaírem.“

A jak princ Ašáka řekl, tak se i stalo. Šiva a Adaír žili společně v zámecké zahradě. A protože v sobě našli vzájemné zalíbení, stali se Šiva a Adaír symbolem lásky, slávy a vznešenosti. A páv, ten krásný, sebevědomý a obdivovaný pták, se už navždy stal symbolem víry v dobré konce tam v daleké zemi na konci světa. V zemi, která se jmenuje Indie.

Z výletu jsme se vrátili docela pozdě, tak jsem ani moc neprotestoval, když mě maminka hnala do postele. Lípla mi pusu na dobrou noc. Z vlasů, které měla svázané do uzlu, jí vypadl pramínek a zašimral mě na tváři.