„Co mě teď zaráželo, byl nepopiratelný fakt vysloveně obrovských rozdílů mezi introverty navzájem a extraverty navzájem. Byly to rozdíly tak velké, že jsem začal pochybovat, jestli jsem to vůbec viděl správně. Odstranit tuto pochybnost si vyžádalo skoro desetiletou práci pozorování a porovnávání" (Jung, 2020, 510).

Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o psychologii, jistě někdy slyšel o Carlu Gustavu Jungovi a jeho teorii introvertního a extravertního zaměření. V knize Psychologické typy, která poprvé vyšla už v roce 1921, a která je často označována za Jungovo nejvýznamnější dílo vůbec, však naleznete mnohem více než pouhý popis introvertně a extravertně zaměřených lidí. Jedná se o velmi obsáhlou publikaci, ve které Jung mimo jiné popisuje, jak se tyto psychologické typy projevovaly v antických a středověkých duchovních dějinách, v básnictví, estetice, nebo moderní filozofii. Čtenář se zde dozví, jak například souvisí středověký realismus a introverze, proč byl antický teolog Órigenés typickým představitelem extravertního typu, nebo jak s těmito typy souvisí Nietzscheho pojetí apollónství a dionýství. Těmto pohledům do historie Jung věnuje větší polovinu knihy. V druhé části pak již předkládá vlastní teorii typů – kromě extraverze a introverze definuje čtyři možné funkce vědomí, jejímiž kombinacemi s introverzí a extraverzí vzniká osm základních psychologických typů. V závěru této části předkládá také užitečný a obsáhlý slovník pojmů a jejich definic, které mohou pomoci s orientací a lepším pochopením Jungových teorií. Přiznám se, že osobně jsem měl z knihy rozporuplné pocity. Jedná se o pozoruhodně obsáhlé dílo, kterým se Jung bezesporu zapsal do dějin psychologie. Kniha je nabitá obrovským množstvím informací, zajímavých zamyšlení a pohledů do historie, nejedná se však o jednoduché čtení. Občas jsem se v Jungových myšlenkách ztrácel a často jsem musel celé pasáže číst několikrát, abych pochopil jejich význam. Některé odkazy a reference je bez předchozí znalosti daných historických osobností a událostí obtížné pochopit. Druhá část knihy, kde se Jung věnuje vlastní teorii psychologických typů, je již „stravitelnější“ a může dobře posloužit např. ke studijním účelům a k bližšímu pochopení Jungovy typologie. Knihu jako celek doporučuji spíše pokročilým čtenářům, kteří se o Jungovo dílo více zajímají a chtějí proniknout opravdu do hloubky. Z důvodu vysoké náročnosti a místy nepřehlednosti knihu hodnotím třemi hvězdičkami.

V případě nejvyšší nouze se dá Jung vždycky použít jako dobré a kvalitní zatěžkávadlo, ale pšt! Víte co, mě neskolí demence, ale cca v šedesáti infarkt, protože proti němu žádné preventivní kroky nepodnikám. Což bych rozhodně měla, zamyslím se nad sebou – hluboce. Psychologie je mou amatérskou vášní. Proč jsem studovala ekonomku? Na to se mě neptejte, prostě to tak bylo a nazdar. Nicméně mít koníčka není zlé, jen děda si občas posteskne, že v přízemí jsem měla bydlet já, protože každý strop má svou nosnost. Tím nenaráží na mou váhu, nýbrž na váhu mých knih!

Tuto knihu přezdívám intelektuální výzva a stydím se, protože než došlo na recenzi, mám ji doma déle než tři měsíce. Ono, co si budeme povídat, je to jedna z nejobsáhlejších publikací od Portálu a nejen, že má krásnou obálku a něco váží, je i pořádně objemná co do vědomostí a informací. Proto trvalo, než jsem se jí probrala. Chtělo to svůj čas a dost trpělivosti. Na rozdíl od beletrie – a to už opakuji poněkolikáté – nejde o publikaci, kterou slupnete na počkání. Vyžaduje vaši plnou pozornost, neunavenou a bystrou mysl plus touhu něco se naučit a dozvědět.

Obrázky byste v Psychologických typech hledali opravdu marně. Žádné tu nejsou. Jen text, text a zase text. Jak pravil Sheldon Lee Cooper v mém oblíbeném seriálu Teorie velkého třesku: „A je to právě tam, ve starověkém Řecku, kde náš příběh začíná…“ Ano, laicky se dá říct, že fyzika, psychologie, filozofie a další mají své kořeny ve starověkém Řecku. A proto i tady zazní spousta řeckým jmen a děl. Zejména pasáž, kde Jung porovnává Spittelerova Prométhea s Goethovým pro mě byla lepší než ty nejdražší prášky na spaní. Opravdu těžká část, speciálně pro amatéra.

„…Nato James přechází k charakterizaci dvou temperamentů. Jako můžeme rozlišovat ve sféře mrav a životních zvyklostí lidi konvenční a nenuceně se chovající, v politickém ohledu lidi věřící v autoritu a anarchisty, v krásné literatuře akademiky a realisty, v umění klasiky a romantiky, tak jsou, myslí si James, ve filozofii dva typy, totiž racionalista a empirik. Racionalista vzývá abstraktní a věčné principy. Empirik je milovník faktů v celé jejich neupravené rozmanitosti. Jakkoli se nikdo neobejde bez faktů ani bez principu, přece jen jsou zaujímána zcela rozdílná hlediska podle toho, jestli se váha přesouvá na jednu, nebo druhou stranu…“

Ale nebojte se, jsou tu záživnější a poutavější části! Dozvíte se například, kdo je idealista a kdo realista. Jak se projevuje introvertní žena a jak muž. Obecně celá pasáž desátá Obecný popis typů je ta nosná, kvůli které jsem si knihu vybrala. Naopak Problematika typů v básnictví může být pro laika vražedná, protože nudou upadne do kómatu. Což decentně přeháním, ale snad si rozumíme.

Z pohledu laika, amatéra (budu si muset dohledat, zda jde o synonyma či nikoli) vám tedy mohu říct následující: Neinvestujte do knihy, pokud vás psychologie nezajímá. Pokud se nechcete probírat obsáhlým textem a filtrovat to, co vás zajímá a to, co vás naopak nechává chladnými. Carl Gustav Jung je pojem a v knihkupectví si jeho knihu určitě nekoupíte omylem. Budete po ní cíleně pátrat a já vám to vřele doporučuji, i když se o psychologii zajímáte jen z rychle jedoucího vlaku (okrajově). Hodnocení… no, to je taky nápad. Laik hodnotí profi bichli jak hrom. Co vám budu povídat… plný počet. Co bych vytkla, když jsou odstavce, ze kterých se mi málem zavařil mozek? A naopak části, které jsem hltala, až jsem se sama divila? Pokud chcete odbornou recenzi, rozklikněte si na webu Portálu u knihy přesně tuto „záložku“ a bude!

„…Komplexy jsou evidentně cosi jako méněcennosti v nejširším smyslu, k čemuž musím okamžitě poznamenat, že komplex či „mít komplexy“ neznamená rovnou méněcennost. To jen znamená, že existuje cosi nesjednoceného, neasimilovaného, konfliktního – snad překážka, ale také popud k většímu úsilí, a tudíž možná dokonce nová možnost úspěchu. Komplexy jsou v tomto smyslu tedy vysloveně ohniska či uzlové body duševního života, které bychom neradi postrádali, a dokonce chybět nesmějí, protože v tom případ by se duševní aktivita fatálně zastavila. Označují však něco nevyřízeného v individuu, místo, kde individuum alespoň prozatím utrpělo porážku, kde něco nedokázalo přestát nebo překonat, nepochybně tedy slabé místo v každém významu toho slova…“

Sto let poté, co vyšla v Curychu poprvé kniha Psychologische Typen, mají čeští čtenáři možnost seznámit se s jejím obsahem ve svém rodném jazyce. Tento fakt je o to cennější, že do revoluce v roce 1989 bylo vydávaní Jungových děl v naší zemi zakázáno. Carl Gustav Jung, švýcarský psychiatr, představitel tzv. analytické psychologie a současník Sigmunda Freuda je jedním z nejvýznamnějších hlubinných psychologů. Je známo, že jej Freud nazval "korunním princem" psychoanalytického hnutí, ale i to, že s ním ani ne deset let poté přerušil kontakty kvůli řadě názorových rozporů, týkajících se např. libida, nevědomí, či toho, jak jsou psychické děje ovlivňovány zaměřeností na cíl a budoucnost.

Ve své rozsáhlé knize Psychologické typy, kterou velmi erudovaně přeložil do češtiny především Petr Babka, předkládá Jung čtenářům detailní pohled na to, jak se jeho známá teorie typů utvářela v průběhu cca 20 let na základě jeho psychiatrické a neurologické praxe. Projevuje se v ní jeho zaměření na filozofii, ale i jeho široký kulturní přehled, který se týká jak důkladné znalosti děl antických a středověkých autorů, tak také řady náboženských systémů i moderní filozofie. V prvních devíti kapitolách nám představuje přítomnost extravertních a introvertních rysů u různých filozofů, náboženských představitelů, básníků či literárních postav a své předpoklady dokládá řadou citátů, srovnání i interpretací děl vybraných autorů. Otevírá mnohá historická i náboženská témata (spor u univerzálie, eucharistii, význam symbolu v čínské filozofii apod.), ale dostává se také k problematice typů v psychopatologii, estetice, biografie či moderní filozofii. Spolu s autorem proniká čtenář ve zmíněných devíti kapitolách také do literárních děl či obecných typů několika autorů (např. Goethe, Schiller atd.). V řadě literárních pramenů, které hojně cituje i v dlouhých pasážích, nachází podklady pro své úvahy o extraverzi a introverzi, ale nevyhýbá se ani kritickému hodnocení a projevení nesouhlasu, např. pri kritice Jordanových typů.

Desátá kapitola nám pak přináší rozpracovanou teorii Jungových osmi základních typů, přičemž základ tvoří dvojice obecných typů zaměření (introverze a extraverze) a potom čtveřice funkčních typů, typu myslivého, citového, percepčního a intuitivního. Jung zde velmi podrobně popisuje jak obecné typy zaměření, tak i jednotlivé racionální funkce (myšlení, cítění) a funkce iracionální (percepce, intuice), včetně různých kombinací, které mohou vzniknout či se navzájem vylučují. Předkládá čtenáři také svá zjištění týkající se zastoupení jednotlivých funkcí ve vědomí a nevědomí a objasňuje, jak náročné je jejich rozpoznávání u druhého člověka a jak důležitý je nejen objektivní pohled, ale také vnitřní vnímání sebe sama u posuzovaného subjektu. Dále se zde věnuje také tématu archetypů a symbolů.

Jako přínosnou vnímám také 11. kapitolu, v níž Jung vysvětluje svou interpretaci základních pojmů (abstrakce, asimilace, identifikace, individuace, libido, méněcenné funkce apod.). Následuje doslov, v němž autor vysvětluje, že se pokoušel předvést čtenáři barvitou škálu mnoha možností utváření názoru, zdůraznit, že svět nelze pochopit pouze intelektem a ukázat, jaké chyby se dopouštíme, pokud psychiku druhého člověka hodnotíme na základě té vlastní. Následují přílohy obsahující 4 Jungovy přednášky věnované tématu psychologické typologie, v nichž jsou autorovy názory stručně shrnuty. V závěru knihy najde čtenář ještě fundovaný doslov prof. Plhákové, která zasazuje Jungovy teorie do širších souvislostí, včetně nejnovějších vědeckých poznatků. Dílo Psychologie typů je knihou pro náročného čtenáře, kterému jsou blízké filozofické, historické, umělecké či spirituální úvahy, nicméně patří především do oblasti psychologie, kterou osobnost jejího autora výrazně ovlivnila.