Aby se o psychoterapii hovořilo jako o úspěšné, musí dojít k jakékoliv i třeba jen drobné změně v našem životě. Autorka knihy Psychologický rádce do zběsilých časů aneb Mějte všech pět pohromadě Philippa Perry v tomto případě kýžené změny rozčlenila do čtyřech hlavních oblastí a zároveň tak nazvala i jednotlivé kapitoly své knihy. Jde o „sebepozorování“, „vztahy k ostatním“, „stres“ a poslední „osobní narativ“.

Sebepozorování nám pomáhá přistupovat ke všemu vstřícně a bez odsuzování.  Díky rozvíjení této schopnosti pak následně dosahujeme i lepšího sebeuvědomění.

Kapitola Vztahy k ostatním se věnuje druhým lidem v našem životě. Jako ve všem i tady platí, že kvalita vítězí nad kvantitou, že můžete mít pár kvalitních, oboustranně obohacujících vztahů. Autorka zde zmiňuje důležitý fenomén projekce. Možná nás na druhých štve to, co nás štve na nás samých. A možná ne. Je ale dobré přemýšlet o motivaci a taky o kulturním pozadí lidí, se kterými se potkáváme.

Třetí kapitola se konečně dostává k tomu, co nás dnes ve zběsilých, šílených časech trápí. Stres. Ten je do jisté míry fajn, ale pokud nás zavalí, je to poněkud … stresující. Autorka radí, abychom v takových situacích aktivně neunikali k různým pasivním relaxacím, ale spíše volili ty aktivní, kam řadí např. čtení, malování, nebo zkoušení a objevování nových aktivit, které nás alespoň trochu vyvedou z naší komfortní zóny.

Poslední kapitola pojednává o příbězích. A to je vlastně něco, co nás na druhých zajímá nejvíc. Autorka radí, abychom byli otevřeni především pozitivním příběhům, přitom ovšem neradí něco, co známe jako toxickou pozitivitu. Hledat na lidech a věcech kolem sebe spíše ty světlé stránky nám život přinejmenším trochu rozjasní, odlehčí. A možná nám ty dobré příběhy pomohou v nouzi.

Závěr knihy nás nenechá usnout na vavřínech seberozvoje, ale je plný různých mentálních cvičení. Díky nim poznáme své silné stránky a docílíme tak udržení si všech pěti pohromadě.

Z anglického originálu The school of life – How to stay sane přeložila Petra Diestlerová

UKÁZKA

Vztahové obtíže: případové studie

Osamělost a zklamání ve vztazích lze zmírnit, pokud si začneme lépe uvědomovat způsoby, jak jednáme, a učiníme kroky k tomu, abychom prožívali a chovali se jinak. Následující dvě případové studie ukazují, jak to lze provést.

Zara

Zara měla chaotický přístup ke vztahům. Nedokázala se s partnerem cítit bezpečně a ze zvyku sabotovala své milostné vztahy hned v rané fázi tím, že na základě svých pocitů jednala, místo aby je nejdříve pozorovala a poskytla si šanci zvolit si, jak se zachová. Bylo jí osmadvacet a přála si najít někoho, s kým by mohla strávit zbytek života. Když začala se sebepozorováním, povšimla si ve svých vztazích jistého vzorce a zapsala si tento vzorec do deníku.

1. Vybrala si někoho, kdo byl pohledný nebo okouzlující.
2. Při nejbližší příležitosti se s ním vyspala.
3. Po sexu cítila, že je do něj zamilovaná.
4. Začala na něm příliš „viset“ a příliš často mu volala.
5. Vztah odumřel, obvykle po pár měsících.
6. Měla zlomené srdce.

Tohle byla ta past, zvyk, vzorec – ať už tomu chcete říkat jakkoli –, kde Zara uvízla.

Rozhodla se a stanovila si pro sebe pár pravidel. Až se objeví nový muž, za a) nepůjde s ním do postele, dokud mezi nimi nevznikne vztah, a za b) nebude se dožadovat jeho pozornosti, i když bude cítit, že ji potřebuje.

Po nějaké době se Zara ve večerní škole seznámila s mužem, který měl zjevně zájem se s ní spřátelit. Automaticky nepředpokládala, že se to vyvine v milostný vztah, ale rádi spolu trávili čas a jednou či dvakrát týdně se scházeli na skleničku. Takhle to šlo šest měsíců. Potom si spolu vyrazili na dovolenou jako přátelé, ale vrátili se jako milenci. Zara ucítila, jak sílí její potřeba na něm viset. Přála si vědět, co její partner dělá a kde se nachází každou vteřinu dne: myslí na ni? Ale místo aby nutkání podlehla, do jisté míry je prostě převedla do podoby svých soukromých deníkových zápisků. Toto rozhodnutí svého vyvoleného příliš „nedusit“ se ukázalo jako dobré pravidlo, protože jejich vztah se nadále prohluboval, vzali se a nyní, o několik desetiletí později, jsou stále šťastně spolu.

Takže ačkoli před pravidly se obvykle mívám na pozoru, musím připustit, že v Zařině případě se díky nim podařilo nasměrovat její život na šťastnější cestu. Pokud budete využívat sebepozorování, možná objevíte chaotické vzorce i ve svých vztazích a rozhodnete se stanovit si podobně jako Zara jisté pravidlo coby dočasnou berličku, než najdete trvalejší a přizpůsobivější střední cestu.

Sam

Sam nepotřeboval v životě pravidla, ale spíše větší flexibilitu. Pravidel měl spoustu: například že nikdy nebude mluvit o počasí ani nikomu nepoloží obecnou otázku „Jak se máš?“.

Samovi takové obyčejné, „společenské“ otázky připadaly bezvýznamné a automaticky odepisoval každého, kdo je používal. Kvůli jeho pravidlům s ním nebylo snadné vycházet, a v důsledku toho vedl osamělý život, v němž měl jen málo kontaktů s vnějším světem. Jistou útěchu čerpal z toho, že se považoval za nadřazeného většině lidí, jenže pocit nadřazenosti nedokáže nahradit společnost a pozitivní působení přátel v našich životech. Sam byl osamělý a sklíčený. Když deprese začala být nesnesitelná, obrátil se na svého lékaře, a ten mu doporučil terapeuta, Simona.

Když se Sam naučil Simonovi důvěřovat, což byl proces, který vyžadoval pravidelná sezení jednou týdně po celý rok (změnit nervové dráhy vyžaduje čas), dokázal si uvědomit, jak si vytvořil svoji vlastní knihu pravidel a kolik z jeho pravidel zastaralo. Se Simonovou podporou začal Sam experimentovat se změnou a dovolil si větší kontakty s jinými lidmi. Nenavázal milostný vztah ani se z něj nestal král večírků, ale pustil do svého života více lidí, je méně osamělý, méně trvá na svých pravidlech a už není v depresi.

Filozofové si kladou otázku: „Když v lese spadne strom a nikdo není poblíž, vydá to zvuk?“ Říkám si, jestli v té otázce nejde ve skutečnosti o tohle: „Existovali bychom, kdyby nikdo nebyl svědkem naší existence?“ Možná si tu otázku klást musíme, protože když nemáme další živou duši či duše, s nimiž bychom si vyměňovali novinky, trávili spolu čas, nechali je na sebe působit a na oplátku působili na ně, zdá se, že se určitá naše část scvrkává. Připadáme si méně lidští a více nám hrozí, že ztratíme příčetnost, pokud nám lidé dobré vůle kolem nás nepřinášejí útěchu a nestavějí před nás výzvy. Samovazba je jedním z nejkrutějších, nejbolestnějších trestů, jakým lidské bytosti můžeme vystavit. Máme-li si udržet příčetnost, neměli bychom se do ní sami zavírat.