Na počátku byl podcast. Neměl ale jméno, a tak se dvě psycholožky a kamarádky v kavárně probíraly různými názvy „Já tu mám ještě pár takových praštěných. Třeba Psycholožky v županu, “ řekla Karolína Peruth. A shodly se, že by se to mohlo dobře pamatovat. Navíc takový název vystihuje, jak si v přátelském a neformálním duchu vyměňují poznatky a aktuality z oblasti psychologie – tak aby byly srozumitelné pro širokou veřejnost a přitom založené na důkazech (evidence-based). Kniha se v tomto záměru podcastu podobá, jak říká Karolina Peruth, jedna z autorek, protože je: „…psána záměrně tak, aby byla sice nabitá informacemi, ale zároveň srozumitelnějším jazykem, místy je vyloženě odlehčená, a tak nějak doufáme, že některé pasáže čtenáře i rozesmějí. Chceme, aby knížka nezlehčovala témata, která v ní najdou, a byla takovým upřímným, laskavým a nadějným průvodcem.“ K tomu dodává Tereza Beníčková: „Zkrátka jsme se chtěly dotknout „všeho“, co může člověka v dnešní době pálit a zajímat z oblasti duševního zdraví a co se tak nejčastěji objevuje ve veřejném prostoru. Dotýkáme se proto tématu vztahů, genderu, sociálních sítí, ale v jedné kapitole se věnujeme třeba i duševnímu zdraví v práci nebo zdravému zvládání krizí.“

Podtitul knihy 10 x neformálně o duševním zdraví vystihuje průřez tématy vysvětlujícími, jak funguje a co je stigmatizace, jak poznat toxický vztah, o pastech perfekcionismu nebo falešné pozitivity. Velmi aktuální je také kapitola o traumatu vztažená např. k prosincové střelbě na Filozofické fakultě v Praze. „Po krizových až tragických událostech se lidé mohou potýkat s emocemi tak silnými, že budí až zdánlivě nesnesitelný tlak. A přesto, ačkoliv je tomu těžké věřit, tyto intenzivní pocity jsou zcela normální a nezbytné pro proces hojení zranění, které vzniklo.“ Vážná témata se střídají s pasážemi odkazujícími na knihy, hudbu nebo seriály, můžete si také stáhnout pracovní listy či se pomocí QR kódu dostat k doplňujícím videím.

Tohle je kniha současná, poutavá a poctivá. A rozhodně se u ní nebudete nudit. Její autorky jsou psycholožky, které vám s laskavostí a neodbytně budou připomínat, že 

• Duševní zdraví je stejně důležité jako zdraví fyzické.
• Říct si o pomoc není nikdy projevem slabosti.
• Pokud vám nadměrné obavy kradou radost ze života, vždy stojí za to se jim postavit.

1. Péče o duševní zdraví není nový luxus aneb Tak to vypadá, když se boří stigma

…

Boříme nejhorší filmové mýty

Podívejme se na zoubek třem populárním mýtům o schizofrenii z filmů.

Mýtus: Osoba s vážným duševním onemocněním je násilná a nebezpečná pro okolí. Ve filmu je většinou zobrazená jako nebezpečný maniak.

Fakt: Většina lidí s vážným duševním onemocněním nespáchá násilný čin. Ve skutečnosti se lidé s vážnými duševními nemocemi sami stanou obětí násilí častěji než běžná populace. Z amerického

výzkumu zahrnujícího celkem 34 653 respondentů spáchalo násilný čin 2,9 procenta lidí s vážným duševním onemocněním. Problematika násilí je komplikovanější a nedá se vysvětlit pouhou přítomností duševní nemoci.

Mýtus: Schizofrenie znamená mít několik osobností v jednom těle.

Fakt: Toto je zcela mylné tvrzení, které nemá oporu v odborných znalostech o schizofrenii. Schizofrenie se nevyznačuje projevem prožitku více osobností. Ano, u schizofrenie může být přítomna sluchová halucinace, která k danému člověku může mluvit ve třetí osobě. Daná osoba si ji ale neplete sama se sebou ani nijak „nepřeskakuje“ mezi svými osobnostmi. Je pravdou, že onemocnění může narušovat vztah k realitě, vést ke změnám v chování a mohou se objevovat i z médií známé halucinace. Nicméně zrakové halucinace, které jsou ve filmech tak oblíbené, jsou ve skutečnosti poměrně vzácné. Spíš se jedná o halucinace sluchové. A především se ve filmech někdy úplně zapomíná na tzv. negativní příznaky, které se projevují např. snížením motivace, snížením vůle, zpomalením psychomotorického tempa až apatie. Zkrátka tvůrci vybírají to, co je pro daný snímek a zápletku zajímavé. A většinou to pak činí dramatičtějším, či přímo šokujícím.

T ⟶

Klub rváčů plný mýtů

Není to tedy schizofrenie, k jejímž projevům patří rozštěp osobnosti mezi několik různých postav. Tím se vyznačuje jiná (velmi vzácná) porucha, známá jako disociativní porucha identity (dříve nazývaná mnohočetná porucha osobnosti). A ano, ta bývá u filmařů velmi populární.

Jedno z nejpůsobivějších a jistě nejznámějších zobrazení postavy s mnohočetnou osobností najdeme ve filmu Klub rváčů z roku 1999. Pokud jste jen trochu jako já, nejspíš jste se nechali uhranout sledováním charismatického, i když naprosto šíleného a nebezpečného Tylera Durdena (Brad Pitt), který byl neexistujícím alter egem nešťastné hlavní postavy Jacka (Edward Norton). Dialogy a interakce těchto dvou postav jsou legendární a divácky velmi vděčné. Jack si se svým „vymyšleným“ alter egem nejenom dlouze povídá, ale rovněž se s ním hned několikrát pere nebo ho sleduje při intimnostech se svou vlastní dívkou. Ve skutečnosti však víme, že si u lidí s touto poruchou tzv. primární identita většinou není vědomá ostatních identit a jednotlivé osobnosti nemají přístup ke vzpomínkám a dovednostem těch druhých. Takže smůla, tohle bylo přestřelené.

Mýtus: Pokud má člověk duševní onemocnění, nemůže pracovat. Dost pravděpodobně se léčí v psychiatrické nemocnici.

Fakt: Vlastně vůbec nemusíte vědět, že váš kolega nebo zaměstnavatel má nějaké duševní obtíže. Mít duševní onemocnění neznamená, že to každý pozná a že daný člověk nemůže fungovat. Samozřejmě se ukazuje, že míra zaměstnanosti klesá se zvyšující se závažností duševního onemocnění. Tak už to u nemocí bývá. Duševní zdraví je významné a jeho podceňování může mít vážné důsledky, i proto je tak důležité odbourávat stigma a brát péči o duševní zdraví jako běžnou součást života. Dle aktuálních dat České správy sociálního zabezpečení je duševní onemocnění druhým nejčastějším důvodem k udělení invalidního důchodu, celkem tak ze všech skupin pro udělení invalidního důchodu k 31. 12. 2021 tvořily duševní nemoci 25 procent. Na prvním místě s 27 procenty byly nemoci svalové a kosterní soustavy a pojivové tkáně. U mladých lidí je však duševní onemocnění nejčastější příčinou invalidního důchodu. Duševní onemocnění si zaslouží pozornost, prevenci a možnost adekvátní léčby.

K ⟶

Jak jsou na tom odborníci ve filmech?

Zamýšleli jste se někdy nad tím, jak jsou psychologové (a psychiatři) ztvárňováni ve filmech a seriálech? Říkám si, že na tom také nejsme zrovna o moc lépe (berte to s humorem). Ostatně mě napadá jako první Hannibal Lecter, skvělý Anthony Hopkins, který hrál roli psychiatra.

Dokonce jsem v souvislosti s tímto tématem našla článek, vydaný v The Psychiatric Bulletin roku 2014, který se přímo jmenuje Démonizace psychiatrů v beletrii (a proč by s tím skuteční psychiatři

mohli chtít něco dělat).

Autorka Jacqueline Hopson ve článku na rovinu píše, že psychiatři jsou v románech popisováni jako nekompetentní, zlí a násilní lidé, nebo rovnou vrazi. Sice dodává, že kompetentní a normální psychiatři v literatuře k nalezení jsou, jsou však výjimkou. Naštěstí autorka dodala tipy na v tomto směru přímo ukázkové knihy, o které se s vámi také ráda podělím:

• Joanna Greenberg: Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem,

• Pat Barker: Regeneration Trilogy (vyšlo pouze anglicky),

• za sebe ještě dodávám tři tituly od psycholožky Torey L. Hayden: Spratek, Tygřice nebo Holka, kterou nechtěli.