Čím jste chtěl být, když jste byl malý?

Traktoristou a rockovým kytaristou. Protože jsem se ale dobře učil, rodiče chtěli, abych šel studovat stavební průmyslovku. Tak jsem šel a potom jsem ještě vystudoval i vysokou stavební.

To tedy nevypadalo, že budete knězem.

To ne. Já jsem ale měl takovou křesťanskou pubertu. Rodiče si nepřáli, abych chodil do kostela, protože se báli. Myslím si, že právě ta puberta mě hodně přiblížila k Bohu.

A pak jste poznal salesiány?

Ano, v sedmnácti letech a pocítil jsem povolání ke kněžství. Začal jsem proto tajně studovat teologii.

Proč tajně?

Protože mi tehdejší salesiáni řekli, že mám být tajným knězem, tak jsem byl tajným knězem. Ve 27 jsem emigroval do Itálie, kde jsem chtěl studia dokončit a pak se stát misionářem v Africe. Jenže studia z tehdejšího Československa mi neuznali, tak jsem musel studovat znovu od začátku a můj pobyt v Itálii se tím prodloužil. Do misií jsem nakonec nešel. A na žádost nadřízených jsem se vrátil v roce 1997 zpět do Česka.

Když se řekne kněz, tak si lidi představí spíš nenápadného pána. Vy ale máte dlouhé vlasy, chodíte v džínách a v kožené bundě.

Nemám potřebu dávat najevo lidem, kteří to nevědí, že jsem kněz. Mám sice dlouhé vlasy, ale tím nechci nic manifestovat, protože dlouhé vlasy už nejsou primární znamení. Někteří mí spolubratři by asi naplnili většinovou představu o knězi více. Někteří nosí kolárek, chovají se nenápadně – asi proto, že vyrostli v rodině, kde kněz byl jakýsi ideál. Já jsem žil za minulého režimu v ilegalitě, mše jsme měli po bytech, v lesích. I v salesiánských domech v Itálii je kostel uprostřed hřiště, děti přicházejí do kostela a mají s sebou tenisky a balon. Já jsem vlastně nikdy nezažil ten moment, kdy jdu v neděli do kostela pěkně oblečený, po mši se zase převléknu.

Nejste tedy typický farář?

Ne, já to mám jinak. Já se nestarám o své ovečky. Na třičtvrtě úvazku jsem učitel, u nás ve škole dělám na kolejích vychovatele, jsem školní kaplan, také dělám v nízkoprahovém klubu pro děti. A teprve pak ve volném čase dělám kněze, dělám mše, připravuju lidi na křty, svatby.

V nízkoprahovém zařízení Vrtule pomáháte problémovým dětem. Proč se podle vás do těchto situací vůbec dostávají?

Ty děti, které k nám chodí a mají problémy, jsou většinou z neúplných rodin. Podle mě jsou problémem těchto dětí jejich rodiče. Mnohdy na ně nemají dostatek času, nemohou, nebo neumí jim dát zázemí, které potřebují.

Jezdíte také po festivalech, kde sloužíte mše, staráte se o lidi z undergroundu. Jak jste se k nim dostal?

Seznámila mě s nimi moje kamarádka, když jsem přišel v roce 2003 do Prahy. Ona mě do tohoto prostředí přivedla. Undergroundovou muziku jsem znal ze Svobodné Evropy, ale fyzicky jsem se s těmi lidmi potkal až tady v Praze. A oslovila mě taková ta sounáležitost, kterou vytvářel především Ivan Martin Jirous (řečený Magor – hlavní postava českého undergroundu, zemřel v roce 2011 – pozn. red.)

ČTĚTE TAKÉ: Stopařem na této zemi - Heryán promlouvá podruhé

Vy, takový, na první pohled až plachý, a Ivan Martin Jirous hlučný a divoký… Nebylo to tak trochu paradoxní přátelství?

Mně přijde, že image, kterou Martin měl, byla jeho maska. Někteří lidi mu m měli za zlé, že se na veřejnosti svlékal, ale já jsem to chápal tak, že tím svlékal a duši, a aby to zakryl, svlékal své tělo. On měl velký cit pro spravedlnost. Nezažil jsem, že by někomu bezdůvodně ublížil. Možná byl cholerik, ale všechny ty reakce byly podmíněné tím, co prožil. Já jsem ho poznal jako citlivého a jemného člověka. Mnohokrát jsem zažil jeho pokoru před Bohem.

Co je pro vás pokora?

Pokora je pravda před Bohem. Pán Bůh P ví, jaký jsem, před ním není potřeba si v na nic hrát.

A co hřích?

Nevím, čemu říkáte hřích. Podle mě chce být každý člověk dobrým člověkem a ví, kdy udělá chybu. A někdy k jsou to úplné blbosti a někdy jsou to vážné věci. Takže mi přijde, že drobné hříšky jsou takové věci, které člověk nemusí ani řešit, protože ty nejsou vůbec podstatné. Nejdůležitějšími věcmi v životě je, aby člověk neměl předsudky, aby byl otevřený, vnímavý, velkorysý a milosrdný.

Kněz žije v celibátu. Měl jste s tím někdy problém?

Samozřejmě každý kněz, i když žije bez ženy, tak má období, kdy touží po životě, jaký žijí všichni ostatní takzvaní normální lidi. Měl jsem období, kdy to pro mě bylo hodně těžké, kdy s tím člověk bojuje. Proti tomu ale stojí vztah k Bohu, který člověka maximálně naplňuje. A mám dojem, že čím jsem starší, tím cítím takovou větší vnitřní svobodu od těch věcí.

Kde se cítíte dobře?

Dobře se cítím před studenty, když jim něco přednáším a oni poslouchají a já vidím, že o tom přemýšlejí. Dobře se cítím s přáteli nebo když jsem sám v kapli před svatostánkem. A hodně dobře se cítím i ve svém pokoji, když se modlím.

Co vám udělá radost?

Třeba, když mi někdo řekne, že mě má rád, tak z toho mám radost. Nebo když mohu někomu pomoci nebo když se mi něco povede. Takové ty běžné věci, které potěší každého.

Máte vlídné slovo a porozumění pro každého. Kterých lidí je vám nejvíc líto?

Nejvíc líto je mi lidí, kteří nemají v kapse žádné klíče, protože jim nepatří žádné dveře, nemají žádný domov. Tak takových lidí je mi opravdu hodně líto.

Ladislav Heryán * Narozen 24. 2. 1960 v Petřvaldu u Nového Jičína. * V roce 1981 se stal salesiánem. * V roce 1987 emigroval do Itálie – zde absolvoval postgraduální studia na Papežském biblickém institutu. * V roce 1997 se vrátil do Česka. * Přednášel na českobudějovické Teologické fakultě Nový zákon a řečtinu. * Od roku 2002 vyučuje biblistiku na Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické Jabok a na Institutu ekumenických studií Univerzity Karlovy v Praze. * V roce 2009 se stal doktorem teologie. * 19. 11. 2011 kázal při pohřbu Ivana Martina Jirouse.

Převzato - Rozhovor pro časopis Vlasta 7/2015