Soutěžte o knihu 2018-10Kniha měsíce 2018-10Nedostupný otecPsychologie - komiksový úvod

Soutěžte o knihu 2018-10Kniha měsíce 2018-10Nedostupný otecPsychologie - komiksový úvod
BONUSY PRO VÁS
ČASOPISY SLEVY 30 – 70 %
Exotem na této zemi

Exotem na této zemi

Vaše cena s DPH
199 Kč 179 Kč
Ušetříte
Dostupnost
Skladem

Košík

Autor
Podtitul
O Božím milosrdenství mezi námi
Nakladatel
Portál
ISBN
978-80-262-1099-3
Počet stran / vazba
144 / Brožovaná
Rok vydání
2016
Kód
13105101
EAN
9788026210993
Obálka v tiskové kvalitě


Kniha známého salesiánského kněze a pedagoga, „pastýře undergroundu“, je putováním po stopách Božího milosrdenství na této zemi. V krátkých příbězích se setkávají dva světy: svět Heryánovy kněžské každodennosti vyplněný setkáními s lidmi z různých vrstev společnosti, vesměs ale z jejích okrajů, a svět biblických poselství a podobenství. Ty vnášejí do naší současnosti paprsky pochopení a smyslu, ale také nastavují zrcadlo naší pýše a sobectví. Heryán ukazuje, jak je svět naplněn Božím milosrdenstvím, které nás v každé chvíli vybízí k tomu, abychom změnili naše uvažování a nechali se jím prostoupit. Jednotlivé kapitoly-příběhy knihy zaujmou bezprostředností a upřímností, s jakou nahlížejí v Boží perspektivě aktuální dění kolem nás, a prohlubují touhu po obrácení srdcí.
Ladislav Heryán je známý salesiánský kněz, biblista a pedagog.

Exotem na této zemi
Exotem na této zemi
Exotem na této zemi
Exotem na této zemi
Exotem na této zemi
Exotem na této zemi



casopisagora.cz/2016/10/ladislav-heryan-exotem-na-teto-zemi/

Heryán, Ladislav: Exotem na této zemi

Alžběta Krejčová

Ladislav Heryán zaznamenává setkání svých všedních i nevšedních dnů a hledí na ně prizmatem Bible. Protagonisté v jeho příbězích jsou často lidé bez domova, lidé s problémy s alkoholem, s dluhy. U něj to není žádná skupina vytržená z kontextu, na efekt, ale lidé, se kterýma se každodenně stýká, pracuje a nechává se inspirovat. Jeviště příběhů je všude: na veřejných záchodcích, v Římě, v hospodě, na festivalu Trutnov Open Air… Otec Heryán se nebojí ani odhalit podrobnosti ze svého vlastního života, které není jednoduché přiznat, zvláště pro kněze. V příběhu „Když se kněz ožení“ vypráví o složitém období, kdy se jako kněz zamiloval. V zamyšlení „Nejsvětější trojice v hospodě“ zas ukazuje, že momenty bezmoci, beznaděje a zklamání se nevyhýbají ani knězům. Kniha se věnuje aktuálním tématům, je poznat, že byla napsaná v posledních letech.Ústřední téma milosrdenství se zde prolíná s tématem imigrace a českým postojem k uprchlíkům.

Kniha čítá dvacet šest vyprávění. Každé je koncipováno tak, že na začátku bývá Heryánovo setkání s nějakým člověkem a někdy nástin jeho životního příběhu. Poté následuje úryvek z evangelia a zamyšlení nad přesahem do našeho života. Osobně jsem občas nechápala ani necítila logiku propojení částí, hlavně úvodního portrétu a evangelia. Na konci příběhů se nenachází syntéza, která mi chyběla. To je jediná věc, kterou bych knize vytkla.

Otec Heryán prokazuje hluboké porozumění lidské povaze a běžným, „normálním“ lidem. Neodsuzuje, ale snaží se ukázat a pochopit lidské slabosti optikou křesťanské milosrdnosti. V povídce „O ženichovi, nevěstě a alkoholu“ předkládá, jak alkoholismus může pramenit z pocitu vykořeněnosti a být způsobem, jak zvládat těžkosti života. Cituje představenou řádu sester Matky Terezy, které pracují s lidmi bez domova, mnohdy alkoholiky: „Alkoholismus je nejvyšším výrazem touhy po Bohu.“ Poté v příběhu přejde k tomu, že celá bible je vlastně o závislosti Ježíše na nás a nás na Ježíši. Tyto přechody jsou v rámci povídek velmi časté, na mě občas až nelogické a trochu mě vytrhávající z plynutí příběhů. Je ale možné, že se za nimi skrývá hlubší smysl, vždyť katolické texty by se měly číst se spoustou pauz na zamyšlení, na to, nechat na sebe příběh působit a zkoumat jej různými smysly. Víra sama také není o logice, ale o čití.

Rozhodně si tato kniha zasluhuje na čtení víc času, i když je útlá. Sama jsem se musela hlídat, abych jí nepřečetla za dva dny, ale abych si vždycky nechala nějaký čas na rozmýšlení. Některé myšlenky jsou krásné, některé náročné, (často jsem si musela nějaké přečíst dvakrát, třikrát), některé inspirující, některé obtížně uchopitelné.

V Láďovi Heryánovi je podle mě vidět, jak člověk může sám sebe přesahovat, když nežije jen pro sebe. Pro většinu populace můžou některé pasáže, například o „nastavení druhé tváře“ působit jak z jiného světa. Člověk, který by se na ně snažil nahlédnout optikou moderního konzumního světa, téměř nemá šanci je pochopit. Odkud taky pramení název této knihy, i když se podle mě dá zajímavě vztáhnout i na český postoj k imigrantům.

O autorovi jsem slyšela už dřív, vždycky pochvalně, s puncem dobrého kněze, který je tady zvlášť pro ty opomíjené, náročné a obyčejné lidi. Pravý kněz undergroundu. Já považuji otce Heryána za vzácného člověka, který se dokáže povznést sám nad sebe ve službě druhým. Za člověka, který má ryzí a krásnou a přitom jednoduchou křesťanskou pokoru, vůči životu, Bohu a lidem.

S exotem a stopařem po této zemi - autor recenze: David Bartoň
http://www.pritomnost.cz/cz/kultura/2941-s-exotem-a-stoparem-po-teto-zemi

Píše se o nás, že náboženství neholdujem. Podle statistik si náboženství jako způsob života u nás skoro nikdo nevolí. Nechceme islám a nejsme křesťané. Ale co když má i v tomhle případě pravdu starý rabín a „všechno je to jinak?“

Co když teprv mrtvé náboženství ztuhne v pravidla života, vnější kult a etický zákon? Co když živé náboženství nemá žádná kamenná pravidla, ani se nepozná podle vnějších znaků? Co když skutečné náboženství slouží člověku, a ne naopak? Co když má skutečné náboženství svoje kněze i věřící, které ale nejde jednoduše rozpoznat podle oblečení nebo legitimace a diplomu? Co když je církev skutečného náboženství neviditelná? Co když si nikdo nemůže být jist, jestli do ní patří, a o nikom se nedá říci, že tam nepatří?

Tohle není žádná novota, takhle se ptal už svatý Augustin, od pátého století nejproslulejší z církevních učitelů. Ptal se tak v době, kdy křesťanství teprve společnost infikovalo, my se tak ptáme po více než patnácti stech letech, kdy už se nejen v západním světě stalo křesťanské učení normou. Lidská práva a liberální demokracie, právní stát, svoboda svědomí, absolutní hodnota každého jednotlivce a universitní vzdělání jako norma jsou vynálezy z většiny křesťanské, přitom už nenáboženskou společností zcela zažité. Má ještě víra křesťanů co dalšího nabídnout? Není už všechno křesťanským učením fermentováno a upečeno? Není potřeba živý kvas hledat jinde?

Knihy Ladislava Heryána jsou psány jako záznam zkušenosti, kterou udělal za svých padesát odkroucených let na tomto světě. Mládí za bolševika, studium v podzemí, pak emigrace do Říma, zase studium, příprava na misie, pak návrat do poměrů svobody v mezích postbolševika.

Ladislav H. podává vlastní řečí výklad událostí a textů, které v něm vzbudily silnou odezvu. Jsou to texty hraniční, klíčové, poeticky prohloubené jeho odkazy k originálům hebrejských a řeckých úryvků Bible. Události a setkání s lidmi jsou rovněž mezní, lidské typy a situace jakoby vyvolané souvislostí s vyhrocenými příběhy biblické literatury: umírající ve špitále žebrá o doražení, hnusní cyničtí soudci si myjou pazoury nad nevinou odsouzenou, rozežrané masy zpitoměle se nacpávající z ruky i tlamy bezcharakterního zbohatlíka, prolhaný feťák okrádá a obelhává, sám bit a okrádán, satanismem zničený hledač sebevrah, bezdomovci – lidi z kanálů, andělské sestry milosrdenství, podivíni věrní svému poslání... zvláštní typové nesou děj, pitomci jsou jak stádo podobni jeden druhému.

Náboženská literatura tone ve vlídných tónech. Je to asi na škodu a neodpovídá skutečnosti, protože útoky na duševní život se zostřují a – zábavní průmysl se vlomil do všeho. Materializace a účelovost suverénně ovládají veřejný prostor. O člověku se bez uzardění mluví jako o materiálu nebo nástroji. Čerstvé potravy pro duši je málo a náhražkových keců moc. Nemoci života vymknutého, přesyceného a znuděného nejsou jako spalničky, ale spíš jako rakovina. Události referované do prostoru nechávají po sobě jakoby popelovou pachuť marnosti. Není to tím, že jsou vlastně neskutečné – svou podstatou, významem i podáním – jak hra stínů? Skutečná událost a její akurátní vyjádření působí v prostoru zamořeném marnostmi jako skvost. Nepobaví, nerozveselí, neinformuje, ale dává něco zakusit a probouzí k myšlení. Paradoxně až pohoršlivě – nic se neuvádí na pravou míru, nic se nedovysvětluje. Kdo by se nepohoršil třeba nad tímhle:

(panelárna kdesi na severu v 70. létech) „... z poloviny bezdomovci – jde jim hlavně o sex a chlast, ale já coby řeholník, o kterém to nikdo netuší, se zde cítím skvěle...“

(soud v Praze kolem roku 2010) „senát tvoří tři lidské karikatury, z nichž ani jedna není schopna zúčastněným pohlédnout do tváře... dusím se vzteky.

I Ježíš ví, že na tomto světě neexistuje žádná spravedlnost … skončí jako politický vězeň a odsouzenec“.

Heryán nic netvrdí, nehádá se, že ví..., že pro něj je tu přeci Bůh a jaký je. Je Bůh nebo není? takhle otázka stojí přece blbě, ačkoli nebo právě tím, že ji tak kladou odpůrci i zastánci náboženství jako první otázku. Ladislav nehledá u čtenáře souznění v náboženském zápalu, ale oslovuje a předpokládá lidskou schopnost se potkat a vnímat bez předsudků. Hledá na tomto světě to, co se prozrazuje jako skutečný, byť velice pošramocený život. Živé dění a prožívání uprostřed nudných osudů většiny zabydleného obyvatelstva uspaného k automatismu. Kdo se chytl a přilípl na zásady, kariéry, předsevzetí, postavení, standardy, je, podle kněze Heryána, v prdeli...

Bůh možná je a možná není, ale vztahy mezi námi a nás k sobě samým jsou jistě a jsou nejvíc. Aby se tomu dalo vůbec říkat vztahy, musí se na druhého a sebe vidět, živě vnímat a bezpředsudečně reagovat, nebo aspoň ty svoje různé pocity registrovat a nepoddávat se jim jako nějaká jejich loutka. Jde o to být nevypočitatelně pružný.

Masírka světa kolem drží a má za cíl držet člověka v dojmu, snu a přesvědčení, že to skutečné se děje venku, omyl! Jsme tak jen programováni od zrození, je nám to vepsáno do genů před ním – je to víc než opium lidstva, je to naše všechno. Pokud chce člověk z matrixu vypadnout nabízí se mu v evangeliích možnost, které se říká v originále metanoia neboli obrácení. Jenže matrixáci (církevní i necírkevní) zařídili, že se do (nejen) češtiny metanoia znemožnila a zneutralizovala překladem – poenitemini neboli: činit pokání. O žádné kání se, litování, sebeobviňování přitom v originále nejde ani náhodou. Metanoia není obrácení ani otočení se spáče na druhý bok, natožpak přinucení obyvatele matrixu, aby se ještě víc do programu propadl sebemrskačstvím v průvodu nějakých věřících jakéhokoli kultu.

Je to prostě změna pohledu na svět a sebe. Šťastné řešení – když matrix nenabízí než bolest a otročinu, klovací řád, závislosti na pochvalách a uznání, soutěžení až do hrobu o tretky. Pohled na věc, které se říká „království nebeské“, se nabízí jako změna – koukni na to všechno odjinud – podívej, co má cenu a co je jenom navoněná bída. Pak udělej, co chceš.

Bůh je tajemstvím tohoto světa, jak psal už před léty Eberhard Jüngel. Máme tedy co objevovat, chceme-li se považovat vážně nebo jen trochu právem za realisty.

Neuctivě k literárnímu záměru L. H. vypíšu, nač zdá se mi přišel a s čím přichází:

Člověk vypadá a chová se podle toho, co si klade před sebe, neboli na co především reaguje, neboli co má za boha. Jen velice málokdo dokáže reagovat na skutečnost teď a tady – většinou reagujeme na představy a nezřídka na jakousi snůšku představ a přeludů, které si v sobě nosíme. Skoro každý má tam nahoře na kopci svých chimér něco jako svého hospodina = pána, ačkoli málokdo mu vědomě pohlédl do tváře a jako svého boha jej přijal.

V Německu se po dlouhém vyšetřování provádějí razie na náboženský spolek Pravé náboženství (Die wahre Religion). Upozornil na sebe rozdáváním knih a byl zakázán pro podporu teroristů a extrémismus popírající demokratické základy německého státu. U nás se vžilo, že náboženství (víra v Boha a jeho uctívání) je pro psychicky zdravého člověka v dnešní pokročilé době zbytečné a dokonce rizikové. Ve školách se tento postoj přímo učí – učí ho, jak se ho naučili učit. Výjimky jsou velice vzácné.

Ladislav H. se domnívá, že náboženství není nezbytné, ale velice užitečné. Náboženství rozumí ne jako nějakému hnutí, ale jako životu s bytostí, kterou tuším a pro jejíž zakoušení se snažím být naladěn stále, protože je to nejsilnější zážitek. Člověk má na paměti a připomíná si, že jedná a myslí před někým, kdo je mu nejbližší v srdci i nejvzdálenější – „v nebesích“. Vnímá co se děje v něm samém i mimo sebe, jako by to všechno bylo součástí jejich vztahu.

Když se potkáte se skutečnou knihou o „duchovních věcech“, tak se znovu ukáže, jak nesamozřejmé je samo psaní o takovém tématu. Proč to zaznamenávat a jak, proč o něčem vyprávět a svědčit druhým, než aby se člověk svěřoval a čekal uznání?

Po člověku zůstanou jenom jeho myšlenky, které prověřil a nechal jiným jako testament, proto jsme se naučili psát a číst, a proto jsou tu ty nejlepší knihy – napsal před časem Abbé Pierre ve svém Testamentu. Nesvěřuje-li se a nečeká-li uznání, pak teprve píše snesitelně, aby se to dalo číst a nehnusil si sebe i literaturu.

Biblickému vyučování se ze současných autorů věnuje podobně evangelický farář Daniel Patorčák v Bratislavě (Evangelium podle Jóba, Karmelitánské nakl., Praha 2017). Taky ten klasické učitelování úplně vypouští – jako by biblický text nevyžadoval nutně průpravu historicko-theologickou, ale zásadně jinou. Nabízí vyprávění podobně problematické a zamotané jako životy, které tu vedem. Je to jiná doba a jinak stavěný jazyk, ale nemusíme léta chodit na přípravku, abychom mohli rozumět přečtenému.

Do čtení Bible se vrací ticho. Méně informací o základech věrouky a historie a víc introspekce.

I kněze a učitele Ladislava přiměla nejspíš ke psaní obou knížek tradiční hnutí člověka jeho profese, totiž nutnost svědčení a vykládání. Jsou to pohnutky dostatečné a pro tón celého jeho psaní určující.

Ladislav Heryán: kněz mnohostrunný


christnet.cz/clanky/5778/ladislav_heryan_knez_mnohostrunny.url

Zdeněk A. Eminger

Básník a zpěvák Jim Morrison napsal v jedné z nejkrásnějších básní, co znám, tato slova: Your home is still here, inviolate and certain. Thank you oh Lord, for the white blind light. Jumped, humped, born to suffer. Made to undress, in the wilderness. Náboženské tázání někdejšího studenta Kalifornské univerzity ovlivnilo generace lidí po celém světě. Svou autenticitou, hloubkou a přesahem myšlení a samozřejmě také samotnou hudbou, která tehdy, stejně jako dnes, byla výjimečná. Díky, Bože, za bílé oslepující světlo. Není tím světlem nakonec Bůh sám?

Český teolog, biblista, katolický kněz, salesián a člověk mnoha talentů, včetně toho hudebního, Ladislav Heryán, tenhle prožitek zná. Energii občerstvujícího světla, které člověka zastaví kdesi v nejhlubší poušti a řekne mu: Já jsem Ježíš Nazaretský, buď mým učedníkem. Od té chvíle, ať děláš, co děláš, jsi v nejlepším slova smyslu ztracen. Od tohoto okamžiku jsi tu pro Boha a skrze něj i pro své přátele a potřebné. Stáváš se exotem na této zemi. Trochu cizincem a trochu hostem mezi svými. Poutníkem po světě, který rozhodně není jednoduchý. A jelikož chceš a musíš, jdeš mezi ty, kteří tvou pomoc potřebují nejvíc: děti, mládež, lidé bez domova, bez iluzí, lidé na okraji společnosti, lidé zranění a bolaví, lidé mimo církev i v církvi samotné. Kniha Exotem na této zemi s podtitulem O Božím milosrdenství mezi námi, kterou vydalo nakladatelství Portál, je od první do poslední stránky svědectvím o člověku, kterého kdysi zasáhlo bílé oslepující světlo, Bůh sám.

Těch téměř třicet kapitol Heryánových setkávání, meditací a biblických exegezí vás zasáhne a možná i promění. Autor se v nich nestylizuje do role kazatele nebo vědce. Vzletné způsoby projevu jsou mu cizí. Vypráví tak, jako by mluvil se svým kamarádem v tramvaji, na fakultě nebo cestou na bohoslužbu. Prostě a slovy, která dávají smysl. Těch třicet drobných příběhů má v sobě špetku biblického narativu. Neplýtvá se v nich slovy a nic se nepřehání. Heryán jako biblista ví, jak na malém prostoru říci to nejdůležitější. Minimalismus jeho výpovědí úzce souvisí s jeho duchovním ukotvením a životným stylem. Dělá to, co považuje za podstatné a k čemu se cítí být povolán. Mluví, když je třeba. Mlčí, je-li to nutné. Pracuje, cestuje, pomáhá. Nedělá to ani pro slávu, ani pro zisk; a bránil by se, kdybyste mu řekli, že je pro mnohé lidi autoritou, a to možná jedinou, které kdy byli ochotni naslouchat. Jenže doktor Heryán takovou autoritou je. Sám, dobrovolně a rád navštěvuje ty, které druzí už dávno odepsali. Cítí se s nimi dobře, ale stejně dobře se cítí na rockovém festivalu, kde v černé kožené bundě a triku s nápisem U2 zahraje a zazpívá některou z jejich písní, pronese modlitbu, pár slov nebo pozdravení těm, kteří jsou – jako třebas na Ukrajině – v nouzi anebo nás už předešli do božího království.

Je nepředstavitelné, že by to, co dělá, mohl dělat bez milosti víry a božího požehnání. Je nemyslitelné, aby všechen ten smutek a bolest, beznaděj a zmar, které vídá u lidí a o kterém píše ve své knize, v sobě uzavřel a přepodstatnil jen tak, na vlastní pěst a sám. Není psychoterapeut, který by si mohl od své práce odpočinout. Není lékař, který by mohl přejít na jiné oddělení. Není člověk, který by to vzdal a šel domů. V každém z jeho příběhů je to patrné. Až na naprosté výjimky nedovede říct ne. Ví totiž, že je-li na světě tím posledním, kdo může pro druhého něco udělat, tak to udělat musí. Umí se modlit. Potkává zraněné a nejvíc ty, kteří jsou – reynkovsky řečeno – blázny ve své vsi, jiní, zoufale nekompatibilní se společností a s predispozicemi, ze kterých byste nechtěli mít ani jedinou. Biblické exegeze, které tvoří zhruba polovinu každé z kapitol, ukazují, že ani ta největší beznaděj není beznadějí totální. Heryán identifikuje všechny ty zraněné a blázny ve své vsi s blázny pro Krista a nakonec i se samotným Spasitelem. Vždyť právě Boží syn byl a věčně zůstává neuchopitelným tajemstvím, které se vzpíná teologické kategorizaci a marným lidským představám a ideologiím. Hlavní motiv Heryánova života je jasný: milovat, sloužit a zříci se všech předsudků o tom, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo lepší a kdo dokonce nejlepší. Při pohledu na něj a zvlášť potom, co si přečtete jeho knihu, vás cosi nutí se zeptat: Tak kdo je tu vlastně exotem a bláznem? Heryán? Svět kolem něho? Církev? My všichni? Nenechte se mýlit, i on poznal, co je to – řečeno s profesorkou Růženou Vackovou – hlubina tmy, co zklamání, selhání, zamilování, bolest, rozchody a ztráty. Je otevřený a pravdivý a tím pro druhé čitelný a bezpečný. Ale je exotem? Dejte tomu slovu pozitivní obsah a řeknu: ano, Ladislav Heryán je exotem na této zemi.

Snad nejlépe je biblická a teologická chvála bláznovství, radosti a štěstí zřetelná v životním příběhu paní Jiřinky, jež byla po celý svůj život ve společnosti a církvi tím, kdo narušoval zaběhlé pořádky toho, co se musí a nesmí, co má a nemá. „Jiřinka byla dáma: malovala se, nechávala si dělat nehty a kouřila marlborky. Jezdili jsme na farní zájezdy... Při zastávkách mne zvala: „Láďo, pojď, dáme si marlborku, ale půjdeme za autobus, ať to babky nevidí!“ Bylo jí kolem sedmdesátky.“ Těsně před smrtí se setkala s Bohem, což jí – jak jinak – nikdo nevěřil. Jen Láďa Heryán jí to věřil, neboť věděl, že má pravdu. „Jiřinka to pochopila,“ uzavírá své vyprávění, „sice ji měli za blázna, ale ona na rozdíl od nich byla skutečně šťastná.“

Ladislav Heryán patří, jak sám píše, mezi „necelou dvoutisícovku katolických kněží v České republice“. Je vděčný za své kněžství i za možnost služby, která se však poněkud liší od běžné farářské práce. Zarazí vás, jak malým a skoro zbytečným si připadá mezi svými kolegy, když se s nimi sejde na Zelený čtvrtek nebo v každodenní pastoraci. Jeho kniha nemá z pochopitelných důvodů ani předmluvu ani doslov od někoho, kdo autora zná nebo je jeho kolegou či přítelem. Kdybych byl ale redaktorem té knihy, dal bych na její zadní desky laudatio těch, kterým se kniha dostala do rukou ještě před jejím uvedením na trh. Krátké, jasné, jednoduché sdělení, jaké bývá u knih anglické, německé nebo francouzské produkce.

Vím, co bych tam napsal. Ta věta shrnuje všechno, čím Ladislav Heryán ve své knize je, odkud jde, s kým jde, kam míří a v koho kdysi uvěřil a věří. „Katolický kněz, salesián, biblista a hudebník Ladislav Heryán pomáhá v této zemi jako málokdo jiný alespoň zčásti rehabilitovat kněžský stav a pokorně a nenásilně přivádí lidi k sobě samým a k Bohu.“ Zlobte se, protestujte a posílejte recenzenta této knihy ke všem čertům. A i kdyby tam patřil, přesto by i odtamtud napsal: Heryánova kniha vydá za kubické metry výkladových teologických slovníků a kvanta pastýřských listů. Vemte ji do ruky a přečtete ji dřív, než vám v uších dozní poslední tóny Where The Streets Have No Name od U2. Pak jděte do celého světa a buďte v tom, co je ve vás dobré, tvůrci pokoje a služebníky evangelia.

24.04.2018
Heryán, Ladislav: Exotem na této zemi - autor recenze: Petra Klára Týnovská
http://casopisagora.cz/2018/04/ladislav-heryan-stoparem-na-teto-zemi/

Ladislav Heryán, vysokoškolský pedagog, katolický kněz a řeholník kongregace salesiánů, kterému se přezdívá „pastýř undergroundu“, vydal před nedávnem knihu Stopařem na této zemi. Volně navazuje na publikaci s názvem Exotem na této zemi vydanou v loňském roce. O čem v těchto knihách tento pozoruhodný duchovní píše?

stopař

Autor zajímavým způsobem zve čtenáře do svého života a vypráví ze své perspektivy příběhy lidí, se kterými se jako kněz potkal. Řečeno jazykem metodologie psychologie bychom mohli říci, že se jedná o jakési kazuistiky, tedy případové studie. Zároveň nabízí útržky přímo ze samotných setkání s lidmi, takže v knize najdeme i mnoho částí z rozhovorů. Příběhy a setkání jsou navíc doplněny četnými úvahami a pasážemi z Bible.

Kniha má podtitul „O Boží velkorysosti mezi námi“. Jak bychom vlastně mohli definovat charakteristiku velkorysost? Myslím si, že velkorysý je někdo, kdo je štědrý v dávání. Právě na toto téma autor často ve svých kapitolách naráží.

Heryán vlastně často rozebírá momenty, kdy se sám ocitl na křižovatce, na níž se musel rozhodnout, zda druhému člověku daruje něco ze sebe – ať už stopařovi svezení, požehnání slečně s dredy na letním festivalu, peníze žebrajícímu, zda zachrání nuzné zapáchající koťátko z promoklé silnice… anebo ne. Ukazuje tím mimo jiné křesťanství v praxi a nastiňuje, jak by měl křesťan ve světě žít evangelium. Nebo jinak řečeno, nabízí cestu, jak šířit kolem sebe dobro. K tomu však patří, že nejednou bude takový člověk pokládán za exota:

„Jel jsem takhle nedávno pražským půlnočním metrem. Od cestujícího k cestujícímu chodí s nataženou rukou mladší snědá paní, chce na jídlo. Lhostejné tváře, nikdo ji „nevidí“. Dávám jí dvacku. „To je málo, pane, za to si nic nekoupím.“ Ona lže, říká mi vedle sedící kamarádka. Zvednu oči a vidím kamenné lhostejné ksichty ostatních cestujících, jak mě po očku pohrdavě sledují. „Tady máte, paní, ještě dvacku.“ Jim navzdory.“ (s. 91)

Jsou věci, které se vzpírají pouhé lidské logice, jak na to narážíme i v psychologii. Proč se leckdy chováme nelogicky? Copak je rozumem obhajitelné darovat žebračce peníze, pokud téměř s jistotou víme, že je neužije na jídlo, jak deklaruje? Tak jako se často v myšlení dopouštíme tzv. heuristik, tj. „zkratkách v myšlení“, tak i jindy jednáme v nesouladu s pouhým chladným a vypočítavým raciem. Ovšem nemusí vždy jít o pouhou emocionalitu nebo bezuzdnou důvěřivost, která hraničí s bláznovstvím, což nám autor ke konci knihy rovněž objasňuje, když popisuje, jak vnímá velkorysost on sám:

„Jestliže velkorysost nemá být naivitou nebo obchodem, nýbrž skutečně budující silou, musí být zakotvena v něčem vyšším, co i ve ztrátě živí její naději. Je principem, na kterém tento Bohem stvořený vesmír vznikl a funguje, ale jen proto, že Bůh se nikdy nevyčerpá. On je velkorysostí samou, tím, čemu jinak říkáme Milost.“ (s. 146)

Domnívám se, že kniha může oslovit široké spektrum čtenářů. Nadchne hloubavého věřícího, který zaplesá nad důmyslností, se kterou jsou v jednotlivých kapitolách propojeny biblické pasáže s příběhy obyčejných lidí. Stejně tak může potěšit člověka, který v kostele nikdy nebyl a Bibli nečetl, protože všechny příběhy i souvislosti jsou v knize srozumitelně vysvětlené.

Právě tak zřejmě i samotný autor žije, protože je knězem, který se zálibně modlí breviář (tj. denní modlitbu církve, kterou se povinně modlí každý řeholník či kněz katolické církve) v latině, a zároveň miluje koncerty kapely U2, básně Ivana Martina Jirouse a pravidelně káže při bohoslužbě na trutnovském letním festivalu. Fakt, že se dennodenně potkává jak s věřícími, tak s hledajícími či nevěřícími lidmi, prostupuje celou knihou.

Svou upřímností a autenticitou autor přináší zajímavou sondu do života kněze, který pomáhá druhým lidem a který také neváhá podělit se o své myšlenky a názory týkající se současného dění ve světě. Nevyhýbá se ani tématům politickým a dotýká se také ožehavých témat v církvi, jakými jsou například homosexualita, život rozvedených věřících v církvi nebo praxe exorcismu.

12.04.2018
Heryán, Ladislav: Exotem na této zemi - autor recenze: Petra Klára Týnovská
http://casopisagora.cz/2018/04/ladislav-heryan-stoparem-na-teto-zemi/

Ladislav Heryán, vysokoškolský pedagog, katolický kněz a řeholník kongregace salesiánů, kterému se přezdívá „pastýř undergroundu“, vydal před nedávnem knihu Stopařem na této zemi. Volně navazuje na publikaci s názvem Exotem na této zemi vydanou v loňském roce. O čem v těchto knihách tento pozoruhodný duchovní píše?

Autor zajímavým způsobem zve čtenáře do svého života a vypráví ze své perspektivy příběhy lidí, se kterými se jako kněz potkal. Řečeno jazykem metodologie psychologie bychom mohli říci, že se jedná o jakési kazuistiky, tedy případové studie. Zároveň nabízí útržky přímo ze samotných setkání s lidmi, takže v knize najdeme i mnoho částí z rozhovorů. Příběhy a setkání jsou navíc doplněny četnými úvahami a pasážemi z Bible.

Kniha má podtitul „O Boží velkorysosti mezi námi“. Jak bychom vlastně mohli definovat charakteristiku velkorysost? Myslím si, že velkorysý je někdo, kdo je štědrý v dávání. Právě na toto téma autor často ve svých kapitolách naráží.

Heryán vlastně často rozebírá momenty, kdy se sám ocitl na křižovatce, na níž se musel rozhodnout, zda druhému člověku daruje něco ze sebe – ať už stopařovi svezení, požehnání slečně s dredy na letním festivalu, peníze žebrajícímu, zda zachrání nuzné zapáchající koťátko z promoklé silnice… anebo ne. Ukazuje tím mimo jiné křesťanství v praxi a nastiňuje, jak by měl křesťan ve světě žít evangelium. Nebo jinak řečeno, nabízí cestu, jak šířit kolem sebe dobro. K tomu však patří, že nejednou bude takový člověk pokládán za exota:

„Jel jsem takhle nedávno pražským půlnočním metrem. Od cestujícího k cestujícímu chodí s nataženou rukou mladší snědá paní, chce na jídlo. Lhostejné tváře, nikdo ji „nevidí“. Dávám jí dvacku. „To je málo, pane, za to si nic nekoupím.“ Ona lže, říká mi vedle sedící kamarádka. Zvednu oči a vidím kamenné lhostejné ksichty ostatních cestujících, jak mě po očku pohrdavě sledují. „Tady máte, paní, ještě dvacku.“ Jim navzdory.“ (s. 91)

Jsou věci, které se vzpírají pouhé lidské logice, jak na to narážíme i v psychologii. Proč se leckdy chováme nelogicky? Copak je rozumem obhajitelné darovat žebračce peníze, pokud téměř s jistotou víme, že je neužije na jídlo, jak deklaruje? Tak jako se často v myšlení dopouštíme tzv. heuristik, tj. „zkratkách v myšlení“, tak i jindy jednáme v nesouladu s pouhým chladným a vypočítavým raciem. Ovšem nemusí vždy jít o pouhou emocionalitu nebo bezuzdnou důvěřivost, která hraničí s bláznovstvím, což nám autor ke konci knihy rovněž objasňuje, když popisuje, jak vnímá velkorysost on sám:

„Jestliže velkorysost nemá být naivitou nebo obchodem, nýbrž skutečně budující silou, musí být zakotvena v něčem vyšším, co i ve ztrátě živí její naději. Je principem, na kterém tento Bohem stvořený vesmír vznikl a funguje, ale jen proto, že Bůh se nikdy nevyčerpá. On je velkorysostí samou, tím, čemu jinak říkáme Milost.“ (s. 146)

Domnívám se, že kniha může oslovit široké spektrum čtenářů. Nadchne hloubavého věřícího, který zaplesá nad důmyslností, se kterou jsou v jednotlivých kapitolách propojeny biblické pasáže s příběhy obyčejných lidí. Stejně tak může potěšit člověka, který v kostele nikdy nebyl a Bibli nečetl, protože všechny příběhy i souvislosti jsou v knize srozumitelně vysvětlené.

Právě tak zřejmě i samotný autor žije, protože je knězem, který se zálibně modlí breviář (tj. denní modlitbu církve, kterou se povinně modlí každý řeholník či kněz katolické církve) v latině, a zároveň miluje koncerty kapely U2, básně Ivana Martina Jirouse a pravidelně káže při bohoslužbě na trutnovském letním festivalu. Fakt, že se dennodenně potkává jak s věřícími, tak s hledajícími či nevěřícími lidmi, prostupuje celou knihou.

Svou upřímností a autenticitou autor přináší zajímavou sondu do života kněze, který pomáhá druhým lidem a který také neváhá podělit se o své myšlenky a názory týkající se současného dění ve světě. Nevyhýbá se ani tématům politickým a dotýká se také ožehavých témat v církvi, jakými jsou například homosexualita, život rozvedených věřících v církvi nebo praxe exorcismu.

19.05.2017
Heryán, Ladislav: Exotem na této zemi - Markéta Šmerdová
www.katolik.cz/recenze/view.asp?cis=154

Původní motiv k napsání knihy byl celkem banální. Kolik takových počinů už bylo … Mělo jít o přepis kázání salesiánského kněze Ladislava Heryána v jednom z pražských chrámů. Tento záměr se nakonec stal odrazovým můstkem pro nevšední svědectví o životě a duši pokorného, moudrého a citlivého kněze, a také pro svědectví o naší době, o nás, o hledání pravdy a o bloudění, a samozřejmě, jak zní také podtitul knihy, pro svědectví o Božím milosrdenství. Drobná knížka se mi stala velkou radostí.

Jednotlivé příběhy ze života, a to hlavně ze života na periferii, jsou pokaždé viděny perspektivou konkrétního biblického úryvku včetně fundovaného rozboru původního významu textu v originálním jazyce a v daných historických souvislostech.

Setkání s lidmi jsou vždycky vnímána jako „kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tak jsem já uprostřed nich“. Ať se jedná o návštěvu kamaráda v nemocnici ( „Láďo, nemáš něco, čím bych se mohl zabít?“ ), setkání na undergroundovém festivalu ( „Prosímtě, nemohl bys mi požehnat? Ale já nejsem věřící, nevadí to?“ „Jasně že ne. A jak se jmenuješ? Já Láďa.“), pohřeb Pavla Landovského ( „Je tady snad mezi námi nějaký znaboh? Ani já nejsem.“), vánoční výpravu za bezdomovci spolu se sestrami Matky Terezy (asi si svoje sárí budou muset zítra pořádně vyprat), nebo spoustu dalších situací, ze všeho čiší pokorná úcta ke konkrétnímu člověku a blízkost k Bohu.

Nelze si nevšimnout vnitřní spřízněnosti s papežem Františkem a akcentace podobných momentů: Pokora. Prostota. Chudoba žitá prakticky. Vnímavost k lidem na okraji a k jejich utrpení. Kdo jsem já, abych bližního soudil? Nevyhýbání se nepohodlným tématům, protože jsou spojena s bolestí konkrétních lidí. Principy života podle evangelia jsou na příkladech z všedního dne dobře čitelné. Báječné čtení.