Knihy Deborah M. Plummer nabízí kombinace obsáhlého a informativního teoretického úvodu a množství her, jejichž prostřednictvím lze teoretické poznatky uvádět do života. Ani kniha Hry pro rozvíjení sociálních dovedností u dětí 5- 12 let není výjimkou. Rozsáhlý teoretický úvod přináší množství poznatků o problematice sociálních dovedností vůbec, vývoji těchto schopností od nejútlejšího věku nebo o problémech dětí, u kterých se tyto dovednosti nepovede dostatečně rozvinout. Věnuje se i přínosům nesoutěživých her pro rozvíjení těchto dovedností a vysvětluje, jak s hrami zacházet a jak je co nejlépe využívat.

Samotných her se v knize nachází přes osmdesát.

Kniha a hry v ní obsažené najdou uplatnění především ve školách, v terapeutických a podpůrných skupinách, na dětských táborech nebo v dětských oddílech.

Ukázka:

3
Proč rozvíjet sociální
dovednosti hrou?

Východiska
■ Hra je vážná věc!

■ Učení hrou je přirozenou součástí vývoje dítěte.

■ Hry:

• poskytují strukturu a předvídatelnost
• odrážejí aspekty reálného života
• poskytují cenné příležitosti k učení

Hra je vážná věc!

Proč se některé hry v jedné skupině daří a v jiné ne? Domnívám se, že velice záleží na tom, jak dospělý, který hru moderuje, chápe význam herního procesu a to, jak silný může mít tento proces účinek. Hry, které hrajeme pro radost a aktivaci, mohou být pro hráče vzrušující a zábavné a mohou být zdrojem velké radosti. Mohou ale také představovat čiré utrpení pro dítě, které je tiché nebo obtížně chápe pravidla, pro dítě, které už beztak potlačuje spoustu frustrace a úzkosti nebo má strach, že zase vypadne ze hry nebo prohraje. Za takových okolností mohou některé hry zhoršit už tak nízké sebevědomí dítěte a vyvolat nepříjemně intenzivní či nepřiměřenou emoční reakci.

Naopak, když je hra dobře zvolená a probíhá citlivě, může u dítěte nesmírně efektivně podpořit rodící se vnímání sebe samého, pomoci mu zvládat frustraci a naučit se spolupracovat s vrstevníky.

Při hře se zábavným způsobem učíme vážné myšlenky a důležité životní dovednosti. Vede-li hru dospělý, měla by být vždy hrána s rozvahou a integritou. Musíme si být plně vědomi toho, proč jsme ty které hry vybrali. Plně vědomi možných účinků, které tyto hry mohou mít, a plně „přítomni“ u dětí, abychom pochopili jejich reakce a interakce a dokázali ocenit, jak se jednotlivci i celá skupina spontánně učí.

Učení hrou je přirozenou součástí vývoje dítěte

Tradiční univerzálnost hry zdůrazňuje její důležitost ve vývoji dítěte. Hrou se učíme o světě i o sobě samých od kojeneckého věku často až do dospělosti (třeba při sportu). Tento proces začíná manipulací s vlastním tělem (například cucání si palce nebo prstů u nohou), hrou se zvuky (žvatlání), hrou s předměty (např. mazlicí dečka nebo plyšák) a hrou s důležitými lidmi v našem životě (např. „zrcadlení“ výrazů obličeje a pohybů, k němuž přirozeně a běžně dochází mezi rodičem a dítětem, hra na schovávanou a mávání „pá pá“). Takhle se postupně učíme, co je „já“ a „ne já“, začínáme se učit fungování příčiny a následku a střídání. Učíme se také snášet pocit dočasného odloučení či ztráty při hře na schovávanou nebo bafání.

Od tohoto typu her se postupně posouváme ke hře symbolické, při níž zacházíme s předměty jako se symboly skutečných věcí, a následně ke hře imaginativní, při níž třeba použijeme pár rekvizit a skoro celý nebo celý scénář se odehrává v naší představivosti. Toto zapojení do světa imaginace nás postupně přesouvá od solitérní či paralelní hry a zapojuje nás do hry s druhými: „Já jsem maminka a musím nakrmit miminko“ nebo „já budu princezna a ty zlá čarodějnice“ nebo „já jsem policajt a hledám lupiče“.

Tím, že svou představivost trénujeme jako sval, učíme se řešit problémy, snášet frustraci, prokousávat se některými životními nesnázemi a dosáhnout tak „dětské úrovně“ chápání složitostí světa. Dosahujeme „dětského pochopení“ zkušeností zjednodušeným a bezpečným způsobem, a tím posilujeme svou emoční odolnost.

Hry všeho druhu jsou pro děti nesmírně cennými příležitostmi. Mohou se při nich učit skrze imitaci, zažívat důsledky svého jednání a experimentovat s různými dovednostmi a výsledky a nebát se přitom selhání či odsudku ostatních. Skrze hru mohou děti také rozšiřovat a upevňovat své jazykové dovednosti.

Psycholožka Catherine Garvey přichází s myšlenkou, že:

„...jelikož hra se dobrovolně podřizuje kontrole (a nedokonalé výsledky jsou tudíž minimálně nebezpečné), její dopady nejspíš komplexně souvisejí s tím, jak dítě dokáže ovládnout a integrovat své zkušenosti… Až dítě dané chování příště použije mimo prostředí hry, bude možná lépe zvládnuté a integrované a spojené s bohatší či širší škálou významů. Tímto způsobem může hra přispět ke způsobilosti hráče i k jeho efektivitě ve světě mimo prostředí hry.“ (Garvey 1977)

Také Vivian Paley zaznamenala mnohá zásadní pozorování významu dětské hry. V roli učitelky v mateřské škole si čím dál víc uvědomovala, jak jsou pro děti důležité věci, které se udály při nějaké hře – nejvíc se chtěly bavit právě o tématech, která se objevila během hry. Ve své úžasné knize Chlapec, který chtěl být vrtulníkem poznamenává, že dětské rituály a představy při hře:

„...se skrze přátelství a fantazii snaží pomoci dětem vyhnout se strachu a osamělosti a navázat uspokojivé vztahy k lidem i událostem. Při hře dítě říká: ‚Tohle umím dělat. Tímhle dovedu být. Dokážu porozumět tomu, co se děje se mnou i s ostatními dětmi.‘“ (Paley 1991)

Stejně jako v ostatních oblastech emočního a sociálního vývoje dnes víme, že příjemné prožitky ze hry ovlivňují chemickou rovnováhu a neurologické uspořádání mozku. Je například známo, že imaginativní a kreativní hra snižuje hladinu stresových hormonů a umožňuje tak dětem lépe zvládat stresové situace. Hravé kočkování a smích také působí proti stresu. Aktivují totiž v mozku centra emocí a způsobují vyplavení přirozených opioidů, které vyvolávají příjemné pocity blaha. (Sunderland 2006).

Hra v dětském věku může stimulovat „hravý“ přístup k životu v pozdějším věku, včetně schopnosti vnášet do vztahů humor a legraci a vnímat problémy, které život přináší, jako výzvy, a ne jako nepřekonatelné překážky. Pomáhá dětem rozvíjet sociální vnímavost a vědomí a vytváří příležitosti ke zkoumání pojmů spravedlnosti a rovnosti.

Mám ráda zvolání Davida Cohena: „Považte, jaká ironie! Děti jsou odborníci na hru, hra je jejich prací, a přesto si my, páprdové, co dávno vyšli ze cviku, myslíme, že je můžeme naučit, jak si hrát!“ (Cohen 1993). A Vivian Paley k tomu dodává: „Učili nás říkat, že když si dítě hraje, pracuje. Já jsem je ale pozorovala a poslouchala a viděla jsem, že hra není nic menšího než pravda a život.“ (Paley 1991)

Emoce v těle

Tato hra vyžaduje předchozí přípravu koordinátora.

Jak se hraje 
Rozdělte skupinu na dvě poloviny. Skupiny A a B pracují v různých místnostech či v různých částech téže místnosti. Jedna skupina nesmí vidět, co dělá ta druhá. V rámci každé skupiny si hráči ve dvojicích navzájem obtáhnou obrysy těla na velké papíry. Každý hráč pak s pomocí obrázků z komiksů, katalogů, časopisů atd. „obleče“ svůj obrys do tvarů, barev a předmětů, které reprezentují jeho tělesné pocity, když zakouší určitou konkrétní emoci, například nervozitu.

Skupina A se snaží uhodnout, komu každá ze siluet patří a naopak.

Obměny 

Na polepené obrysy připište slova, titulky a fráze reprezentující užitečné a neužitečné aspekty různých emocí, například hněvu.

Každý z hráčů si od koordinátora vybere jednu z karet emocí a podle ní vytvoří obraz svého těla. Ostatní se snaží uhodnout, kterou emoci znázorňuje.
Vytvořte společný obraz jedné emoce, přičemž každý z hráčů přidá jiný fyzický příznak.

Reflexe

Když se podíváte na všechny postavy, mají něco společného? Jaké jsou hlavní rozdíly mezi nimi? Kdy může být nervozita užitečná? Jaké další emoce mohou ve vašem těle vyvolat podobné pocity? (Např. stažený žaludek může způsobit vzrušení, zaťaté pěsti mohou souviset s odhodláním.) Co se ve vašem těle změní, když jste šťastní? A co když si věříte? Když cítíte úzkost a změníte nějaký pocit v těle (například tím, že se usmějete a uvolníte svaly), ovlivní to nějak vaše emoce?

Kdybychom byli květinou

Tato hra funguje nejlépe, když už se děti navzájem trochu znají.

Jak se hraje

Hráči se rozesadí do kruhu. Hráč číslo jedna odejde z místnosti a ostatní vyberou někoho, koho budou popisovat. Hráč číslo jedna se do místnosti vrátí a deseti otázkami se snaží zjistit, koho skupina vybrala. Otázky musí být formou: „Co by byl nebo byla jako květina (dům, auto, pták atd.)? Když hráč číslo jedna uhodne, odchází další dítě a hra se opakuje.

Obměny

Místo osoby si skupina pro hráče za dveřmi vybere emoci.

Reflexe

Osobnost každého z nás má mnoho stránek. Někdy nás druzí vidí jinak, než jak se vidíme sami.