Svatou Terezii z Lisieux můžeme vnímat dvěma způsoby. První pohled ji vidí skrze spiritualitu 19. století, plnou sošek a sentimentálních symbolů. Druhý, zralý pohled však odhaluje její hlubokou důvěru v Boha, která pramení z čistoty evangelia a dětské duchovní moudrosti. Její bezprostřední a hluboká důvěra v Boha je tím, co stále rozkvétá jako růže.

V knize Růže z Lisieux se střídají dopisy, které „Terezičce“ píše sám autor, s textem mapujícím život této světice. Uvedeny jsou také ukázky z korespondence a texty psané samotnou Terezií. Příjemnými předěly jsou popisy různých druhů růží a následné verše Miloše Doležala, které se vážou k zmíněným květinám. Jančaříkův text je svěží, aktuální a čtivý.

UKÁZKA:

Královna outsiderů

Budoucí karmelitka roztáhne křídla, zamává ji mi – a letí! V místních novinách, ačkoli má od tatínka jejich četbu zakázanou, se dozví o odsouzení trojnásobného vraha Henriho Pranziniho k smrti gilotinou. Pranzini při loupežném přepadení 17. března 1887 brutálně zavraždil dvě ženy a malé dítě v pařížské Montaignově ulici. Případ byl podrobně probírán v médiích, v tehdejším bulváru vycházely přepisy ze soudní síně, Pranzini byl líčen jako výstavní desperát, zatvrzelý neznaboh a krvelačný zločinec. Až mnohem později, když vyšly zápisky jeho vězeňského zpovědníka, vyšlo najevo, že ve vězení prošel vnitřní proměnou, a navíc že uměl řadu jazyků a ve vězení hodně četl a překládal.  

    Terezie coby „misionářka padlých duší“ přijala Pranziniho za „svého hříšníka“, za něhož se bude modlit, a pokud jí Bůh dá nějak najevo, že modlitba byla vyslyšena, bude si jistá, že kráčí po správné cestě. A to se také stalo. Po popravě byla zveřejněna fotka, na níž Pranzini líbá kříž, který si těsně před exekucí vyžádá od doprovázejícího kněze. I když Terezička ve své autobiografii trochu fabuluje, protože Pranzini před popravou nemohl „uchopit kříž“, jelikož měl svázané ruce, kříž políbil jen jednou, a ne třikrát, jak píše, a také se podle svědectví vězeňského kaplana důkladně vyzpovídal, její setkání s Ježíšem „v jejím prvním dítěti“ pro ni bylo jasným znamením:

A moje modlitba byla doslova a do písmene vyslyšena! I když nám tatínek zakázal číst noviny, nemyslela jsem si, že je to neposlušnost, když si přečtu zprávu, kde se mluví o Pranzinim. Druhý den po jeho popravě se mi dostal do ruky deník La Croix. Chvatně ho otevřu – a co vidím? Ach, slzy prozradily mé pohnutí a musela jsem se schovat. Pranzini se nevyzpovídal, vystoupil na tribunu a chystal se vložit hlavu do zlověstného otvoru. Najednou se ale z náhlého vnuknutí obrátil, uchopil kříž, který mu podával kněz, a třikrát políbil svaté rány! 

Terezka je z toho u vytržení. Její první misijní úspěch povzbudil její touhu zachraňovat duše, Pranziniho políbení kříže interpretuje jako „opravdovou výměnu lásky“ s Ježíšem. Její intuice jí napovídá, že v nejmenších a nejubožejších je Ježíš přítomen víc než kdekoli jinde a že právě ona je povolána k tomu, aby šla společnou cestou ruku v ruce s maličkými. Od té chvíle už ji nikdo nezastaví. Oproštěna od skrupulí a přecitlivělosti vykročila na pouť, na níž „opustila úzký kruh, ve kterém se dosud motala“.

ŽIVOTOPIS

Terezie z Lisieux, vlastním jménem Thérèse Martin, byla francouzská karmelitánka, známá jako "Terezička" či "Terezie od Ježíška". Ve věku 15 let byla výjimečně přijata do karmelitánského řádu, s povolením papeže Lva XIII. a diecézního biskupa. I přes těžkosti života v klášteře, který zahrnoval fyzickou práci, modlitby a málo spánku, si uchovala vnitřní sílu a radost. Psala básně, divadelní hry, a na přání převorky také své vzpomínky, které se staly základem knihy „Dějiny duše“. Trpěla tuberkulózou a úzkostmi, ale vždy se spoléhala na Boží lásku. Zemřela ve 24 letech, její poslední slova byla: „Můj Bože, miluji tě!“. V roce 1925 byla svatořečena a roku 1997 prohlášena učitelkou církve. Kostel v Praze v Kobylisích je prvním (a zatím jediným) farním kostelem v České republice, který nese její patrocinium.