Knížky o svaté Terezii z Lisieux patří ve světě k nejvyhledávanějším. Je jí zasvěcena spousta kostelů a oratorií napříč kontinenty, kde si ji lidé dané kultury, jazyka a symbolické mapy předělali tak trochu k obrazu svému. Existuje Terezie barokní, asijská, africká. Existuje Terezie evropská, eskymácká, severoamerická. Existuje Terezie moderní i proti-moderní, koncilní i před-koncilní. Existuje Terezie našich snů a fantazií. Existuje však i Terezie reálná. Mladá dívka, která se navzdory všemu a všem rozhodla pro zasvěcený život, o němž mnozí životopisci napsali neuvěřitelné příběhy, legendy a pohádky. Existují také autoři, kteří se stali Terezčinými dobrými přáteli a obhájci, takže jim nezbylo nic jiného, než pomalu a po krůčkách odmytizovat její život, její dílo a její myšlenky, které dnes žijí v římskokatolickém prostředí vlastním životem. Mezi ty, kteří se pokusili odmocnit alespoň na druhou to, co o Růži z Lisieux víme, aby se nám ukázala pravá tvář mladé světice, se zařadil salesián a autor několika úspěšných knih Zdeněk Jančařík. Růže z Lisieux: Proměna svaté Terezičky.

Na obálku si autor vybral paradoxně jeden z naivních obrázků svaté Terezie od Juliany Jirousové, jak je známe z řady podmaleb v české i moravské krajině. Svoji knihu nechal doprovodit básněmi Miloše Doležala a sám v ní nešetřil citáty z Terezina díla, básní a dopisů. Spolu s Terezou si zamiloval též Etty Hillesum, Židovku, kterou v roce 1943 pohltily plameny Osvětimi. Aby lépe porozuměl zdrojům Terezčina duchovního života a jejímu rozhodnutí pro zasvěcený život, nahlédl opatrně i do pramenů a literatury, která se životem světice z Lisieux zabývá. Z Terezy fikcí a velkých lidských očekávání se tak narodila Tereza Jančaříkova, žena, o které dlouho přemýšlel, s ní se modlil a ji prosil, aby mu – když ne náruče růží a kopice lásky – seslala z nebe civilnější, věcnější pohled na to, kým byla, o co jí šlo a čím by mohla inspirovat také nás, lidi žijící v čase bez vlastností a ve světě bez hranic. Bez jakýchkoliv hranic a limitů.

Jančaříkova Terezie na sebe stránku po stránce bere podobu člověka, kterého jste ráno potkali cestou na tramvaj nebo v obchodě. Její zamilovanost do Krista, která procházela obdobím určité obsese, pomalu vyzrála v pochopení, že není lásky bez oběti a že i láska dokáže v některých okamžicích zabolet. Ačkoliv si Terezie svoji klášterní cestu za Kristem vyvzdorovala (jak jinak to napsat, abychom učinil za dost pravdě?), setkala se na ní s lidmi, kteří ji tu cestu – jak už to tak bývá – učinili z přímé cestou křivolakou. Na všechny odbočky, slepé cesty a schody navíc Tereza nakonec vzpomíná v dobrém. Klášterní rutina se svojí štábní kulturou, v níž se člověk může rozpustit v úkolech pro celé společenství, jí nakonec poskytly netušený rezervoár času, příležitosti a možností, jak rozmnožit svůj literární talent a zúročit své dary, jimiž svůj karmel v posledku proměnila k nepoznání. V bolavých mezilidských vztazích našla sílu snášet příkoří, trpět i odpouštět, a přibližovat se tak k tomu, kterého milovala, ač o něm mohla číst jen ze zlomků evangelií a vybraných zbožných textů.

Terezčina teologie je nekomplikovaně kontemplativní, přímá, doslova bychom řekli – kontaktní. Teologický svět venku preparuje v díle významných biblistů Písmo na atomy, až se zdá, že z kánonu staro- a novozákonních knih zbude jen torzo, a navíc s velkým otazníkem. Jenže žádat na Bohu Boha je pro Terezii mnohem přirozenější, než si o něm číst v knihách a diskutovat v kroužcích intelektuálů. Přesto nebo právě proto to byli oni, a nejen pár, ale celé zástupy, kteří se k ní po její smrti utíkali a prosili o vyslyšení. Čtu v Jančaříkově knize, že Tereza zbavená lidských pout, cinkrlátek a nánosů je pro ty, kteří se nostalgicky utíkají ke zlatým časům minulosti, těžko stravitelná. Mění se její obraz, do-vysvětluje se to, co bylo v mlhách, na pravou míru se uvádí to, co si lidská touha a fabulace k Terezii přimyslela. Za své berou jistoty dávných časů, kdy všechno bylo jasné, svěží, nasvícené sluncem pravdy, těhotné pravověřím proti renegátům... Tereza opravdu připomíná spíš předčasně zmoudřelou náctiletou dívku, která si dělá všechno po svém, jde si za svými sny; a i když si užívá privilegovaného postavení děvčete z lepší společnosti, jde navzdory němu vstříc skoro nepochopitelné nejistotě a v modlitbě lidem na okraji z těch nejokrajovějších okrajů. Proto dráždí část církve dnešní doby a pohlaváry napříč společností, když jim svým vstupem na karmel ukazuje, že raději zemře mladá, hledající smysl svého života, než aby se světem harcovala jako podomní prodejkyně toho, co se zrovna dobře prodává.

Když svatý Jan od Kříže napsal, že „umírá proto, že neumírá“, měl na stupni svého poznání bezmeznou pravdu. Když Tereza umírá v r. 1897 ve 24 letech na tuberkulózu, netuší ještě, že 20. století se stane nejkrvavějším stoletím lidských dějin, v němž najdou smrt desítky miliónů lidí, kteří by rádi žili, a v němž budou žít pachatelé největších zločinů, aniž by je kdokoliv pohnal ke spravedlnosti. Když bohémové z generace květinových dětí mluvili o tom, že život má cenu tak akorát do 27 let, nedivím se, že ti, kteří přežili nepřežitelné, na ně hleděli jako na sebevrahy. I církví proběhly v jejích dějinách mnohé vlny odporu k životu, který by se měl žít jen tak, nazdařbůh, v jakémsi – teology, umělci a básníky – nakašírovaném slzavém údolí. Jenže z odporu ke světu, který k Tereze táhl mnohé lidi, bylo nutně třeba učinit lásku ke světu a lásku k životu, který začne a skončí právě tehdy, když to bude chtít on, řečeno s Tomášem Špidlíkem, Mistr všech překvapení. Když Tereza slíbila, že bude z nebe sypat růže, stalo se, že to jsou naopak lidé, kteří jí nosí růže na hrob a posílají je do nebe. Když chtěla posílat na zem lásku, pomohla v mnoha lidech uhasit jejich odpor ke světu, k životu a k lidem a zapálit v nich ochotu stát se rukama Božích zázraků. V knize Zdeňka Jančaříka takových jisker najdete víc než dost. Dejte si pozor!

„Blízkost smrti změnila můj vztah ne ke smrti, ale k životu.“ řekla výtvarnice Adriena Šimotová, která přežila svého muže a syna. „Já už jsem se dvakrát připravoval na smrt: jednou ostrá plicní embolie a jednou nějaký divný tyfus s rozkladem krve. Nyní už zase dávám přednost červenému vínu. Něco však v životě zůstane – taková divná „láska“ ke smrti...“ napsal teolog Vladimír Boublík, jenž zemřel také velmi brzo. Mám rád Terezinu fotografii v jejích patnácti letech. Usmívá se na fotografa a je opravdu krásná. Během devíti let dozraje do krásy, kterou pro ni připravil Mistr všech překvapení. Jestliže něčím změnila Terezina duchovní cesta mé náboženské postoje, pak určitě jasnějším promyšlením vztahu k životu, k lásce a ke smrti. Zamilovaní autoři píšou obvykle krásné knihy, mohou-li ovšem čerpat z rezervoárů, kde se v lásku, klid a dobro přetavily jejich někdejší smutky a tmy. Přečtěte si knihu Zdeňka Jančaříka. Uděláte mu radost a rozkvetete.

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

Svatá Terezie z Lisieux není žádná neznámá světice. Mnoho věřících spiritualita této mladé řeholnice oslovuje, ale mnoho lidí k ní hledá cestu. V nakladatelství Portál nedávno vyšla knížka Růže z Lisieux s podtitulem Proměna svaté Terezičky. Napsal ji salesián Zdeněk Jančařík. Autor se v knize zaměřil především na Terezčinu důvěru v Boha, která v ní od dětství rostla. Naplno však dozrála o Vánocích roku 1886, kdy Bůh Tereziinu dětskou víru proměnil ve zralou víru dospělého křesťana.

Kniha je vhodná jak pro ty, kterým je spiritualita sv. Terezie z Lisieux blízká, tak pro ty, kteří k ní hledají cestu. Autor ve svých komentářích k různým situacím ze života sv. Terezie doplňuje také informace, které čtenáři pomohou pochopit kontext doby, ve které Terezie žila a také zmiňuje, jaké skutečnosti ovlivňovaly a charakterizovaly život církve na konci 19. století. Tyto informace nám pomohou lépe pochopit život a spiritualitu sv. Terezie.

Jak jsme zmínili na začátku, autor ze spirituality sv. Terezie zdůrazňuje především její rostoucí důvěru v Boha a důvěru v Jeho nekonečné milosrdenství. Společně s ním můžeme sledovat, jak se malé děvče, které souží mnoho výčitek a je ovládáno strachem z Božího hněvu, který se snaží zmírnit množstvím modliteb a dobrých skutků, postupně stává zralá žena, řeholnice a světice, která plně důvěřuje v Boží dobrotu a bezpodmínečnou lásku.

Texty jsou doplněny o básně Miloše Doležela a v některých pasážích jsou citovány také básně a texty sv. Terezie. Za každou kapitolou autor připojuje osobní vzkaz (modlitbu) k Terezii.

Kniha se dobře čte. Doporučujeme ji všem, kdo chtějí lépe pochopit spiritualitu sv. Terezie a nechat se jí obohatit.

Tuto recenzi bych ráda začala osobní poznámkou. Svatá Terezie z Lisieux byla jednou z prvních svatých, s kterou jsem se jako čerstvá konvertitka seznámila. A hned od první chvíle mě pořádně vyděsila a děs ve mně probouzela další dvě desítky let. Proč je okolo ní tolik kýče, kytiček, růžové, proč se jí říká Terezička a co vůbec všichni mají na holce, která nic nevystudovala, nic neuměla, nic nedělala a ve čtyřiadvaceti letech zemřela na tuberkulózu?

Zdroj: obchod.portal.cz/duchovni-literatura/ruze-z-lisieux

Později jsem přišla na to, že svatých máme tolik i proto, aby si každý mohl najít právě toho svého, v jehož životě a temperamentu se tak trochu uvidí. Který mu bude inspirací ušitou přímo na míru. Dlouho jsem ale nemohla pochopit, jak by tahle „katolická bárbína“ – jak ji provokativně na začátku své knihy Jančařík tituluje – měla inspirovat zrovna mě. Pokud jste na tom podobně, napsala jsem tuto recenzi pro vás.

Už podle prvního pohledu na obálku knihy Růže z Lisieux je jasné, že tady je něco jinak, že tohle nebude barvotiskový růžový katolický kýč. Terezie je na obálce knihy sice barevná a drží květiny, ovšem na obrázku od undergroundové malířky Juliany Jirousové! Podtitul knihy zní „proměna svaté Terezie“, a pokud teď myslíte na Franze Kafku, věřte, že na něj myslel i Zdeněk Jančařík a v jedné kapitole se snažil zjistit, kolik toho mají žid Franz a katolička Terezie společného. Z této kapitoly také pochází jedna z nejkrásnějších pasáží celé knihy: „Je vlastně příznačné, že intuice světců a umělců, nejcitlivějších lidí, se občas protnou v jediném bodě. Světci i básníci berou na sebe odpovědnost za stav světa. Spisovatelé jím občas pohnou pouhým slovem, světci prostou modlitbou.“

Kromě citací Franze Kafky, posledního člověka, kterého bych v knize o sv. Terezičce čekala, je překvapivá i samotná struktura knihy. Jančařík zvolil formu krátkých kapitol, které se týkají nejdůležitějších momentů Tereziččina života. Životní příběh Terezie Martinové je v knize líčen chronologicky, přesně tak, jak by to čtenář očekával. Od narození nejmladšího děvčátka do početné a zbožné rodiny na idylickém francouzském venkově, přes smrt maminky, odchod starších sester do kláštera, několik nervových zhroucení, vánoční zázrak, kdy úzkostná a plačtivá holčička poprvé pocítí Ježíšovo nekonečné milosrdenství, kterého se pak drží po celý zbytek života, a zvládá tak přísný život v klášterní komunitě, prožitky „noci duše“ až po tuberkulózu, na kterou roku 1897 umírá. Mnohdy však na pozadí příběhu Terezičky Jančařík rozehrává daleko větší partii, například když chce čtenáře seznámit se světem úzkostné a rigidní zbožnosti konce devatenáctého století, nebo naopak „tekuté modernity“ začátku století jedenadvacátého. Detaily, s nimiž Jančařík čtenáře seznamuje, ukazují na to, že je pečlivý rešeršista minulosti, vynikající pozorovatel přítomnosti a mimořádně nadaný spisovatel, který umí z toho výše zmíněného vytvořit velmi čtivou syntézu.

A právě tady přichází slibované překvapení, moment, který tuto knihu odlišuje od kýčovitě barvotiskových životopisů „Ježíšovy květinky“. Každá kapitola je nejen poučeným vhledem do života a doby Terezie z Lisieux, ale i malým uměleckým dílem a filosoficko-psychologickým pojednáním psaným se zřetelnou empatií dlouholetého katolického kněze, který strávil nasloucháním lidským starostem a tragédiím tisíce hodin. Umělecký dojem z knihy podtrhuje fakt, že kapitoly jsou vždy uvedeny krátkým odborným botanickým textem o určitém druhu růží, tedy o Tereziččině atributu (zda a jak moc botanický text souvisí s kapitolou samotnou, si už každý čtenář musí vyvodit sám). Na druhé straně botanického textu je pak vždy báseň Miloše Doležala. Kapitoly jsou zakončeny dopisy, které Jančařík Terezičce píše. V kapitole, jež se věnuje Terezččině básnické tvorbě, jí místo dopisu dokonce píše báseň.

Jestliže jsem recenzi začala svou osobní poznámkou, je třeba nyní připomenout, že celá kniha je psána velmi osobním stylem. Právě v tom spočívá největší síla spisovatelského umu Zdeňka Jančaříka. Kdybych nepsala recenzi křesťanské knížky, nebála bych se použít i slovo „magie“. V osobních dopisech Terezičce na sebe prozrazuje věci, které většina lidí říká spíše blízkým přátelům. Zranitelnost, únava, složitost lidských vztahů, po kterých toužíme, ale stejně je kazíme, a nad tím vším Ježíš, který nám chce pomoci, a Terezička, která věděla, jak přesně ho o tu pomoc požádat. Právě skrze tuto vlastní zranitelnost Jančařík efektivně zbavuje Tereziččin život nánosů kýče. Jestli nám ji ukazuje takovou, jaká „opravdu byla“, to může soudit snad jen Hospodin, ale rozhodně nám ji ukazuje takovou, jakou ji ve složitostech naší doby potřebujeme vidět.

Když Zdeněk Jančařík v mládí studoval germanistiku (pokud jste si říkali, že kniha obsahuje až podezřelé množství odkazů na německojazyčný kulturní okruh, toto je důvod), dělal to nejspíše proto, že chtěl překládat knihy. Ve své aktuální spisovatelské tvorbě, ať už jde o Plátno z Turína, Žena ať v církvi promluví, Miláčka Páně, nebo knihu rozhovorů s Ludmilou Javorovou Ty jsi kněz navěky, dělá ještě něco lepšího – „překládá“ životní příběh lidí, tak abychom jim rozuměli a mohli se sami rozhodnout, zda se stanou naší duchovní inspirací, nebo ne. Tak, aby nic nezůstalo ztraceno v překladu.