Autor této slavné knihy, psané mimořádně poetickým jazykem, staví na distinkci prostoru a času. Život člověka - a obzvlášť to platí v dnešní technické civilizaci - se odehrává především ve světě prostoru, technická civilizace je „dobývání prostoru člověkem“. Toto zaměření na prostor ale vede k tomu, že přehlížíme, ba možná až obětujeme dimenzi času: vynakládáme čas, abychom získali prostor. Čas mnohdy ignorujeme nebo se jej rovnou bojíme - je to přeci jen „převlek věčnosti“. Abychom se vyhnuli konfrontaci s ním, utíkáme pod ochranu prostoru. 

A právě v tomto kontextu vyniká podle Abrahama J. Heschela význam šabatu. Judaismus je podle něj náboženstvím času a jeho cílem je posvěcovat čas. Hlavní židovské svátky posvěcují určité události z dějin židovského národa - co ale posvěcuje šabat, který se opakuje každý týden? Šabat je podle autora dimenzí, v níž lidské sdílí domov s božským, v níž se člověk snaží připodobnit k Bohu - k němuž nelze připodobnit nic ve světě prostoru, nýbrž jeho podobnost lze nalézt pouze v čase. Šabat tak rozhodně není dnem zahálky, ale mnohem spíše dnem setkání s Bohem.

Šabat je Heschelova nejoblíbenější a velice vlivná kniha. Je sice pevně ukotvena v judaismu, ale hodnotu má i pro lidi jiných vyznání: modernímu člověku dává podněty k zamyšlení se nad tím, jak se vztahuje k času, práci či odpočinku. Nejde však v žádném případě o triviální čtení a teprve jistá úroveň orientace v Bibli, judaismu či rabínské tradici pomohou naplno ocenit všechny její nuance a přínos.

Z anglického originálu The Sabbath, its meaning for modern man přeložila Tereza Krekulová.

Ukázka:

PROLOG:

ARCHITEKTURA ČASU

Technická civilizace je dobývání prostoru člověkem. Tohoto triumfu však často dosahujeme obětováním základní složky bytí, totiž času. V technické civilizaci vynakládáme čas, abychom získali prostor. Naším hlavním cílem je posílit svou moc ve světě prostoru. Mít více však neznamená být více. Moc nabytá ve světě prostoru na hranici času náhle končí. A přece je srdcem bytí čas.

Ovládnout svět prostoru je bezpochyby jedním z našich úkolů. Nebezpečí začíná tehdy, když se zříkáme všech aspirací v říši času a podmaňujeme si jen říši prostoru. Existuje totiž říše času, kde cílem není mít, ale být, ne vlastnit, ale dávat, kde cílem není vládnout, ale sdílet, ne dobývat, nýbrž souznít. Život ztrácí na kvalitě, stane-li se naší jedinou starostí ovládnutí prostoru, získávání věcí.

Nic není užitečnější a zároveň děsivější než moc. Častokrát jsme byli poníženi chudobou, dnes nám hrozí ponížení způsobené mocí. Láska k práci obšťastňuje, touha vlastnit přináší jen utrpení. Mnohá srdce, mnohé džbány jsou rozbity u pramene zisku. Když se člověk zaprodává do otroctví věcí, stává se nádobou rozbitou u samého zřídla.

Technická civilizace má původ v lidské touze zkrotit a opanovat síly přírody. Výroba nástrojů, tkalcovství, zemědělství, stavitelství, mořeplav ba – to vše se uskutečňuje v prostoru, který člověka obklopuje. Soustředěnost mysli na věci prostoru dodnes ovlivňuje všechno lidské konání. Dokonce i náboženství jsou často založena na představě božstva sídlícího v prostoru, na místech, jako jsou hory, lesy, stromy či kameny, která jsou proto vnímána jako svatá; božství je spjato s konkrétní krajinou, svatost je kvalita přisuzovaná věcem prostoru. Základní otázka zní: Kde je Bůh? Myšlenka přítomnosti Boha ve světě je přijímána s nadšením, bývá však chápána ve smyslu jeho přítomnosti spíše v prostoru než v čase, v přírodě spíše než v historii; jako by Bůh byl věcí, nikoli duchem.

Dokonce i panteistická filozofie je náboženstvím prostoru: Nejvyšší Bytost ztotožňuje s nekonečným prostorem. Deus sive natura je charakterizován rozměrností, to znamená prostorově; čas je pro Spinozu pouhou akcidencí pohybu, projevem myšlení. Také jeho touha rozvíjet filozofii more geometrico, na základě geometrie, která je naukou o prostoru, svědčí o prostorovém způsobu myšlení.

Pro primitivně myslícího člověka je obtížné uvědomit si jakoukoli myšlenku bez pomoci představivosti, a hájemstvím představivosti je říše prostoru. Bohové musejí mít viditelnou podobu; kde není podoby, není boha. Úcta ke svatým obrazům, svatým pomníkům či místům je vlastní nejen většině náboženství; uchovali si ji lidé všech epoch a národností, zbožní, pověrčiví, ba i bezvěrci – ti všichni vzdávají čest praporům a vlajkám, národ ním svatyním, pomníkům hrdinů a králů. Znesvěcení svatého příbytku je všude pokládáno za svatokrádež. Příbytek sám přitom může nabýt tak velkého významu, že myšlenka, pro niž byl zbudován, upadne v zapomnění. Pomník se stává nástrojem amnézie, prostředky maří účel. Věci prostoru jsou totiž vydány na milost člověku. Jsou příliš svaté, než aby je znesvětil, ne však natolik, aby je nevyužíval. Aby svatost a stálou přítomnost boha uchoval, vytvořil si jeho podobu. Bůh, jenž může být zpodoben a pevně ohraničen, je však pouhým stínem člověka.

Všichni jsme oslněni jasem prostoru, nádherou věcí. Věc je kategorie, která spoutává naši mysl a despoticky vládne všem našim myšlenkám. Naše představivost má sklon přetvářet všechny pojmy k obrazu svému. V každodenním životě se řídíme především tím, co nám ukazují naše smysly: tím, co vidíme a čeho se dotýkáme. Skutečnost je pro nás předmětná, utvářená substancemi, které zaujímají místo v prostoru. Dokonce i Boha si většina z nás představuje jako věc.

Důsledkem předmětnosti myšlení je slepota ke každé skutečnosti, kterou nelze identifikovat jakož to věc, jako nesporný fakt. To se odráží v našem pojímání času: protože čas je nepředmětný a nesubstanciální, jeví se nám, jako by postrádal reálnou existenci.